Po odchodu na vojnu Rudy a Fandy se tímto rozpadl i tento náš trojlístek-výlet na Babylon

S Harrym jsme občas vyrazili domů k Mirkovi Pickovi a jeho ženě Bohuně. Tentokrát už se tam před našim příchodem slavil dva dny odchod na vojnu Rudy Picky a Fandy Vaníčka. Tím se rozpadl i tento náš trojlístek. Obnovil a oprášil

jsem kontakty s klukama, co jsem s nimi kopal za Baník. V hojném počtu jsme společně navštěvovali taneční čaje v HDKT a ve všední dny po jejich trénincích se setkávali na pivo v restauraci hotelu Ohře. Tam vznikl nápad, že bychom si mohli udělat krátkou dovolenou na Babylonu. Nakonec jsme do autobusu nastoupili jen v hubeném obsazení: Václav Makovec, Hubertus Spiegl, jehož starší bratr boxoval polotěžkou za Baník v první lize, a Jirka Hýský, který s Bertou (Hubertusem) hráli za konkurenční Tatran Sokolov. Naše přátelství ale bylo bratrské. Harry neměl zájem se někam plahočit a zrovna také se zabydlel i u postarší dobré kuchařky, co mu vyvařovala o sto šest za odměnu jeho nočního činění se v její praskající postýlce.

Už jsem tady kdysi prozradil, že Jirka Hýský má velkou podobu s Jean Maraisem, ale není jako Jean přihřátý. Honza Bláto (překlad z franc.) byl na chlapečky a Jirka výhradně na holčičky. Jirka má výhodu, že o přízeň druhého pohlaví nemusí bojovat, padají mu do klína jako přezrálá jabka ze stromu. Stačilo mu se jen neznatelně usmát tím svým šibalským smíchem a vše měl okamžitě na dosah ruky.

Babylon nás přivítal slunečním počasím a nabídl nám krásný pohled na pláž zaplněnou bezmála nahými těly. Ta mužská jsme pochopitelně vynechali ze svého rejstříku. Ještě neukončený celibát mi dával tedy zabrat, ale jinak jsem se přizpůsobil celému programu těch hladových mladých mužů.

Na pronajmuté pramici se díváme zblízka do očí plovoucím ženám, nabízíme své záchranné služby při jejich případném vyčerpání.

Opouštíme tento koráb, abychom zvlažili svá opálená těla nebo abychom se případně přidávali k některé tonoucí se dívce. Poté opět z korábu se pojednou objevili, na druhém břehu na zahradě honosné chalupy, na dece se opalující nahou mladou ženu. Zakotvili jsem co nejblíže a sledovali, jak se otáčením střídavě griluje na zádech a břiše. My pro ni byli vzduch, někoho nám připomínala. Až znalec žen Jiří Hýský nám ji odhalil: „Volové, to je Irena Kačírková!“ A svým donchuanským úsměvem dodal: „To by byla hebká matrace, přebíhá mi mráz po zádech, když vidímtakovou babu, to by byla erotická hostina, co?“

Určitě už hodinu na ni civíme jako puberťáci, když se náš obrázek z televize a filmů zatočí do deky a mizí v chalupě.

„Lepší vrabec v hrsti než Kačírková na střeše,“ oznámila kopie Maraise a my pádlovali nazpět k druhému břehu, abychom se zavrtali do písku poblíž ženského masa. Odpolední slunce z nás vysušilo poslední vlhkost. Přemístili jsme se Babylonem směrem k jeho nádraží u lesa. Tam schovaný malý hotel nás ve své restauraci nakrmil a zásobil pivem do uzávěrky.

V dobré náladě jsme se vrhli do tmavého lesa vedle hotelové budovy a začali s budováním lože pod širákem. Naše mladá těla se oddala vbrzku snům.

Ráno jsme probuzeni ptačím zpěvem a slunečními paprsky. HUbertus Spiegl si nedokáže vysvětlit, že se probouzí zcela nahý, když přece večer jsme padli za vlast oblečení. Václav Makovec se chopí fotoaparátu a snaží se Bertu zvěčnit ve stavu Adama. Ten se snaží za pomoci svého pověstného hlasitého smíchu vtěsnat do trenýrek v sedě co nejrychleji. Důkaz je ale přesto zachován na věky.

Usadili jsme se hladově před hotelem na dřevěné lavici a čekali na otvírací dobu. Dvě hodiny jsme sytili svá těla a poté vyrazili k babylonské vodě. Na pramici jsme se snažili vyhledat Irenu Kačírkovou a vylákat ji hrou na kytaru a nesecvičeným čtyřhlasem. Úspěch se nedostavil, jelo se tedy bagrovat na plnící se pláž.

Vychutnával jsem pohledem profesionální způsob flirtu Jirky Hýského. Umí se všmajchlovat ke slečnám na dekách. Tím nám otvírá bránu a my se přidáváme k této zábavě. Přetrpí dokonce můj zpěv a třískání do kytary.

Cpeme sebe i naše objekty zmrzlinou a Jirka H se snaží najít osůbky, které by měly místo ve stanu. Večer ale jdeme našim včerejším směrem, děvčata jsou hlídaná rodiči.

V restauraci je jako i předešlý den nacpáno. Jirka Bláto se přifaří ke stolu, u kterého sedí dvě mladé ženy s asi dvouletým chlapečkem. Obsluha nám přináší staré praskající dřevěné židle a my se ve stísněných podmínkách začínáme cpát a bavit se při tom s hezkými spolustolovnicemi. Chlapečka oslovují Romoušku sem, Romoušku tam, Romoušku ticho!

Jirka, svým záletnickým umem, vyjednává tajný nocleh nás všech na jejich hotelovém pokoji. Po zaplacení před uzávěrkou jsme jednotlivě ženami přemisťováni na jeejich pokoj. Já, jelikož nehodlám být křivopřísežník, se ale raději propracovávám na místo našeho předešlého noclehu.

Druhý den, po odchodu ze společné snídaně i s těmi dámami, se dovídám některé podrobnosti z jejich společné noci. Jirka lituje toho, že ty dvě už odjíždí do Prahy za svými manželi. Ti druzí jsou rádi, že tomu tak je, byla to prý noc horší než v lese pod širákem. Piva se jim v noci prý hlásila ke slovu, na záchod na chodbě se nemohlo. Romouškův nočníček už přetékal a přetekl ještě víc, když samotný chlapeček byl nucen si na něj hačnout. Moč mladých mužů se rozlévala po podlaze, ještě že přišel nápad použít na malostranění umyvadlo. K vytírání podlahy použili mladí muži svá tílka, teď je suší po vyprání na okolních křoviskách.

Jirka si na nadcházející noc vyflirtoval místečko ve stanu u ženy neznámého věku, ověšené jabloneckou bižutérii. My tři jeli v předešlém programu.

Drhuý den jsme Jirku v poledne hledali ve stanovém městečku voláním jeho jména. Povedlo se mu vymanit se ze zajetí dámy úprkem z jejího honosného stanu. Vyrážíme pěšky přes les do Kdyně.

Další den před obědem si Václav Makovec vzpomněl, že má odpoledne v Sokolově zápas. Měl napsané odjezdy autobusů z Domažlic, ale bude to knap. Jediný já jsem se k jeho běhu přes les z Babylonu do Domažlic přidal. Ti dva prý ještě zůstanou jednu noc.

Václav, jako jediný z nás ještě jako aktivní hráč za áčko Baníku, byl ve formě. Pořád se mi ztrácel při pohedu na své náramkové hodinky. Co chvíli křikl: „Makej, Kocoure!“

U skoro plného autobusu stál minutu před jeho odjezdem a na jeho pokyn čekal řidič na tam toho funícího před autobusovým nádražím.