Opět se musíme rozprchnout (R 44)

Jen pro mé stálé čtenáře, příbuzenstvo, okruh známých z DOMOVA, milovníky PINČESU a automobilů. Také pro ty, kteří chtěli kdysi opustit, anebo opustili republiku z politických důvodů. A hlavně pro otce DCER. tÍMTO PŘÍSPĚVKEM TAKÉ DĚKUJI PANU ZEMANOVI, BOŠINOVI A MUTINSKÉMU, ŽE DĚTI VEDLY KE SPORTU A NE K NEŘESTI DROGOVÉ. ŽIJTE, PÁNOVÉ, JEŠTĚ DLOUHO!

Petru (skoro 17), vezeme do internátu u Mnichova. Ivu 1. (proč IVA PRVNÍ, výjde najevo později) nutím řídit a nežvanit při tom. Československý ŘP platí emigrangtům a vysídlencům v NSR rok. Poté si mohou beze zkoušek zažádat o německý. Občas ji vystřídám, aby nepraskla, a vykecat se mohla na sedadle spolujezdce. Pro mě je radost, řídit tak svižné vozítko. Nejraději bych volant z ruky nedal, ale dcerunka se musí naučit milovat bezpečnou jízdu, a hlavně přestat žvanit za VOLANTEM.

Mladší dcera a jí podobní, se budou při ročním pobytu v internátu zdokonalovat v němčině. Budou mít školní výuku v základních předmětech, které jim umožní složit zkoušku, která je nutná k ucházení se o učební obor.

Petru jsme vyklopili v jejím přechodném domově. Budova u lesa, nádherný park. Dlouho jsme se, mi tří, loučili. Byli jsme na měkko, ale věděli, že nás nebudou oddělovat žádné nepřekonatelné HRANICE.

Petra ve škole zjistila, že v tomto krásném městečku Waldkraiburku, existuje oddíl stolního tenisu. V Sokolově, v jazykové škole, začala už v osmi letech hrát za školní oddíl 2. ZDŠ Sokolov. Pan učitel Zeman vypiplal jako trenér ze špuntů hráče, kteří vyrostli jako vynikající držitelé pálek. Mladší, starší žáci, dorost a dospělí. Petra už v deseti hrála za ženy. Trénovala s chlapci a muži. Získala jejich rychlost a tvrdost. Když se postavila ke stolu proti již opravdové ženě, tato se nechápavě podívala po svém trenérovi, že má hrát proti děcku. Ale už při rozehrávání bylo jasné, to dítě bude oříškem. Po prvním podání ta dívenka začala svou soupeřku bombardovat tvrdými a ostrými smeči, jaké dokáží mužští, a soupeřky se začaly potit a mít plnou ruku práce.

Trénink ráno před vyučováním, a po vyučování zase. Neznala lelkování po škole.  V Grand Prix figurovala často jako jediná žena na předních místech mezi muži. Hráči pod vedením pana Zemana a později i ing. Bošiny, se umisťovali na předních místech také republikově. My rodiče jsme děti vozili svými auty od turnaje k turnaji po celý rok. Národní liga, krajské přebory 1. třídy. Tam se v ženách v kraji vyšplhala Petra s dcerou ing.Bošiny Ivou, na přední místa. K 1. březnu 1983 byla Petra dokonce na prvním místě v Grand Prix před čtyřmi muži. V národní lize figurovali na předních místech Radek Sys, Vojtěch Zima, Josef Špulka, Jiří Wittner, František Čermák, Zdeněk Vrtil, Jiří Samek, Petr Šrajber a Jiří Mráz. V tabulce VÍTĚZOVÉ ZÁPADOČESKÉHO KRAJE, byla Petra uvedená čtyřikrát. Konečný stav v Grand Prix v sezoně 1982 – 83: 1. Josef Špulka, 2. Petra Haslbauerová, 3. Petr Šrajber, 4. Vojtěch Zima, 5. Radek Sys. V Grand Prix k 9. září a k 1. listopadu 1978 byl na druhém místě Robert Wnek, chlapec velmi veselý a schopný bavit i mimo zelené stoly.

Smůla pro Petru nastala, když v tělocvičně při treninku, za běhu uklouzla před zdí. Rukama se snažila zbrzdit pád a zamezit nárazu hlavou. Zlomila se jí hlavička loketního rádiusu. Bylo to v roce 1980 v jejich dvanácti letech. Dlouho si nezahrála a už nikdy to nebylo jako předtím. Kvůli lokti nemohla klopit ruku při hře, musela tedy naklánět tělo. Hra byla pro ni od té doby dřina, ale milovala PINČES. Hrála stále velmi dobře, ale dosáhnout na špičku v tomto sportu nebylo už možné. Petra, rváč po mně, bojovala dále a svého sportu se nevzdala. Ve Waldkraiburku začala hrát za oddíl VFL. I tam trénovala s muži. S internátu si ji vyzvedával člen oddílu a zase ji vozil nazpět. Přemlouvali ji, aby ve Waldkraiburku zůstala. Že jí seženou učení a byt.

To už jsem každý pátek po příjezdu večer ze stavby, jezdil do Fürthu pro Ivu do internátu. Odvážel ji nazpět v neděli večer. Tedy, nutil jí sedat za volant, jelikož ona do toho HR není. Raději je vypravěčkou, to za volant nepatří. Jsem neustále nucen jí v tom zabraňovat. Varuji, zalepením úst anebo roubíkem, při řízení. Zážitky, které Iva prožila mezi mládeží z celého světa, budou také někdy na tomto blogu.

Z Fürthu jezdívám na Amberk kolem půlnoci a mimo dálnici, kterou nemám rád. Štěstím mi přebíhá mráz po zádech v zatáčkovitých úsecích. S tímto kupátkem jsem srostl okamžitě, často lituji, že jsem ho nevlastnil při závodech do vrchu v Československu. S tímhle ŽIHADLEM bych lehce vahrával nejen ve své třídě do obsahu 1.600, ale troufnu si tvrdit, že bych musel figurovat mezi absolutními vítězy všech tříd. Rád na tu dobu vzpomínám (popsané na tomto blogu v Autobláznech). Člověk se na závodech mohl vyblbnout tak, že v normálním provozu neměl zapotřebí jezdit závodně. Doporučuji všem, kteří rádi jezdí razantně. Už byste svou jízdou nestrašili ty, přeopatrně jezdící a nevyježděné řidiče. Šetřili byste si energii na závodní trať, mezi stejné AUTOBLÁZNY, kteří se rychlou jízdou ukájeli na tratích v různých místech republiky.

S Ivou JEDNIČKOU jsme neměli zapotřebí si dopisovat, jednou týdně jsme spolu. Mezi Petrou a námi pošta fungovala. Jednou za dva měsíce internát hradil svým studentům jízdu vlakem k rodičům. To už se prostory budovy vylidňovaly v pátek po vyučování.

Iva píše sestře Petře z této adresky: Bildungszentrum

An der Martersäule 12

8510 Fürth

Na adresu tuto: Jugend – und Bildungsstätte

Postfach 1225

8264 Waldkraiburg

06. 08. 1985

Čabas Peťulo!

Vyžebrala jsem jediný koresponďák a ještě na něm zvořu adresu, tak doufám, že Tě za to nesprdli. Musím Ti sdělit, jak jsme dorazili od Tebe. V novém domově v Amberku jsme byli ve 23.00. V klidu jsme pojedli vajíčka a všechny možné pozůstatky z lednice. Ve Fürthu jsme byli před půlnocí. Doufám, že táta dojel zpátky tak po půl jedný, jak té hondě šlape na krk. Jestli ovšem ještě někde nebloudí, nerad jezdí po dálnici, a říkal, že zpátky zkusí nějakou zkratku. Chudák se asi vůbec nevyspal, protože ve čtyři ráno si ho měl vyzvednout jeho polír.

Já jsem se dneska při svém prvním vyučování zase po 3 letech perfektně nařehtala. Učíme se od 8.00 – 13.00. Mezitím dvě 15 minutové přestávky. V úterý máme ještě odpolední od 13.30 až 15.00. Budu tady 8 měsíců. Sedím vedle Ostraváka Radima v první lavici. Jinak tady jsou z Iráku, Iránu, Etiopie a já nevím odkud ještě. Je s nimi strašná sranda, třeba když mají říct zavřené „e,“ tak slyšíš jediné „ú.“ Ale jsou chytřejší než někteří běloši. Navíc jsme chytili perfektně střelenou učitelku, která si mě dokonce oblíbila. Dokonce můžeme s Radimem pít při hodině pivo. Nějaký Daniel z Plzně, tady bude jen 2 měsíce, protože válí němčinu. Je tady jistý David, neustále na mě cení zuby a je méně černý než ostatní. Prohrála jsem jednu sázku a budu muset koupit flašku. Už se mi sem toho za těch 60 Pf na ten koresponďák nic nevejde. Napiš, kterou sobotu máte vyučovací a kterou můžete domů. A koukej tam někoho bohatýho sbalit, táta říkal, že budeme brzo na mizině. Asi ta nová videokamera, nová honda a asi nějaký problémy s prodaným bavorákem. Snad to všechno rozluštíš.                     Líbá Tě ségra Iva

Druhý týden jsem na korespondenční lístek cpal písmenka pro Petru já:

Milá Peťulko, doufám, žes neskočila do nějakého vlaku směr Praha. Je neděle 13.45, Iva bojuje v kuchyni s přípravou, prý svátečního obědu. Prý vaří bumeráčky. Jsou to takové koule, hodíš ji do krku, a ona ti zase vyskočí zpátky na talíř. Takže ti stačí jedna k obědu, dovnitř a zase ven, a neustále dokola, až si celý postříkaný od záhadné omáčky. Byli jsme na nádraží, měla bys přijet někdy v sobotu v 11.52, až vyhodíte internát do vzduchu.

Mám tady v bytě občas ty velký komáry VRTULNÍKY. Jeden byl opravdu dobrej. Včera o půlnoci jsem ho dohnal vysavačem, on se tam jen nalepil a nevešel se dovnitř. Přes hajzlpapír jsem ho chňapl rukou a hodil do záchodu, pustil na něj vodu, ale on zase vyletěl. Asi je to emigrant. Iva zařvala a zavřela mě v koupelně s ním, tedy dva emigranti pospolu. Konečně se vysavači povedlo ho spolknout. Dneska jsem vysavač chtěl vyčistit, a on z toho svinstva zase vylítl. Emigranti se jen tak nedají. Pak se mi ho konečně podařilo uhnat AMBERSKEJMA NOVINAMA a hodil ho Ivě nepozorovaně do polívky. Teď jen čekám, kdy jí vylétne ze zadku. Zatím nic, asi nemůže najít východ. Tady je pusa od Horstíka, Iva mi krade koresponďák…

Čau ségra! Doufám, že Tě ani nenapadlo brát tátu s těma bumerákama vážně. Já jsem včera v tom vedru vařila jako blbec i na dnešek, abychom se dneska mohli jet případně koupat. Teď začalo pršet. Ilza, má spolubydlící na pokoji, šla do jiné školy. Takže za mnou pořád lezou na pokoj mojí noví černí kamarádi. Ve čtvrtek jsem byla s jedním spolužákem (pozor, nejhezčí kořen ze třídy) na koupáku. Ani jsem neměla čas se opalovat, hráli jsme se totiž pod vodou na drákulu. Docela dobrá hra! Zatím se měj! Iva.

Plno pošty se ztratilo, tady ještě něco z pozdější doby:

11. 3. 1986

Milá dceřinko Petřinko, máme s Ivou problém, taháme naši novou sedačku z rohu do rohu. Tam se nelíbí mně, onde ne, Ivě. Ani nevím, jak jsi dojela do intru, když tak obětuj jednu marku, až pudeš kolem budky, a řekni jen, dobře anebo špatně. Tady Ti posílám na učení papírovej psací stroj (namaloval jsem klávesnici s písmeny) a zárověň pusu.

A už se zase zmocňuje lístku Iva.

Čau Peťulo, dneska tady u nás 3 hodiny seděli jehovisti. Jedna babka s jedním chlapem. S tátou se snažili debatovat o BOHU. On jim tvrdil, že zná GOTTA jen jednoho, a to je Karel. Oblboval je celou tu dobu, pak je slušně vystrnadil. Pozval si je na příští týden, aby přinesli noty, aby si mohli zazpívat jejich písně. Já se raději někam ztratím, kdyby se jo objevili. Táta se nechce nudit a musí si neustále z někoho dělat srandu. Pokud si stačím vyřídit papíry, šla bych od 25. 4. na nový kurs pro emigranty s ekonomkou na devět měsíců.             Ahoj! Iva

Podařilo se mi ještě něco na ten lístek přimáčknout jako otec.

Petruš, musím Ivu opravit. Seděli tady jen hodinu a půl a bylo to v neděli ráno. Příště prý nás budou všechny tři učit modlení. Přijde jich šest s velkýma křížema, a když nám to nepůjde, začnou nás těmi kříži mlátit do hlavy.          Ahoj! Otec orstík

13. 3. 86 ze schránky lovím dopis od Petry.

Drahý taťuldo a Ivčo!

Musím využít možnosti, že jsem získala obálku s Tvojí adresou a známkou (to hlavně).

Teď k věci. Domů nepřijedu 28. 3. jak jsem psala, ale už 21. 3. k večeru. Tak mě budeš mít doma dříve. To máš radost, co? To si myslím. Ale nepřijedu jen za zábavou, ale za pilným učením.  Psací stroj se na mě už jistě těší. Jedna holka mi půjčí takovou knihu ke cvičení a učení se. Teď v sobotu mám zápas, příští taky, ale v pátek už jedeme domů. Příští měsíc bychom měli jet na výlet do Mnichova (natáčecí studio) a taky do Passau.

O náboženství mi raději ani nemluvte. Minulou hodinu jsem úplně zapomněla jít. Tak mě jeden kluk osvobodil tím, že řekl, že mám trénink. Náboženský učitel mi po něm poslal takovej ohromnej formulář, budeš mi ho muset (co, musíš!) řádně vyplnit. To aby mě mohli dál mlátit křížema. Tady nejsou dřevěný, ale marcipánový. Takže to tak nebolí a můžeš je zároveň okusovat.

U nás teď není vůbec žádnej sníh, přesto se koulujeme šutrama a koukáme se při tom na sníh na nedalekých alpských kopečkách. V sobotu jsem mohla jít do divadla na balet, ale mám zápas, takže nemůžu. Mohla jsem se něco přiučit a začít slavnou kariéru. Jinak Vám přeji už předem veselé velikonoce (ještě se psaly s malým v – poznámka současná. Jak se ty časy mění), posílám pohled v dopise nepopsaný pohled – možnost upotřebení). A nesežerte mi všechna vejce, než přijedu, jasný?!

Líbá Vás mohutně P.H.H. (vysv. Petra Hana Haslbauer, prý katolík po otci). Omluvte můj škrabopis.

Následoval pohled tohoto znění: Ahoj tati!

Píšu Ti opravdu rychle ještě z tréninku. Mám v sobotu odpoledne zápas a v pátek bychom měli jet domů. Já musím hrát, protože nikoho nemají. Potřebuji proto od Tebe potvrzení, že tu můžu spát. Napiš, že souhlasíš, že v sobotu 22. 3. 86 hraju a že souhlasíš, že tu mohu přespat a že přijedu vlakem teprve v sobotu. Pošli to, prosím hned, abych to dostala co nejdřív. Ahoj líbá Péťa. Nezapomeň! Důležité!

Dodatek otce: Važme si dcer a synů, i kdž z nás časem většinou udělají BABIČKY a DĚDEČKY…