Pan učitel -hodně smutný

Do Sokolova jsem se po úmrtí maminky roku 1991 dostával velmi zřídka a také jsme koupili na Domažlicku starou chalupu, kde bylo práce nad hlavu. Sokolovští kamarádi tam za námi jezdili na pracovní návštěvy. Písemný styk s panem

 učitelem ale neustal. Pouze na návštěvu jsem se dostával tak jednou ročně.

Psaní v roce 1998 ukončil pan učitel tímto:

Připozdívá se...

Václav Němec, důchodce

Dopis, který mi psal 12. října 1999, tedy ve svých osmdesáti sedmi letech, má roztřesený podpis a zní:

Vážení a milí přátelé!

Přijměte ze Sokolova upřímné pozdravy a vzpomínku na vás.

Už jen pomalu se dostávám k psaní. Není mi dobře. Můj zdravotní stav se prudce zhoršuje, a tak cítím potřebu napsat vám, poděkovat za přátelství a přát vám nejen zdraví, ale i řadu krásných potěšení, jímž říkáme štěstí.

Mám kruté bolesti v ledvinách i v nohách a cítím potřebu pozdravit Vás.

Moc děkuji Horstovi, že se u mne v poslední době zastavil. Moc mě to potěšilo, i jeho vzpomínka na jeho prostou a přece tak statečnou a milou maminku.

I mé vzpomínky na ni jsou stejného rázu. Horst ji nejen vrátil k životu, ale dokázal to jedinečným způsobem a já jsem mu za to víc než vděčný.

Mám tu před sebou její „závěť“ psanou nebývalým způsobem. Obdivuji Horstovu krásnou češtinu a neutuchající vztah k naší zemi. Taky zrovna prohlížím fotografické záznamy z našich Hlohovčic. Honem jsem ještě našel v análech, že historikové o té vsi vědí už od roku 1381. Přeji, abyste tam byli šťastni!

Je čas, nejen že za sebou zametám, ale také odklízím vše, bez čeho mohu dožívat svá léta. V poslední době jsem napsal svazek básní „Kdy končí láska“ a já sám v téže knížce odpovídám: „Nikdy!“

Už asi nevyjde tiskem. Vám na památku posílám aspoň jednu z jejich stránek „Podzim.“ Snad Vás potěší. Co paní? Jak se jí daří? A co děvčátka?

Žijte blaze! Václav Němec.

Nejsmutnější byla má předposlední návštěva začátkem roku 2000.

Pana učitele kreslil jeho přítel malíř pan Machytka
 

To ale až příště