Nesmrtelný medvídek

Stále mi ještě chodí dopisy ze Znojma. Obálky jsou polepené vystřiženými medvídky z časopisů a uvnitř je dopisní papír orazítkovaný červenými polibky. Jaký já jsem to hajzl, ale teď kdybych odepsal, začaly by nanovo chodit žárlivé

texty.

Skupinka pubertálních mladíků se stále zvětšovala o nové, táhli mě do tajných míst, kde o závod vykuřovali. Vyráželi jsme dokonce do hospod ve vzdálenějších obcích. Kytara nás doprovázela všude. Ty kluky jsem začal mít rád, ale byli pro mě přece jen ještě nezralými chlapci. V mnohém jsem si s nimi rozuměl, zůstal jsem puberťákem do důchodu. Přemluvil jsem je, aby začali chodit na nacvičování estrády pro jejich maminky. Nadchnul jsem je tím, že si mohou zahrát nějakou scénku.

Od této chvíle byla klubovna ČSM vždy přeplněná. Dokonce se tam objevili cikánští bratři Berků, výborní muzikanti. Ten starší, Ruda, se choval slušně a měl jsem podezření, že se chce vypracovat až na rychnovského starostu.

Radost jsem měl z bulharské dívky Liliany Gitschewy, hezky zpívala a její třináctiletý bratr bravurně ovládal tahací harmoniku. Eva Pašková a Helena Kovaříková se nestyděly zpívat v klubovně, ale před obecenstvem se prý přece jen stydí.

Při nacvičování scének od Jardy Studeného jsme se náramně bavili. Naiprovizoval jsem do těch budovatelských své hlody, pro pobavení klubovny.

Jarda Studený nás jednou navštívil a já poznal výbornýho kluka, měl pochopení pro má vylepšení scének, ale na veřejnost to prý nesmí. Musíme se držet socialistické linie. Jako šéf oksu (OKS- okresní kulturní středisko) za to ručil soudruhům.

Největší radost jsem měl, když se v tomto mumraji občas objevila Nubiánka. Přemýšlel jsem, kolik jí může být, poprsí už má hodně viditelné. Nevypadá jako žárlivá saň.

Gert Bartl zvaný Bartlík lezl holkám hodně na nervy svými apačskými výkřiky a nechutným obtěžováním.

xx

ČSAD

Námraza, slaná břečka a mráz nám jejich vlivem posílal z linky jeden autobus za druhým. Podvozky vedenou elektrickou instalaci rozežírala posypová sůl. Autokabely obalené namrzlou břečkou, tou vahou vytrhávaly napojené kabely z četných svorkovnic, když je nepředešla sežráním sůl. Instalace visela dolů jako zatížené mokré prádlo na šňůře. Na většině vozového parku proto přestala svítit brzdové světla, blinkry, couvačky nebo všechno dohromady. Při šlápnutí na brzdu se třeba rozsvítily couvačky nebo se při zařazení zpátečky rozzářila brzdová světla. Všechno je zcela jinak, než má být. Stačilo, když jen upadlo ukostření na zádi podvozku, a nastal učiněný světelný kolotoč.

Z přetopené dílny, kde jsme byli ve stavu mírně nebo více zpoceném, jsme se my dráteníci vrhali pod autobusy stojící s naloženými cestujícími na dvoře, začali hledat závady a odstraňovat je co nejrychleji při minusových teplotách, aby nemohlo docházet ke stížnostem a nadávkám. Tady bylo nutné ono ohřívání si rukou u výfuků. Já, frajer, si lehal do sněhu jen v košili, frajeřinka zebe, jsme si říkávali v internátu a netušili jsme, že se nám to v pozdějším věku může vymstít.

Někdy byla některá garáž zrovna volná, ale pak to bylo pod vozy ještě horší, v teple rozmrzávající hroudy nám padaly za krk. To už je lepší si venku muset u výfuku ohřívat ruce.

Nejvíce ožírala sůl konektory a kabely na vzduchovém brzdovém spínači. Tyto spínače se staly nedostatkovým zbožím. Bylo nutné je od vzduchového potrubí vyšroubovat a naletovat na zbytky vývodů kablíky k opětovnému napojení na elektrickou instalaci. Začali jsme si je proto dělat do rezervy a litovali jsme těch, které jsme před příchodem zimy hodili do šrotu.

Pokud se na autobusech rozbilo dynamo nebo spouštěč, byla to pro nás lehárna, výměna se dala provádět uvnitř, většinou ještě vytopeného autobusu, pod odkrytým víkem motoru, za přihlížení netrpělivých cestujících.

U náklaďáků se ale vše muselo dělat z venku na mrazu. Automechanici to, oproti nám, dráteníkům, měli lepší, vše mohli opravovat ve vyhřáté dílně.

My tři dráteníci jsme tenkrát byli mladí a měli z toho dokonce legraci, netušili jsme, že jednou přijde doba splátek, kdy poznáme, jak se to na nás podepsalo.

V zimní čas bylo v dílně zase jiné – a snad ještě horší – neviditelné nebezpečí. Vjezdová vrata jsou v tento čas zavřená, zkušebně běžící motory chrlí do prostoru dílny jedovaté zplodiny, že není vidět na krok. Nikoho v oné době nenapadlo dát na výfuky gumové hadice a vyvést je mimo dílenské prostory.

Také se vesele brousil na bruskách azbest, když se upravovala brzdová obložení. Dnes se ví, kolik je rakovinových onemocnění z azbestových výparů. My to konzumovali přímo ve velkém množství. Tento azbestový prach společně se výfukovými zplodinami navozoval v dílně často neprůhledný smog. Z legrace jsem požadoval kompasy pro dílenské, aby nebloudili. To byl můj první střet s technickým náměstkem a bývalým motocyklovým závodníkem na šestidenní Miarkou Drahošem a jeho propůjčeném inženýrským titulem.

Byl jsem věkově proti němu cucák a on nevěděl o mém předchozím tvrdém životě zcela nic. Nemám rád namyšlené frajery jakéhokoliv věku. A že dokázal na motorce sedět jako stoletý páprda a porážel svým dědkovským stylem i ty mladší rvavé typy, ho neopravňuje, aby se na mě díval arogantně z vrchu. Měl štěstí, že už jsem ze svých rváčských let vyrostl, i když jsem cukání stále ještě měl. Při setkání s takovými namyšlenci to ve mně stále ještě slušně vřelo.