Po zimním spánku opět tančím se sbíječkou (R25)

Tak to je oboustranný záhul, kdo z koho padne dřív. Nemusíš chodit do FITCENTRA a ještě to je zaplacené. Náš most stojí tentokrát v průmyslovém městě Stuttgart. Zůstal po jedné půlce průchodný. S procházejícím obyvatelstvem jsme měli kontakt sluchový, když v nich zrovna nebyly špunty. Nerozuměl jsem málem ani slovo, když se tito ŠVÁBOVÉ mezi sebou bavili.

Náš polír z toho měl legraci, on jim rozuměl lépe, než ovládal volant. Těžká práce je hned lehčí, když okolo prochází smějící se slečny. Jen Stařenky nás ale litovaly, slečny si nás nevšímaly. Jenom my je, po očku.

Ještě krátké vysvětlení ohledně zimního spánku v tehdejší době. Určité práce za mrazu nemohou být kvalitní, i když existují hmoty k použití také v zimním období. To jsou ale jen nouzovky. Proto se končí se stavbou kolem Vánoc a opět začíná na jaře, když to počasí dovolí. Pokud se počasí přece jen ještě zhorší, jede se domů. Tento čas je placen jako SCHLECHTSWETTERGELD. Při zimním spánku bere (bral) odpočívající dělník 68 procent z platu. Za mých dob DOMA, se pracovalo (mělo) DURCH. Vykonaná práce za těchto podmínek dlouho nevydrží, tudíž je neustále – dokola – co dělat. Většinou se moc (nebo nic) za komunistů nedělalo. Aby dělníci za mrazu nezamrzli, plápolaly na stavbách táboráky.

Tady se před zimou sebemenší dirka nebo trhlina na silnici opravuje, aby se stav v zimních podmínkách pokud možno nezhoršoval. Nebudu se hlouběji tímto zabírat a nudit lid z jiných pracovních odvětví.

Naše dvě maringotky byly tentokrát pod mostem, aby nepřekážely. Chodit pro nářadí bylo krkolomné, ale náš hodinový plat běžel i při šplhání se po stráni. Horší to bylo při náhlé potřebě vykonat něco velkého. Vzniklo závažné nebezpečí, při rychlém slaňování něco ztratit. Také náš mobilní hajzlík byl totiž schovaný pod mostem. S tím měl problémy jen skoro šedesátiletý Max z BAVORSKÉHO LESA. Od druhých jsem se dozvěděl, že chudák Max není oblíben po určité době v penzionech. Je tak trochu malým alkoholikem. Horší ale je pro majitele penzionu, že Max zapomíná v noci navštěvovat WC. Probouzí se v promočené posteli. Nikdo s ním nechce být na pokoji, tak se obětoval polír Adolf. Jeho kaskadérské řízení automobilů mu budiž odpuštěno, Maxovi dává tajně v jeho nepřítomnosti, pod prostěradlo plachtu. Aspoň matrace je ochráněna. Adolf nám ani neprozradil, že sám spí s protiprašnostní maskou a dává si do uší špunty, Max totiž ještě k tomu strašně nahlas křičí ze spaní. Tady je vidět, že náš polír je dobrý člověk. Maxe zná 15 let, ještě z dob suchých nocí. Přece ho krátce před jeho důchodem nemůže propustit.

Koncem směny se objevil náš stavbyvedoucí ing. Geiger, a jako vždy s úsměvem na tváři. Když nás jednotlivě všechny obešel a pozdravil, měl delší rozhovor s polírem. Adolfova už tak červená bambulka nosu zčervenala ještě více. Ale ne kvůli tomu, že by ho Geiger péroval. Bylo to tím, že Geiger stál zády ke slunci a polír to schytal od mozolu na plné pecky. Když stavbyvedoucí zamáváním odešel napřed do našeho doupěte, oznámil nám polír, že jsme večer hosty našeho inženýra. Max si mnul ruce, i když na jídlo moc nebyl. Věděl ale, že Geiger nemá hluboko do kapsy a zaplatí bez mrknutí oka s úsměvem všechno. Někteří nedočkavci horlivěji balili a uklízeli, když nastala PADLA. Je kapitalistickým zvykem nekončit ani minutu před koncem šichty, ale nějakou tu minutu později. Nikdo nereptá a neukazuje šéfovi na hodinky. Poslední akcí bývá zametání a zahlazování stop. Na čistotu je kladen důraz i během směny, bez řečí se chopí tohoto Němci oblíbeného ZAMETADLA každý, kdo objeví jakoukoli nutnost zasáhnout chopením se násady.

Jo, v restauračním prostoru našeho penzionu začalo být veselo. Asi to zapříčinily plné talíře a sklenice. Polírovi nos zčervenal opravdu maximálně, Maxovi paradoxně ani trochu, byl trénovaný? Jestlipak mu stačil Adolf strčit na prostěradlo kus plachty ze stavby? Sesedali jsme se k sobě stále blíže kolem inženýra. Ani jeho plnovous po celém ksichtě, nedokázal ukrýt jeho bavorský úsměv. Vyprávěl veselé příběhy z manželského života, určitě si trochu také vymýšlel. To je radost pracovat pro takového člověka. Z jeho vyprávění jsme se dozvěděli, že mívají veselo i v kanceláři. Že by Bavoráci byli jinými Němci? Inženýr pojednou zvážněl, hledal jsem v jeho vousech marně důvod. „Chlapci, neznáte někoho, kdo umí makat? Potřebuju ještě aspoň jednoho, ale žádnou srágoru!“ Rychle jsem se snažil předejít ostatní a inženýrovi oznámil, že můj mladší bráška Harald je od fochu a vrátí se brzy ze „ŠPRÁCHKURZU.“ Geiger se na mě podíval stále vážným obličejem, upřeně se mi zadíval do očí a hodně nahlas, aby to slyšeli všichni, pronesl: „Jestli dělá aspoň z poloviny jako ty, může okamžitě nastoupit!“ „Inženýre, můj brácha je daleko lepší pracant než já, a hlavně práce na stavbě mu není tak cizí, jako mně…“  „Že by existoval někdo, kdo dokáže dát KO více sbíječkám než ty?“ Při tomto konstatování už se zase na plno smál. Ranou do ramena jeho tlapou a plácnutím si, bylo vše dohodnuto. Někdy se zkrátka přece jen vyplatí zamordovat několik sbíječek.