Překvápko - svatba jako řemen a má opice

Konečně jsem se zase jednou probojoval k Mirkovi Pickovi, jdeme na Střelák na pivo a on se pořád nějak záhadně usmívá. Pobrukuje si něco o konci svobody v přestávkách mezi loknutím si z půllitru. „Kamaráde z vojny, jsem nucen tě

pozvat 24. 12. na svou svatbu... he, he, he... přiskřípnou partyzánovi křidýlka...“

Ani jsem se nezačal smát, ani mu nepogratuloval, ale zapíjet jsme to začali řádně. Začal ze mě tahat, jestli by nebylo levnější udělat dvě svatby zároveň. Vylíčil jsem mu svůj pozměněný vztah ke Znojmu.

„Tak ty si z toho, hajzle, vyklouzl, ale pozor! Každý chvilku tahá pilku, říkával náš kamarád Harry Ruksak, nyní trhač rekordů se sbíječkou v ruce na Ostravsku...“

I trénovaný pivní skaut Mirek je ten večer nalámený k nepoznání, takového jsem ho ještě nezažil. Ještě jsme si to zopákli několikrát a den H uhodil jako blesk.

Místní národní výbor přijímá vřele své syny a vojáky v záloze, a hlavně nevěstu ze Znojma, která v některém z posledních dnů vojenských musela být trefená tím nejžhavějším šípem Amorovým. Na jejím těle se zatím nic nerýsuje, ale uvnitř se vrtí následovnice pickovského trůnu.

Celá sešlost je nanejvýš rozjařená, rodiče budou konečně babičkou a dědečkem a novopečení manželé rodiči – a to co nevidět.

Průvod se vydal přes město šourem k fotografovi, kde paní Hodanová do nich střílela, sama přikrytá plentou. Pak se táhlo dál, v rozjařené náladě ještě větší, neboť se upíjelo po celou dobu z lahví nošených u sebe, směrem k novému domovu novomanželů.

Cesta k domečku, do kopce vedle hřbitova, dává hlavně zabrat těm, kterým v žaludku šplouchá vínečko bílé, červené a ostatní tekutiny ostrého ražení. Nevěsta tlačí svého chotě vzhůru k výšinám. Naproti průvodu se řítí radostně Zorina, nedočkavě přeskočila vysoký plot, aby se mohla k průvodu přidat. Nejdřív olizuje obličej páničkův, aby ho zbavila kapek potu promíchaným se zbytky alkoholu. Pak se vrhne na paničku, u které ale není co olizovat. Následují ostatní členové početné rodiny Picků.

Lidstvo se po příchodu domů okamžitě vrhá ke stolům. Nohy některým už moc neslouží. Zábava začala být stále bouřlivější, ti mladší se chtěli začít prát už nedočkavě při jídle. Mladší bratr Mirka, Ruda Picka, každému naléval, aby si s ním mohl poté hned přiťuknout.

Další Picour Franta, ochutnával s ostatními hosty, testoval láhev za lahví a druhy vín porovnával. Pivo se míchalo s vínem, vše se vylepšovalo ostrými drinky. Ženy začaly pišťět, když jim cizí muži padali do klína, kde si někteří hodlali schrupnout.

Do této vřavy najednou vstoupil zcela střízlivý vytáhlý mladík Franta Vaníček. Když jej zahlédl v tomto nepatřičném stavu novomanžel, začal rychle do velké sklenice nalévat vše možné a míchat to. Poté s námahou povstal s výkřikem: „Nadcházející vojín Vaníček, ke mně! Tu ostudu mi nesmíš udělat, abys na mé svatbě byl jedinej střízlivej:“ Přistrčenou velkou sklenici byl nucen Vaníček vypít na ex.

To jsem poprvé v životě spatřil onoho Fandu Vaníčka a mohl pozorovat, jak po vypití celé sklenice mu začaly vylézat oči z důlků a poté se jeho vyčouhlé tělo svezlo pomalu jako ve zpomaleném filmu pod stůl.

Po půlnoci tohoto svého kamaráda vytáhl zpod stolu Ruda Picka, strčil mu hlavu pod tekoucí vodu v umyvadle a dal povel: „Všichni odvážní za mnou!“ Začala hra o život. Ruda dal dohromady plno sáňek z celého sousedství a nastartoval na nich závod v hluboké tmě z kopce kolem hřbitova směrem k hospodě Střelnice.

Nevěsta se ke svému štěstí nenechala přemluvit. Obávala se, aby se v den své svatby nestala i vdovou. neboť dráha začala být stále rychlejší vlivem přituhování a vznikáním ledovky. Někteří se snažili jezdit s hořícíme svíčkami v jedné ruce a s lahví v druhé. Divem bylo, že křik a jásot nás šílenců neprobudil čerstvější nebožtíky na hřbitově. Stále více šílenců začalo své sáňky opouštět a vplížili se do tepla domova.

Mladší se pokoušeli porazit své starší kolegy v obžerství a nakonec došlo i k bitkám celé pánské společnosti, když se objevilo několik párů boxerských rukavic. Pěsti létaly zpomalenou rychlostí často mimo cíl. Kohouti padali při pokusu o úder většinou k zemi, neboť ztratili rovnováhu. Pickovci měli v genech, že se poprat uměli.

Franta Picka konejšil svou mladší sestru Hanu zdřevěnělým jazykem. Já jsem stál s probudivším se Frantou Vaníčkem v rohu místnosti a zálibně jsme pozorovali tohle divadlo.

Mirka hodlala nevěsta odtáhnout do míst konání svatební noci, vzpíral se a držel dvě poloprázdné lahve tak silně, že mu naskakovaly žíly na krku. Ještě s jedním se mi podařilo Mirka Picku i se židlí, na které seděl, odnést do míst, co určila nevěsta. Ta za námi poté dveře zamkla.

Cítil jsem, že mi začíná být nedobře, a přinutil jsem svoje tělo k odchodu. Už jsem ani nebyl schopen se s někým rozloučit. Moje rozhicované tělo chtělo pořád jít jiným směrem, než měl v úmyslu můj mozek. Ještě se u mě nesetkal s takovou hladinou alkoholu v životě.

Probouzel jsem se, opřen v sedě o plot, u cetičky vedle Lobského potoku. Naproti jsem mlhavě spatřil oplocení stadionu Baníku Sokolov. Mrazem jsem ztuhlý tak, že mi trvá dlouho, než se mi podaří své tělo dostat do stojící polohy. Přemýšlím, proč jsem tu a jak jsem se sem vůbec dostal, fotbal už přece nehraju. Hřiště je mi ale vodítkem kudy pokračovat směrem domů. Hlava mi třeští a jdu hůř než Meresjev bez nohou. Další okno se na mě řítí.

Probouzím se podruhé, ležím na stříšce verandy našeho domu. Začíná svítat a mně začíná docházet, že jsem se snažil dostat do domu obvyklým způsobem bez vlastnění klíče. Jak se mi povedlo vyškrábat se na verandu nevím, ale malé okénko na záchod někdo zavřel. Usnul jsem zřejmě vyčerpáním, takže jsem cestou mohl i klidně umrznout, nemít v žilách nemrznoucí směs.

Zkouším vedlejší větší okno, jde otevřít a já jím lezu do mezipatra a škrábu se po schodech ke svému pokoji. Padám do peřin jako ztuhlý rampouch sražený klackem...