Norimberský sjezd sudetských Němců, český sýr a vylomený zub

Emigranti, migranti a legální vysídlenci, se nemohli dost nasytit mimo sladkostí ani jiných dobrot, které tam, odkud přišli, neznali ani z obrázků. Novopečení obyvatelé NSR, jezdili se svými ojetinami křížem krážem po této, tenkrát ještě nejbohatší zemi v Evropě. Navštěvovali se navzájem, když je  "DURCHGANGSSTELLE" rozprášila do všech koutů NSR. Museli si přece vyměnit nové dojmy a benzin byl tenkrát za babku.

 Emigrant z východu mluvil s druhým, také z té končiny, řečí země odkud přišli. Ale čím dál více s německými slovními vsuvkami ve větě. Antrágy, špárkasy, autobány a jiné, hyzdily řeč neněmeckou. V češtině to byla mluva jak ve Švejkovi. Napadlo mě, že můj oblíbený komik Vlasta Burián, musel umět perfektně německy, jeho komická čeština tím byla načichlá, aniž se o to musel snažit. To je jen můj poznatek a vypozorování.

Má generace a ti mladší, jsme měli německou zásobu slov na úrovni lidoopa. Starší generace Němců vysídlenců, která se v Československu už pořádně nenaučila češtinu, mluvila oproti nám – mladším - jen německy. A k našemu nepochopení, se účastnili sjezdů a srazů sudetských Němců. Pouze jednou se povedlo mé tetičce BODAMSKOJEZERNÍ (bydlištěm u tohoto jezera), ročník 1927, mě k tomu přemluvit. Přijeli se strejdou rumunského původu do Norimberku (v té době už jsem bydlel v Norimberku nedaleko výstaviště) na sjezd sudetských Němců. Už při slově SUDETY a SUDEŤÁK, mi osobně naskakuje husí kůže, ač sám mezi ně patřím.

Před odchodem na konání této sleziny do prostoru norimberského výstaviště, jsem tetičce ještě doma, mezi dveřmi, nabídl k ochutnání tvrdý český sýr. Měl jsem stálé zásoby od za mnou přijíždějících kamarádských návštěv z mého rodiště. Znám tetu jako labužnici, ale nepočítal jsem s tím, že si na českém sýru vylomí jeden obstarožní přední sudetský zub. Pohroma. Jinak veselá a upovídaná starší žena, která se zrovna těšila na tlachání se svými krajany, bleskově zbledla. Sedla si na, také bleskově, přistrčenou židli v málo osvětlené chodbě. Zakryla si jednou rukou, i to bleskově, pusu, zatím co v druhé ruce držela předmět doličný, tedy zub. Přes tetiny prsty pronikalo tlumené nešťastné lamentování nejhrubšího kalibru, které žádalo zrcadlo. Mnou, ze srandy, nabídnuté sekundové lepidlo, považovala k mému překvapení za záchranu. Chytla se této naděje se sveřepou odhodlaností. Ani její Rumun nechtěl věřit, že to jeho žena myslí vážně. Byl svou ženou ale donucen kutit na jejím chrupu. Po celý čas, nutný k zatvrdnutí lepidla, nebylo z úst tety slyšet slova, pouze byl z toho jejího otvoru cítit aceton, kterým se plochy pro slepení odmašťovaly.

Řečníci se střídali, teta naslouchala, souhlasně přikyvovala, tleskala s ostatními, strejda se díval mlsně po ženách, já se nudil. Věty řečníků mě nedokázaly zaujmout, tak jak ženy o generace starší. Teta co chvíli na někoho ukázala v mase, hlásila nám nejen jeho jméno, ale pomalu celý jeho životopis. Vymluvil jsem se na střevní zauzlení a vypařil se. Netrvalo dlouho a ti dva stáli také u domovních dveří, strejda se maskovacím způsobem culil, teta s ksichtem nešťastným, držela v ruce zub.