Poklopec mi zabraňoval ucházet se o místo. Osud? (R 83)

(VRTOŠIVÝ ZIP ZKOUŠÍ MOU TRPĚLIVOST). Zaměstnání bude končit dceři Ivě koncem srpna podle pracovní smlouvy. Dělá jen zástup za paní na mateřské dovolené. O středeční a sobotní tisk s pracovními nabídkami se málem pereme.

Dcerunka začíná rozesílat dotazníky a žádosti o práci jako já, jen s fotografiemi z automatu. Jsou levnější než od profesionála, ale jeden druhého na nich těžko poznáváme. Aspoň se, také jeden druhému, můžeme zasmát, jakou má ránu. Nechce mi věřit, že fotografie nelžou, nýbrž zrcadla po celém bytě a po celém městě. Tato oboustranná kritika nemohla naše stmelení rozleptat. Nadále tíhneme k veselé náladě, vždyť nás nic nebolí, co by měli dělat vozíčkáři.

Mně se vrací záporné odpovědi, před časem rozeslané, i sen o laškování s dětmi jistého ředitele se rozplynul. Ani jsem se nedozvěděl, jestli překážkou byly roky navíc nebo špatně opětovaný stisk ruky.

Nový kamarád, emigrant Honza Džačovský, zvaný snad už od kolébky Pupen, rozdrnčel náš telefon. Excelentní řidič, proháněl naposledy v Praze autobusy tak bravurně, že cestující byli v patřičném čase podle jízdního řádu na místě. Jen vždy měli radost, že to přežili.

„Nazdar, Herr, zajdi si do tiskárny, v který dělá meine Frau Jarka. Zjistila, že budou dávat do novin inzerát, hledají zámečníka údržbáře. Skoč na osobní, ať jsi první!“

Na osobní jsem se nedokázal probojovat přes statnou paní vrátnou. Zbrzdila mě ale přátelským hlasem a vecpala do ruky dotazník. Po vyplnění, ho mohu osobně zase donést. Doma jsem se na ten cár papíru vrhl, doplnil do kolonek odpovědi a nevraživě tam nalepil jednu z těch fotek. Možná jsem tam měl vrazit mou podobiznu z let kojeneckých.

Oblékl jsem bezmála nejlepší košili, tu ještě lepší zrovna máčím v umyvadle, chystám ji prohnětat zvonem na čistění odpadů, což je můj zálesácký styl, když jsou holky mimo domov. Praček se bojím a jsou moc pomalé.

Vjel jsem do světlých letních kalhot, které mi prý sluší – výrok jedné sedmdesátileté náhodné známé. Tyto kalhoty mají jen jednu vadu, pokud si sednu, musím mít nohy z bezpečnostních důvodů stále u sebe. Rozepíná se samovolně důležitý zip – výraz drc zásadně nepoužívám. Na zradu zipu na choulostivém místě, jsem si nějakou dobu sveřepě zvykal. Ono místo za chůze proto často nenápadně kontroluji takzvaným letmým těkavým pohledem.

Než jsem zjistil vrtochy těchto parádních kalhot, absolvoval jsem jednou celý nákup s otevřenými vrátky. Tehdy bylo teplo, jinak by mě určitě studený průvan upozornil, že něco není v pořádku. Takže teď mašíruju s těmi nebezpečnými kalhotami směr tiskárna, vzdálené patnáct minut rychlé chůze od bydliště. Na svižný krok mohu ale zapomenout, to by byla voda na mlýn mému zipu. Hodlal jsem vniknout na osobní, s vyplněným cárem papíru, v uzavřeném stavu svých šprýmujících kalhot.

Sto metrů před vrátnici ucítím vlažný vánek v rozkroku. Ten hajzl nedá pokoj, a ještě k tomu vytasil ostřejší zbraň. Nesjel dolů tak, že ho stačilo jen zase vytáhnout nahoru. Ne, on se tam dole zahnízdil tak pevně, že s ním nešlo hnout. Zoubky od sebe odtrhl, mizera. Skočil jsem za nejbližší křoví a začal se zipem zápasit. Urputně bojovat, vždyť mi šlo o existenci. Nahoru s vytahovátkem, dolů s ním. Vlastně když dolů, tak to musí být v ten okamžik stahovátko. Konečně se mi podařilo zoubky přivést k rozumu, ale věř jim na jak dlouho.

Opatrně vycházím z hustého křoviska na chodník směrem vrátnice. Můj zrak je ostře nařízen dolů, že mě málem přejela paní na kole. Po prvních krocích se zdá, že ten dole bude hodný, musí si blbec přece uvědomit, v jaké jsem finační tísni. Ke srážce s dalšími uživateli chodníku nedošlo, protože jsem musel uniknout do křoví o pár metrů dále se stejným problémem. Má pestrá košile vykukovala drze z otevřených kalhot, využila příležitost, porozhlédnout se po světě.

Ještě třikrát jsem se pokusil dostat k vrátnici bez průvanu v rozkroku. Marně, zip se zasekl tak sveřepě v otevřené pozici, že vytahovátko stahovátkové, zůstalo posměšně trčet někde uprostřed své dráhy na jedné straně zoubků. Proč, já pitomec, si vzal tak pestrou košili? Potřeboval jsem se dostat domů po frenventovaně naplněném chodníku cyklisty a chodci. Měl jsem si hned na sebe vzít kalhoty, které mi tedy tak neseknou, zato ale mají nezlobivý zip. V těchhle, už by na vrátnici ze mě udělali exhibicionistu.

K domovu jsem se propracovával takticky, vždy když se proti mně někdo blížil, otočil jsem se na bok, a jako něco pozoroval. Těch prvních pětset metrů bylo nejhorších, nebylo únikových možností mezi vegetaci. Neustále tedy stojím bokem a jako pitomec něco pozoruji. Němci jsou schopni na tebe zavolat policajty, když ti leze košile na vzduch – i když jen košile.

Po jedné straně se táhne výpadovka, po druhé betonová zeď. Je mi horko a košile mě škrtí u krku. Chůze s rukou na poklopci se mi zdá drsná vůči důchodkyním s francouzskými holemi. Také bych se mohl pokusit protijdoucí hypnotizovat, jejich zrak přilepit na můj tak pevně, aby nemohl klouzat níž. Jsem to ale vůl, také jsem si mohl dát kapesník za opasek, zamaskoval by lehce můj problém. Měl bych to jako frajerskou zástěrku. Nejde to, v Německu už látkové kapesníky nepoužíváme, také je díky tomu méně na praní a je to hygienické. Teď mě dokonce napadlo, kdybych na sobě měl červené československé trenýrky, mohl jsem kalhoty svléknout úplně. Ve slipech to zase hrozí policií.

Těch 5 krát sto metrů jsem se šinul skoro hodinu, když jsem se praštil do čela, jaký to mám IQ chudý mozek. Už nebudu muset dělat, že si zavazuji tkaničky, jednoduše jsem si vytáhl košili z kalhot přes ně. Na osobním bych takhle asi neuspěl, ale aspoň jsem se konečně dostal úspěšně domů. Tam jsem si oddechl jako po maratonském běhu, osprchoval pot z těla. Vjel jsem do méně slušivých kalhot, oblékl jednobarevnou košili a vyrazil.

Námaha zbytečná, na vrátnici je rozpláclá zcela jiná perzona, a k tomu s docela jinými instrukcemi. Prý už se nepříjímá. Tentokrát jsem doma rychle a bez zastávek. Ze schránky se na mě šklebila odpověď od pana Škvoreckého kanadského. Aspoň ta mě potěšila. Po přečtení jsem odpustil i tomu zákeřnému otvírači kalhot. Škvoreckého odpověď do mě vlila novou energii. S chutí jsem se vrhl k psacímu stroji, týral ho a týral.

K večeru se objevil bratislavský Dan KVÍZOVÁ HLAVA. Padl zničeně do křesla a hrábl k antistresové cedulce na stole. Po zmáčknutí tlačítka a počítání do deseti, se mu zbarvila černě. „Dneska jsem nastoupil na prázdninovej džob, tady v tý vaší tiskárně opodál, stále ještě přijímají študáky.“ Zalitoval jsem, že nejsem student.

Objevila se také Iva, po pozdravu položila svou nekvízovou hlavu na hlavu kvízovou. V očích měla šťastný i smutný odlesk, dostala první zápornou odpověď ohledně místa.

Já chvíli háčkoval propiskou odpověď pro pana Škvoreckého, pak se mu omluvil za nedoháčkování a slíbil, pořídit si český háčkující psací stroj.