Norimberská Jihlavanka čeká dceru a vnučku (7)

Naše opuštěné dítě telefonovalo, chtělo z bytu tekuté mýdlo, že jí došlo. Bála se o mýdlo si říct, je se všemi na kordy. Také chtěla deku z bytu, v noci je jí zima. I kostým bych mohl vzít, na cestu domů, aby nejela v teplákách.

 Vysvětlila mi, kde vše najdu.

U tureckých sousedů Jihlavanky nebyl nikdo doma. Čekal jsem hodinu před domem kvůli klíčům od bytu Jihlavanky. Už bylo pozdě odpoledne, zajdu sem zítra ráno a věci hned odvezu. Telefonicky jsem to Jihlavance oznámil, zase jí bylo líto, že nás tak obtěžuje. Poslal jsem ji kamarádsky někam. Také se mi podařilo ji rozveselit a přivést na jiné myšlenky.

Druhý den na pokoji jihlavské vězeňkyně, jsem konstatoval, že se psychicky hodně zhoršila. Mluvila z cesty, zase chtěla cyankáli, nechce být dceři na obtíž a sama uznala, že se teď najednou necítí zvládat být doma.

„Tak to tady ještě vydrž, až se všechno vyřídí na na tvé přemístění do Čech, pudeš rovnou tam. Z bytu si vezmeš jen osobní věci, ty můžou už teď vzít, až v pátek přijedou. Tím pádem se může byt zrušit, nebudeš platit nájem…“  Prozradila mi, že na měsíc jí zbyde vždy tak čtyřicítka „evropáků“ po zaplacení všech poplatků.

Odcházel jsem od Jihlavanky se špatným pocitem. Doma jsem oznámil tento stav a žena po telefonátu s naší dcerou odeslala do Jihlavy „mejl,“ bylo 19. Února.

Dobrý den, takže asi takhle, mluvila jsem se svou dcerou. Pokud nebude mít mamka podklady od svého osobního lékaře, který určí stupeň péče, bude lepší mámu domů nebrat. Nemám ponětí, jak dlouho to bude trvat, ten doktor je na dovolené. Ten pátek na vás počká i hlavní pečovatelka maminky, abychom si vše vyříkali a konečně to vzalo nějaký konec. Maminka v jejím nynějším stavu, nemůže být v žádném případě sama doma bez dohledu. Také vy potřebujete čas na vyřízení toho kolotoče. Zdravíme! Bohdana a Horst

            Je onen PÁTEK. Ve třináct hodin jsme my dva usedli v ústavu naproti recepce a čekali na příjezd Jihlavanů. Za deset minut mi zvonila na mobilu vnučka pacientky, už jsou půl hodiny na pokoji u babičky.

            U recepce jsme obdrželi informaci, sraz se bude konat ve čtrnáct hodin v kanceláři ředitelky ústavu vedle recepce. Má lepší polovička to šla vyřídit Jihlavanům na pokoj pacientky. Za deset minut před čtrnáctou hodinou se objevili i s pacientkou u recepce. Recepční nám prý dá vědět, kdy se mají dostavit do kanceláře, jde tam oznámit, že už jsme tady. Poznali jsme na živo dceru a vnučku naši Jihlavanky. Potěšilo mě, že čekaly osmdesátiletého vychrtlého dědouška. Jejich zklamání mě bylo mou výhrou.

            Ve čtrnáct hodin si skupinku přišla vyzvednout vysoká štíhlá dáma, u sezení nechtěla pacientku mít. Pacientku jsem posadil do dvousedačky a zabral místo vedle ní. Neustále vzdychala a každou chvíli chtěla vyrazit za nimi do kanceláře. Měl jsem co dělat abych ji uklidnil. Proč se nekonalo lékařské konzilium ohledně pacientky před tímto pátkem, jsme probírali bez úspěchu. Pacientce to neustále vrtalo v hlavě. Každou chvíli se ptala kolik je hodin a co tam tak dlouho dělají, a zase tam za nimi chtěla jít.

            Už to byly skoro dvě hodiny a nic. Za deset minut se konečně vyrojily s náladou pod psa. Můj poklad se ke mně přiblížil se slovy, doma ti všechno vysvětlím. S holkami jihlavskýma jsme se srdečně rozloučili. Zase nám moc děkovaly. Spát budou v bytě maminky (babičky). Teď ještě půjdou nahoru na její pokoj. Přijel s nimi i manžel vnučky, na pokoji na něj počkají, šel se projít po městě.

            Vypadli jsme se ženou z tohoto domu hrůzy a já byl zvědav, co se dozvím…