Normální oslavička

Dopisy od Polobotky ze Znojma přestaly chodit. Ještě hodnou chvíli se mi o ní zdálo a ještě delší dobu jsem měl výčitky svědomí. Ve snech mě honila s oštěpem v ruce, určitě měla špičku namočenou v cyankáli. Jsem to ale podrazák.

Truhlář v ČSAD s přezdívkou Lajstnička, pozval některé z nás do restaurace v hotelu Ohře. Prý nechce slavit svoje narozeniny sám, každému prý zaplatí pivo a prcka. Celá banda z ČSAD si sedla k velkému stolu. Elitu tvořili Standa Binder zvaný Klempíra, Ludva Killinger, Jindra Převrátil, Míla Vokáč a mistr Pavíza.

Za tři minuty po příchodu u ještě prázdného stolu, Lajstnička zjistil, že to žízní už nevydrží. Vyndal z malé vázičky na stole uschlé kytky a obsah vázy do sebe na ex hodil. Nám se při tom pohledu zvedl žaludek. Přesto jsme propukli ve smích aniž došlo ke zvracení. Lajstnička se labužnicky olízl a tvářil se, jako kdyby vypil medovinu.

Zábava začala, nezůstalo u jednoho piva, každou rundu platil na střídačku někdo jiný.

K večeru začala ve vedlejší kavárně hrát hudba a Míla Vokáč se ztratil. Přidružil se mezi vdavechtivé a dobrodružství hledající ženy.

Ženáči u našeho stolu postupně vratkými kroky mizeli. Já jsem cestou domů do Dolního Rychnova zjistil v husté tmě, že jsem se asi trochu zabouchl do Nubiánky. Co ten alkohol dokáže vyvolat. Stejně ale by bylo hezké přijít teď do teplého hnízdečka a třeba i dostat přes palici válečkem oblemtaným těstem.

Oslav ale ještě nebyl konec, spolupracovník automechanik statnější postavy Zdeněk Bureš, pozval nás fotbalisty k sobě domů do Habartova. Zdenda je Plzeňák, smíšek a pohodář. Až jeho, nás vítající žena, prozradila, že Zdenda slaví třicítku. Rozjelo se to hned na plné pecky. Dvířka od špajzu neustále vrzaly, jak se doplňovalo na stůl.

Poslední autobus nám odjel a ve tři ráno připravovala paní Burešová porůznu provizorní lože pro nás. Navrhl jsem jí, že bych se rád vyspal v dětské postýlce, že by si dítě mohli vzít do své ložnice. Ta paní to vzala vážně a já se stočil za síťkou, kterou jsem požádal nevytahovat, kdybych musel na záchod. I v té zkroucené poloze mě začala pronásledovat Polobotka z oštěpem v ruce.

Ve 4:45 udělala paní Burešová poplach, nahnala nás ke stolu na snídani, abychom stihli autobus do práce. Václav Makovec byl ochotný tu štreku do Sokolova absolvovat klidně během. To by ale do začátku směny takhle nestihl.

Ještě byla tma, když nás pět letělo tryskem přes jakýsi rozkopaný park k již čekajícímu autobusu. Něco mi podrazilo nohy, a to nejen mně, zakopli jsme o natažené dráty, které byly vodítkem pro stavbu chodníku. V té tmě nebyly vidět a naše ruce se zapíchly do štěrku tak šikovně, že jsme si rozedřeli dlaně do krve. Autobusák přišel o celý obsah své lékárničky. Po našem příchodu do dílny, mistr Pavíza kroutil hlavou. Marodit jsme nešli, ale snažili jsme se pracovat v rukavicích, natažených na zafáčované ruce.