Odhalení jednoho tajemství a hostinská v Jablíčku

V Jablíčku je překvapující prázdnota. Hostinská nás, jako vždy, radostně vítá: „Můj milovaný trojlístek je tady, jako vždycky, že ano, dnes jste si koně nepřivedli?“ „Ne, paní hostinská, cestou se pod námi propadl a je teď z něho

jezevčík,“ jí mile a důvěrně odpověděl Harry. Sedli jsme si do rohu na naše štamgastové místo. Řízná hostinská cvičenou rukou hodila po dvou sklenicích těm dvěma a jednu mně.

„Dnes to nebude pět pivíček na ex“?

„Dneska ne, šetříme na nového koně, milostivá.“ Milostivou jsem si na okamžik přivlastnil od Harryho, jinak tohle slovo nemám ve svém slovníku. Neumím být šmajchlovník jako vojín Harry Valda a Kačírek.

Hostinská se s námi začala bavit jako se svými syny, ráda se směje a jsou vidět dvě škvíry mezi zuby, no ale sluší jí to i tak. Která padesátnice se může pochlubit dvěma škvírami.

Padl na nás stín. Dveřmi prošel voják našeho vzrůstu, ale se smutnou tváří v celém svém zajímavém ksichtu.

„Dobrý den, pane Havel, vítám vás u nás, a jak vidím, vy si koně nesete s sebou... ukažte, já vám ho hned ohřeju a přinesu vám pivko...“

Já jsem se zarazil, moji spolustolovníci si ale nevšimli, že hostinskou bylo vysloveno jméno Havel. Sedl si k prázdnému stolu naproti nám. Jestli tohle je on, tak se mi nechce věřit, že je to takový bijce. S hostinskou mluví potichu, klidně a nenápadně. Jeho pohyby jsou rozvážné a pomalé, ale vím z vlastní zkušenosti, že tací, pokud je to zapotřebí, jsou velice rychlí.

„Ahoj, tys vod nás, já tě viděl, jak si vcházel do topky (TECHNICKÁ OPRAVA PLUKU),“ oznámil mu Harry, „poď si k nám sednout...“

„Dík, jsi hodný, ale nechci vás rušit...“

„Co blbneš,“ při těchto Harryho slovech jsem spatřil u osloveného nebezpečné zablesknutí v jeho očích. Harry pokračoval s lákáním . „Pocem k nám, odkud si v civilu?“

„Ze Sokolova,“ odpověděl, jako kdyby se styděl. Ten jeho zlověstný pohled zmizel.

„To je dobrý, my dva tady s Mirkem Pickou jsme taky ze Sokolova...“

„Já vím,“ řekl, jako kdyby nás opravdu znal, čemu se mi nechtělo věřit.

„Stejně byste mi nedali pokoj, raději si k vám přisednu, i když jsem individualista.“ Po dosednutí k nám na židli se obrátil na mě. „Tebe znám, chodil jsi do školy na Šenvert a pořád ses s někým pral,“ řekl způsobem, jako by mi oznamoval, že ví, jak mám rád bramborovou kaši.

„Jen jsem se bránil, když sem byl napadenej, ale vyhrál sem dycky...“ upřesnil jsem.

„A my dva,“ řekl Harrymu, „máme vedle sebe jména na černý listině pluku.“ Teď mi bylo jasné, že on je tím Havlem, jehož jméno je neustále ve spojitosti s rvačkami mimo kasárna. Ani jedno z nás dvou by teď ani ve snu nenapadlo, že naše budoucí dcery jenou budou nejlepšími kamarádkami.

hostinská mu přinesla jeho ohřátou koninu. Začal jíst pomalu a důkladně sousta rozkousával. Dělají to lidé, kteří odvádějí stoprocentní práci, aťn je jakéhokoliv druhu. Také pivo upíjel s respektem a čistě, vousy z pěny mu nezůstávaly. Když dojedl a dopil, položil patřičný obnos na stůl a zvedl se.

„S lítostí vás opouštím, pánové, mám nějaké jednání...“ Zastrčil řádně svou židli, hlavu při tom otočil na smějící se hostinskou. „Nashle, mladá paní,“ nás ještě přelétl jednotlivě očima, ve kterých nebylo možno vyčíst jeho myšlenky. Dveře otevřel i zavřel takovým způsobem, že mít zavřené oči nepoznali bychom, že jimi někdo prošel.

xx

Ten kluk mi byl sympatický, až v únoru 2005 jsem se od něho samotného dozvěděl něco o jeho vojančině ve Znojmě. U topky byli tři zbrojíři, Pepík Havel měl na starost pěchotní zbraně a třicítky kanóny. Pro jeho zručnost a čistou práci si ho velmi oblíbil major Rys. mBrával si ho s sebou na sportovní střelby jako sekundanta, a také aby mu ošetřoval zbraně. Major Rys chodil denně do své oblíbené kavárny Korzo. Klukům z topky řekl, že tam za ním mohou kdykoliv a v jakémkoliv čase přijít nechat si podepsat vycházku.

Velitel pluku podplukovník Dítě s přezdívkou Džauly, si nechal jednou poslat domů někoho z topky, měl rozbitou elektrickou troubu. Pět dnů neoholeného vojína Havla pod tím chmýřím ani nepoznal a to je co říct. Jen mu při odchodu řekl, aby byl oholený, až přijde druhý den práci dodělat. Bez bíbru poznal svého průseráře pluku číslo jedna aa vyskakoval tři metry do vzduchu i bez trampolíny.

Kapitán Smítko se v topce objevil jednou ve dveřích, ani jako technik pluku neměl přístup do bezprašnostní zóny v této dílně. Jemný mechanizmus zbraní je choulostivý na prach. Smítko do tohoto prostoru udělal pouze jeden krok, když se ozvalo: „Stát!“ Když se podíval oním směrem, zahlédl nahého vojína Havla v otevřené sprše. „Soudruhu kapitáne, my tady chodíme nazí a vy se sem cpete v zasraný uniformě, budu to muset nahlásit...“ Smítkovo vystrašené čelem vzad a bleskový odchod následovaly v jednom taktu. Ten v ADAMOVĚ rouše pokračoval spokojeně se sprchováním.

Tohle mi líčil v roce 2005 Josef Havel.