Píchání

Píchám u vrátnice ČSAD. Chodím do práce zadem z Rychnova okolo Rychnováku (rybník), přes pole na Ovčárnu - je to půlhodinka rychlé chůze. U vrátnice je

fronta před píchacími hodinami. Na velkém dvoře je zaparkováno mnoho autobusů a nákladních aut. U většiny z nich už běží motory na volnoběh. Po mrazivé noci ja ráno startuje službu konající zaměstnanec.

Zaměstnannci se vítají a utahují si jeden z druhého. Mám radost, že jsem začal patřit mezi ně. Konečně slyším a cítím motory aut.

V šatně s mnoha sprchami není k hnutí, ale i tady panuje veselá nálada a pokračuje se v popichování kolegů. Šatna se začíná pomalu vylidňovat.

V elektrodílně mě vítá Pavel Krejča: „Ty brďo, tak mi teď budeme dělat spolu?“

„Nazdar, mládeži,“ říká s úsměvem přicházející Míla Vokáč, pocházející z Nepomuku. Pak se ztrácí v kanceláři mistra, aby zjistil, jestli je ňejaká důležitá práce pro nás dráteníky.

Pavel Krejča se protahuje tím způsobem, že se snaží vytrhnout velký svěrák z ponku oběma rukama. Je při tom v podřepu, jeho montérky jsou na zadní části k prasknutí. Už vím, že je svazarmovským parašutistou a že jezdí skákat na karlovarské letiště.

Začínají s k nám do elektrodílny trousit řidiči se svými požadavky a poruchami. Autobusy z linek mají vždy přednost. Někdy přijedou na dvůr i s cestujícími, když se vyskytne závada během jízdy. Mlékaři se mají také rychle likvidovat, aby bílá tekutina nezkysla.

Máme v dílně neustále v zásobě opravené spouštěče a dynama na výměnu, abychom se nezdržovali jejich opravou. Opravují se později v klidu.

Řidiči se mezi sebou nehandrkují a nepředbíhají. Líbí se mi, že si my, bažanti, tykáme i s chlapíky před důchodem. Zkrátka, jsme jedna rodina. Pavízovi – mistrovi – tedy my mladí vykáme, i když on tyká každému.

My dráteníci většinou hledáme a opravujeme závady přímo na dvoře. Dílna je obsazena auty s většími opravami. Ještě netuším, že při mrazech bude nutné si ruce ohřívat u výfuků běžících motorů, aby prsty byly schopny přemisťovat malé šroubky a matičky, které jinak k prstům přimrzávají. V tomhle věku je to dokonce dobrodružství a frajeřina. Ani bych nevěřil tomu, že za několik měsíců budu schopný podle udané poznávací značky okamžitě říct jméno řidiče a naopak při zaslechnutí jména řidiče hned znát, jakou má poznávací značku. Mechanik se k tomu dopracovává tím, že musí tyto údaje společně s druhem poruchy a vykonanou opravou denně psát do dílenské knihy.

Pavel Krejča mě zavedl do naši baterkárny nalézající se vedle vulganizovny. Začali jsme ředit 98procentní kyselinu sírovou ve velkých demižonech na 32 bómů pro formování nových autobaterií. Silná kyselina je jako sirup, v případě stříknutí do oka se musí okamžitě oko vyplachovat důkladně vodou. My frajeři samozřejmě ochranné brýle nepoužíváma, i když mám špatnou zkušenost ještě z vojny, kdy mi do oka stříklo roztavené olovo.

Při míchání kyseliny s destilovanou vodou to začíná v demižonu strašidelně hučet, měl jsem obavu, že se sklo rozlétne. Zkušený Krejča se jen smál. Jeho smích je stále totožný s tím smíchem chlapce z druhé třídy. Také teď mu smíchy tečou slzy z očí.

Ve 13: 30 přichází na odpolední Jindřich Haun, Němec jako já. Předali jsme mu informace o nutných dodělávkách. Na poslední chvíli se objevil i Míla Vokáč. Ještě jsem nevěděl, že je činný v ČSAD i jinak. Elektronika je jeho koníčkem, a ač vlastním povoláním automechanik, zhotovil si vlastnoručně různé zkoušečky. Dokáže jimi změřit i stav elektronek v televizích, které také opravuje. I rádia je schopný opravit. Původně chtěl být autoelektrikářem, volné učební místo ale nebylo, tak se vyučil automechanikem. U mě to bylo obráceně, chtěl jsem být automechanikem.

Nám třem pomáhá Míla jen v případě nouze, jinak má v podniku jemnější úkoly. Pavel Krejča a Jindra Haun mě zasvěcovali do tajů našeho řemesla. Zatím jsem znal jen bagry, lokomotivy a buldozery.

Ještě netuším, že úřadující ředitel podniku Kratochvíl je nestraník a že bude mým jediným ředitelem, s kterým nebudu mít problémy.

Málokdo pospíchá po pracovní době domů, mnozí se shlukují v čerpadlárně nebo klempírně. Pospíchají jen ti, co chtějí být odvezení přistaveným zvláštním autobusem dolů do města nebo na Staré náměstí. Tam přestupují na autobusy do jiných směrů nebo chodí na vlak.