Nevěřil jsem, že voják dokáže spát za chůze

Na zpáteční cestě z Kravska se ke mně přidal pěšák Gregor. Prý přijel na černo autobusem, jeho galanka si ho vyzvedla ve Znojmě. V Kravsku pak nechtěli rušit nás dva a přidal se ke mně teprve, když jsem nasadil krok zpět na

Znojmo. Aspoň nemusím šlapat sám, byla má bláhová myšlenka a ve dvou se dostaneme také snáze přes zeď zpět do kasáren.

Jen třikrát jsme museli skočit do příkopu, když se objevila světla aut. V jedné větší obci mě Gregor vylekal. Jak jsme mašírovali vedle sebe, tak on najednou narazil na sloup elektrického vedení. Oklepal se, osahal si bouli na čele a vyrazili jsme dál. Domníval jsem se, že asi špatně vidí, nebo je šeroslepý a sloup přehlédl. Stalo se to po půlhodince zase. Zatlačil si druhou bouli na čele. Já ho od této chvíle začal ze strany pozorovat a zjistil jsem, že usíná. Opravdu šlapal setrvačností dál, i když spal. Pokaždé, když se blížil sloup, jsem ho chytil pod paždí a zamezil tak jeho opětovnému střetu s tím tvrdým kovem. Tak jsme se doplácali až ke kasárenské zdi. Málem jsme to spolu nezvládli, pěšák je slabý a musel jsem vynaložit nadlidskou sílu, abych ho vytáhl nahoru na zeď. Pak strachy nechtěl ani skočit a mě zajímalo, jaký on je asi lukostřelec.

Další noc ale neusínal, nedokázal jsem si vysvětlit proč. Bylo to jednoduché, té noci byl v obou směrech provoz jako na Václaváku, neustálé skoky do příkopu jeho část mozku pro spánek tak protřásly, že spánek nemohl nastat. Cesta té noci trvala opravdu dlouho. Tak tak se mi podařilo ho vystrčit na zeď, za ní jsem zaslechl po jeho dopadu zaúpění, zlomil si nohu. Já upaloval zadem přes město a doběh do tankoparku pět minut před příchodem roty, bylo to knap.

A zase jsem musel šlapat sám, i chrti mi mohli závidět mou vytrvalost. Polobotka mi zřejmě jednou chtěla udělat radost a oznámila, že může přespat ve Znojmě u maminky. Chvíli jsme v parku na lavičce stříleli lukem. Každou chvíli však někdo šel a my si vždy hráli na mrtvolky. Moc mě tento způsob nebavil. Kluci se divili, když jsem pod kasárenskými okny tak brzy žádal o pomoc. Na trs chloupků se ale vrhli jako supi a inhalovali pach mého tělo jako o závod. Trochu jsem měl výčitky svědomí, ale aspoň jim mohu udělat tuhle malou radost.