Oldřich je pojišťovák TANK (R 118)

Venkovní dveře jsou náhodou zrovna otevřené. Nemusím nasadit žádný trik, jak vniknout do šestiposchoďové budovy.

Hodlám zrovna zmáčknout zvonek do bytu, když dveře se otvírají a zevnitř na mě začíná couvat asi padesátiletá baculatá žena a chystá si klíčem zamknout byt, aniž mě spatří. Naráží na mě, otáčí se a leknutím si sahá na srdce. „Fuj, to sem se lekla!“ vyjekne česky.

„Dobrý den, paní Kudrnáčova, jak víte, že mluvím česky?“

„Já to nevím, to mi jen tak vyjelo, panebože.“ Rychle se představím a informuji, že jsem u nich už byl, když jsem doma zastihl jen jejího syna Rudu.

„Jo, to jste vy! Prosím vás, dyť ten náš kluk je blbec, ten se na to teda nehodí. Nemá žádnou vyřídilku ani v češtině, natož v němčině. Nezlobte se, přite někdy večer, já sem si jen musela odskočit z práce kvůli řemeslníkům, tekla nám voda.“ Tak tenhle systém znám jen z Československa, že se dá použít také v kapitalistickém Německu, je mi novinkou.

„Přite na kafe, rádi vás uvidíme,“ řekla ještě ta pravá česká máma nezaměnitelným plzeňským nádechem, než jsme se rozloučili.

Hledám telefonní budku s nápisem RUFEN SIE DOCH MAL AN! Auto je na svém místě, odvážím ho do podzemky a pádím do kuchyně, rychle si něco udělat k snědku. A nanovo vyrážím za povinnostmi. Procházím chodbou „FRANKEN CENTRA,“ rád si tím velkým obchodním centrem zkracuji cestu. Na širokých chodbách se dělají vánoční, velikonoční a jiné výstavy. Také tady své novinky vystavují autodomy a pořádají se tady koncerty.

Vcházet a vycházet se dá ze všech světových stran. Podél chodeb po obou stranách jsou obchůdky, jak v přízemí, tak v prvním poschodí i v podzemí. Od rána do večera jsou chodby a obchody naplněné množstvím lidí. V duchu slyším Oldu, který mě do pojišťování namočil, že lidi musím oslovovat nejen na ulici, ale i na chodbách nákupních středisek, pokud je na nich vidět, že nepospíchají a jen nudně bloumají. Dělat s nimi termíny v terénu, pak že se nemusí chodit zvonit u baráků. On že za jedno odpoledne, jednou udělal i padesát adres. Jo, Olda je Olda, to je profík. Já jsem já.

Prodírám se dál lidmi a zase odněkud slyším Oldu: „Oslovovat kdekoho, hlavně mladé lidi. Já už mám tolik adres, že to dokonce života ani nezvládnu oběhat. Termíny se musí dělat hned na druhý den, aby to nezaspalo. Zkrátka za čerstva, aby ty osoby si tě pamatovaly.“ Jo Olda, ten jde jako tank za svým cílem. Má třeba termín, očekává ho plno lidí, kteří ho chtějí zničit. Ti, co ho očekávají, si na tu dobu pozvou známé, kteří o pojištění mají aspoň nějaké znalosti. Mají pomoci ubránit se atakům a přesvědčování toho pojišťováka, který se bude snažit je přetáhnout z jiné pojišťovny. Takového vetřelce hodlají zničit různými argumenty a znalostmi. Olda však pokaždé zničí je. Píše, počítá, dává příklady. Neslyší nadávky a posměšky vůči pojišťovákům všeobecně. Olda se jen culí všem výrokům, na každý argument má protiargument. Nevzdává se, kdyby měl počítat a přesvědčovat do půlnoci. Většinou odchází jako vítěz z jámy lvové. Nakonec mu musí dát za pravdu a nemají sílu s Oldou dále bojovat. V začátcích, kdy ještě jsou nadupaní energií, chtějí třeba vypočítat, kolik budou dělat úroky ve 43,53 a73 letech. Je to počítání a zase počítání, protože na všechno tabulky pojišťovák netahá, to by musel tahat velký kufr. Při spatření těch ohromných kufrů, by mu každý hned přibouchl dveře před nosem. V tomhle případě by tuto činnost mohli vykonávat jen vzpěrači. Olda je Olda, jde cílevědomě za svým cílem. On bere tenhle džob tak vážně, že i když jde jen k někomu soukromě na návštěvu, z návštěvy převážně odchází aspoň s jedním podpisem.

U mě je to obráceně, jdu za podpisem a odcházím jako při návštěvě. Zato Olda se nenechá odlákat od svého záměru vedlejšími otázkami. Já ty vedlejší otázky většinou sám dávám. Zajímají mě příhody a osudy lidí, a jejich problémy. Asi jsem se spíš měl živit jako STARÁ KLEPNA nebo KLEPAČ koberců (klepání koberců vymřelo?).

A zase běhám, je odpoledne, poznávám několik lidí, pár životních příběhů. Odcházím od těchto lidí bohatší o poznatky, ale chudý výdělkem. Sportovní taška se mi houpe po boku, připadám si, jako kdybych se vracel ze sportovního tréninku. Se zamyšlení se probírám poblíž věžáku, v kterém bydlí Sumů. Zvoním, dveře zavrčí, aniž se mě ampliónek ptá, co jsem zač. Beru jako vždy schody po dvou, na tři už jsem starší, směrem k již pootevřeným dveřím. Klepu. Objevuje se nádherný chlapík asi mého věku, spíše ale mladší. Dívá se na mě kliďáckým dobromyslným pohledem.

„Nazdar!“ vystřelím a představuji se. „Neříkal ti o mně tvůj kluk nic? Už jsem tady u vás jednou byl…“

„Ne, neříkal nic! Pojď dál, nebudeme přece stát ve dveřích. Posaď se v obýváku, přenesu něco k pití.“ Mizí v kuchyni. Já mezitím sedím v hezky zařízeném obývacím pokoji, boty a brašnu jsem nechal v předsíni. Z kuchyně je slyšet cinkot. Úžasný mužský, pomyslím si, jak klidně a legračně mluví. Objevuje se s plnýma rukama lahví. Pivo, koňak, víno, červené i bílé a z rozšklebených úst otázka, co budeme pít?

„Neblázni, nepřišel jsem se ožrat, jen si pokecat s krajanem,“ nemám vůbec chuť mluvit o svém původním úmyslu. Mám strach, že bych tím mohl něco hezkého pokazit.

„Tak dáme nejdřív koňáček na zahřátí,“ jako kdyby přeslechl mou předcházející odpověď, že jsem se nepřišel ožrat. Opět jeden člověk, o kterém si myslím, že ho znám už věky. Začínám mu líčit svůj příběh ve zkratce. On mezi to občas vráží klíny svého příběhu. Úžasně si rozumíme. Po hodině společných debat a popíjení všeho možného, přichází jeho syn Petr. Podáváme si ruce: „Jak to, žes o mně tátovi neřek?“

„Prosím tě,“ předešel syna otec, „ten má v hlavě jen muziku. On tomu tedy muzika říká, ale poslouchat se to nedá, kdyby raději dělal nějakej sport.“

Petr si zapíná televizi, nasazuje sluchátka, aby nás nerušil. Na obrazovce se objevuje divoce oblečená hudební skupina.

„Jen se podívej!“ poukazuje otec, „hastroši jsou to a ne muzikanti!“ Bavíme se dál, ale už ne na úkor syna Petra.

Netrvá to dlouho a přišustí osmnáctiletá dcera, hezká jako převážně všechny Čechoslovanky.

„Dobrý den, máme něco k jídlu, tati?“

„Doufám, že jo, hledej v kuchyni. Tomuhle, co máme na stole my, se raději vyhýbej.“

Je slyšet jak slečna haraší v kuchyni a zpívá si při tom česky.

Po půlhodině nakukuje do obýváku manželka hostitele. Vrátila se z práce.

„Jezulinku, my máme návštěvu, a českou. Já mám tak ráda návštěvy, hned jsem u vás, hoši.“ Za chvíli si nedočkavě přisedává, představujeme se. „Tak povídejte, odkud jste?“

„Já jsem tady vlastně už všechno řek, zároveň všechno vypil. Je na čase, abych vypadl…“

„Já vám dám, to mi nemůžete udělat,“ nalévá nám do skleniček, i sobě do čisté. „Tak, a teď si připijte i na zdraví moje!“

V jiných obměnách než před chvíli, aby se otec nenudil, začínám opět vyprávět anebo odpovídat na otázky, hezké a zvědavé mamince. Ta, jak poznávám, také ráda mluví. Netrvá dlouho a hlavní slovo má ona. Její Václav je ryzí Čech, a manželka Němka jen s českou školou v Československu, zrovna tak jako já. Jako zdravotní sestra, neměla problém sehnat práci, s předností znalosti němčiny.

Venca, coby Čech, se cítil v NSR už od začátku jako doma. Už za dva měsíce měl práci, ani nešel do ŠPRÁCHKURZU.

„Při práci nepotřebuju mluvit, plány a schémata se dají číst v každé řeči…“

„Já jsem mu tak záviděla, oproti němu jsem si pořád nemohla zvyknout, měla jsem dlouhou dobu touhu po domově. Doma pro mě pořád bylo TAM,“ ukazuje jakýmsi směrem mávnutím rukou. „Ale když jsme dostali tenhle byt, všechno se najednou změnilo. A ten krásný a velký obchoďák za rohem (myslí FRANKEN CENTRUM), najednou jsem byla jako v sedmém nebi. Začali jsme se pomalu zařizovat, práci mám taky hezkou, teď jsem konečně spokojená.“

Ale mně začíná pomalu dřevěnět jazyk a jsem rád, že ta dobrá žena převzala slovo. Čas příjemně plyne. Loučení je srdečné, přirostli jsme k sobě jako praví přátelé, kteří si mají co říct.

„Přijte taky někdy na návštěvu ke mně,“ říkám přes odpor dřevěného jazyku, „mám dvě krásný dcery, tak vemte také děti, jsou ve stejném věku. A pozor, mluví česky!“

„To víte, že se stavíme, jsem zvědavá na ty vaše holky a byt…“

„Možná by ty naše děti mohly jet společně na lyže,“ vysoukám na paní domu ztěžka.

„Ha,“ vyjede Václav, „tak s tím nepočítej! Oběma jsem koupil novou kompletní lyžařskou výbavu, teď se to tady válí, prej nemaj čas…“

„Tak nashle, bylo mi potěšením vás poznat,“ divím se, že mému huhňání vůbec rozumí.

„Nám taky a tady je ještě nějaká brašna, abys na ni chudinku nezapomněl,“ podává mi Václav onen poklad pojišťováka, na který jsem opravdu už málem nepomyslel. Boty tedy, se mi podařilo ještě obout bez cizí pomoci. V žádném případě se ale nesnažím pohledem dolů přesvědčit, jestli jsem si nenavlékl cizí s kramflekem. Teď okamžitě potřebuji do plic čerstvý vzduch.

Šněruji si to směrem k domovu a je mi dobře jak dlouho už ne, jen kdyby se mnou tak necloumal vítr. Mám chuť zpívat, jen kdyby nebylo toho lenivého jazyku a nebezpečí z rušení nočního klidu. Musí na mě být hrozný pohled, ještě že je tma, ale jsem nejšťastnější pojišťovák na planetě. Také ale, nejméně úspěšný.

Holky sedí u televize, když se vkrádám domů. Hned na mně poznávají, že jsem v posvátném stavu.

„Tys, tati, nametenej…“

„To taky, kočičky, ale hlavně šťastnej…“

„Tos určitě pojistil půl Norimberka, viď?“

„Skoro, a poznal jsem při tom úžasný lidi. Teď musím jít spát, nerušit prosím! Která mi vyčistíte zuby?“ Zvládl jsem to přece jen z posledních sil sám, jen ten jazyk mi pořád nějak překážel. Usnul jsem jako špalek. Může špalek vůbec spát?

Sumovci přišli opravdu na pokec, ani to netrvalo dlouho. Holkám se Václav moc líbil. A já hodil pojišťovně ručník. Nemám na to buňky.

Ředitel a Olda mi přáli mnoho štěstí, kdykoliv jsem prý u nich vítán. Ředitel mi ještě prozradil, že zná mnoho starších a zkušených pojišťováků, kteří ale mají problém navázat s lidmi kontakt. V případě že ho ale mají, udělají tutový kšeft. U mě je to obráceně. Nemám problém navázat kontakt s lidmi, jen k tomu podpisu je nějak nedokáži přinutit, protože bych si připadal jako zloděj, který je jednou za měsíc okrade o určitou část peněz.

Ti dva, super pojišťováci, se ještě pokouší mě získat jako KONTAKTMANA pro slabé pojišťovací NEKONTAKTMANY (MANN se vlastně píše s dvěmi N).