Nucené seznamování se s cikány, dnešními Romy. Marné pokusy o ...

...jejich převýchovu v duchu socialistickém.  DO SOKOLOVSKÝCH TECH. SLUŽEB NASTOUPIL NOVÝ MUŽ. 28 LET, TLUSTÉ BRÝLE, ŠTÍHLÁ AŽ VYZÁBLÁ 175 CENTIMETRŮ VYSOKÁ POSTAVA, KULATÝ PEKAŘSKÝ OBLIČEJ S MALINKO ZVEDNUTÝM NOSEM, SE JAKSI NEHODIL K TÉ VYZÁBLOSTI ZBYTKU TĚLA. OŠKLIVÝ TEN ČLOVĚK NENÍ, ALE VELICE ZÁHADNÝ. JEN SE CULÍ NEBO VYJEVENĚ DÍVÁ KOLEM SEBE, HLAVNĚ ALE O SOBĚ NIC NEŘÍKÁ, JAK BÝVÁ ZVYKEM PŘI NÁSTUPU NA NOVÉ PRACOVIŠTĚ MEZI  N-O-V-É  KOLEGY.

Každý přece chceme o každém vědět co nejvíce, když už máme společně budovat komunizmus, musíme zabrousit i do intimní sféry a až do manželských postelí. Tak je to v této republice zvykem. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Jeden před druhým nemá tajemství, ani co se týká přivlastňování si. Kdo nekrade, okrádá rodinu, stejně je vše společným majetkem, tak je jedno jestli se to nachází v podniku nebo u někoho doma. A také musí být v práci zábava, když už se nesmí jezdit na západ. Každý den je terčem šprýmků a pošťuchování někdo jiný, nikdo se neurazí, legrace musí být, proto se zaměstnanci podniků těší do práce. Předřít se tam nemusí a ještě se člověk pobaví za hodinovou mzdu.

Jsou ale některé typy, které jsou terčem zábavy každý den. Zaviňují si to ale sami, a tak nějak si na to i časem zvyknou – peníze jim jdou, tak co!

Jedno nám na tom NOVÉM bylo nápadné, byl všude, jen ne tam kde to smrdělo prací. Z takových míst se podezřele rychle vypařoval. Ne že by takových lidí mezi námi nebylo více, ale ti to nedělali nenápadně, neskrývali svou neochotu pracovat, když je to stejně za jedny peníze. I ulejváctví komunizmus dokázal platit.

Heslo: nové koště dobře zametá, se na toho NOVÉHO nehodilo. Nemohl tudíž nikomu lézt na nervy svou přehnanou pracovní aktivitou. Někdo po určité době – čirou náhodou – vysondoval, že záhadný Pepík k nám přišel, z BÁŇSKÝCH STAVEB, s přezdívkou Vyčichlo.

Byl přidělen k nám do dílny jako pomocník. S popelářskými auty, nákladními, traktory, multikárami a osobáky, bylo práce neustále nad naše možnosti ve třech. On to snad měl vytrhnout.

Do TS mě před půl rokem přetáhl kamarád František Picka, před tím přetáhl Fandu Vaníčka. Od něho tedy věděl o mých začínajících politických problémech u sanitek. Sám dělal v TS už delší dobu mistra, a i když straník, tak na to měl přijatelné názory. Pickovo známý, Chudinský (jméno malinko pozměněné), byl z MNV přeložen do TS na post ředitele, aby prý v tom chlívku udělal pořádek. Novopečený ředitel hledal nové dobré lidi pod sebe, kteří by mu byli nápomocní při té čistce. Picka František mu zřejmě nakecal, že já jsem typ, který dokáže nahradit prasklý podpěrný sloup. Picka mi ještě zařídil hezký plat. Byl jsem jeden z mála lidí v republice, který při podání výpovědi vždy odlehčil starosti komunistům, málem by ho za to políbili, že odchází. Nemusel jsem nikdy čekat dlouhou dobu určenou zákoníkem práce. Můj odchod byl pro straníky určitého ražení úlevou největší. Nevadilo jim, že jsem dříč a poctivý pracant. Pro tyto vlastnosti mě také všude hned osobně zaměstnali. S tím antikomunizmem si nikdy v začátcích nedělali starosti.

TS byly tehdy v budovách patřících ke klášteru, vysoké stropy, tlusté kamenité zdivo, žádná okna, tma jako v pytli. Když jsem poprvé vkročil do mé budoucí dílny za doprovodu ředitele a vedoucího dopravy soudruha Káry, jen jsem hekl: „jeskyně!“ Tato přezdívka byla okamžitě převzata zaměstnanci TS. První okamžik po vkročení jsem neviděl zhola nic – temno!  Oči jsou ale nezmar a rychle si přivyknou. Několik začmouzených svítilen visících z toho vysokého stropu, osvětluje sporadicky ponky se třemi muzejními svěráky. Hned vpravo u vchodu předpotopní soustruh, k němu namačkány dvě velké, ale staré nabíječky autobaterií. Na roštu před soustruhem se nabíjí akumulátory, nezdravé výpary vesele bublajícího elektrolytu, okamžitě úspěšně nalézají nosní dírky.

Měl jsem k tomu hned nepolitickou připomínku, okamžitě je slíbena náprava ve formě postavení prostoru pro nabíjení akumulátorů před budovou.

Za ponkami vzadu v rohu, se v přítmí rýsuje jakási veliká rozžhavená železná potvora. Děsně se z ní kouří, čímž pomáhá zesilovat tmu. Je mi řečeno, že se jedná o kotel pro vytápění těchto i vedlejších dílenských prostorů. Do vedlejšího boxu s montážní jámou se musí vyjít z jeskyně ven a dalšími vraty zase dovnitř. O návrhu vybourání přepážky hodlali k mé radosti uvažovat. Rychle se ale snažili hodit řeč na jinou výhybku, systém topení že vymysleli sami zaměstnanci. Kotel jsem nazval Golemem. Vyčleněný zaměstnanec specialista, chodí ráno ve tři hodiny, aby Golema probudil a naházel mu do chřtánu várku sokolovského hnědého uhlí. Zaměstnanci tak prý přichází již do příjemně útulně vytopeného prostředí. Po celý den tento specialista oheň také udržuje. Brzy jsem zjistil, že u Golema většinu své pracovní doby prospí na koženkou potažené lavici. Golema jsem začal řadit mezi zaměstnance dílny, neboť se často začal docela živě projevovat a narušovat naše pracovní úsilí.

Ředitel byl k mým připomínkám a návrhům vstřícný, Káva nadšen nebyl, je viditelně kliďas a klid má zřejmě i rád kolem sebe. Dělá tuhle funkci již několik let a nepořádek, jak optický tak organizační, mu nevadí. Tento nepořádek je v tomto podniku opravdu na výši. Soudruh Káva chodí pomalu až náměsíčně, mluví ještě pomaleji, nerozčiluje se, nejraději se pouze věnuje dvěma podnikovým hlídacím vlčákům, kteří přes den dlí ve velké kleci zhotovené určitě ve vlastní režii. Káva u nich byl v kteroukoliv dobu k nalezení. Psi už ho považovali za jednoho z nich.

Podnik má ke stovce zaměstnanců, polovina z nich jsou cikáni – Rómy se stávají o dost později. Nikde jinde jich tolik nebylo zaměstnaných. Tady jim byla dána šance, mají se převychovávat v duchu socializmu. Ne bitím a křikem, ale laskavou domluvou a dobrým vzorem. Musíme je naučit žít, opakoval neustále náměstek ředitele Olda, bývalý pracovník AMATI KRASLICE, kde ladil trumpety pro budoucí Armstrongy. Později, večerně něco dodělal, a stal se náměstkem podniku, ve kterém jde o techniku a úklid města. Dostal přezdívku Oldo Hlaváček, jelikož přezdívky mám rád a nepamatuji si pravá jména. Jestli je mužem na svém místě, nemohu zatím posoudit, jde o snahu, kterou jsem u něho zažil častokrát. Jestli byl užitečnější u těch trumpet také nevím.

Nastoupil jsem tedy do té jeskyně a pomalu začal poznávat spoluzaměstnance. V dílně a okolo, se nás motalo šest. Na jednoho takového malého křičeli, z bezpečné vzdálenosti Venco. Naháněl jim hrůzu, protože kolem sebe neustále mával kladívkem. Já si Vencu oblíbil, on mě zřejmě také, při našich debatách mu viselo kladivo nečinně dolů.

Na dvoře před jeskyni zastavila sanita, snad Venca nemlaskl někoho po kebuli svým pověstným kladívkem? Ne, přijel za mnou s prosíkem Láďa Hůz,  jestli bych mu neopravil zaseknutou stupačku. Mirda je prý na cestách a Harry nemá čas. S radostí jsem mu provedl požadovanou opravu, měl jsem sanity i saniťáky rád, vlastně mám rád také své povolání. Láďa mi za odměnu jako dík, zaplatil tím, že mi ukázkově přejel svým nevlastním zubem po svých zavřených rtech zprava do leva.  Toho stále usměvavého čahouna musí mít rád každý, holkám, které po něm šílí, se vůbec nedivím.

Pokračování příště, pokud mě nepřejede multikára…