Nedobrovolná cesta (3)

Náš vlak jel nezadržitelně dál. Pro mě bylo zážitkem pozorovat tu cizí zemi. U otevřeného nákladního vagónu jsem seděl na slámě a přijímal do sebe vše nové, což mi dalo zapomenout na válku.

Mezitím jsme dospěli na ruskou půdu. Jednou denně vlak zastavil na nádraží a z polní kuchyně jsme dostali eintopf, na který se naše mladé žaludky už vždy těšily. Polní lahve jsme si mohli naplnit kávou, dostali jsme k tomu čtvrtku chleba, kousek sýru a margarín. Ti poslední ještě seděli na latríně, čehož jsme všichni využili, ve vagóně bylo pouze vědro a bylo nepohodlné při těch otřesech za jízdy a nepříjemné před očima ostatních tuto práci uskutečnit.

A již opět pískala lokomotiva k odjezdu, neboť v tom nedozírném Rusku je zapotřebí kanonfutru, my mladí o tom tenkráte neměli potuchy. Když přesto někomu začalo být těžko u srdce, bylo mezi námi několik veselých kop, jejichž počínáním  jsi opět našel dobrou náladu.

Po rozednění jsem už zase seděl na slámě u otevřeného vagónu a nemohl se vynadívat při jízdě Ukrajinou. Zůstane pro mě nezapomenutelnou. Nikde jsem ještě neviděl tak černou úrodnou půdu, kterou bych býval nejraději prohnětl v rukou. Ujíždějící vlak mi to neumožnil. Tamější sedláci měli většinou zapřažené tři malé koníky do pluhu a zorávali strniště z minulého roku. Strniska byla od kukuřice a slunečnic velice silná. Myšlenky se mi vrátily domů, jak bylo nádherné na jaře obdělávat půdu. Rychlé probuzení následovalo při pohledu do dáli. Jak je tato krásná zem veliká, již dny jí projíždíme a nemá konce. Je plochá a nedozírná.

Stísněnost se do mě vkradla, byl to až strach, připadal jsem si pojednou ztracený. V mé domovině je vidět z jedné vesnice do druhé, tady byly od sebe den jízdy. Doprava byla omezena pouze na koňská spřežení. Úrodná půda nebyla zcela využita. Občas se objevily z hlíny postavené domky bez oken, u kterých byly neustále otevřené nízké dveře. Mělo to svůj důvod, uvnitř měli totiž nejen přístřeší lidé, nýbrž i slepice, husy a kozy.

Náš vlak spěchal, nebylo nám umožněno vrhnout pohled do vnitřku některého domku, fronta na nás čekala. Ještě stále žádný z nás nevěděl, kde to bude. Ještě stále jsme byli na Ukrajině, i když již velice na jihu. Obyvatelé se tady museli převážně živit kukuřicí a slunečnicemi. Viděl jsem pouze malá políčka, která měla rok předtím brambory. Zato kukuřice byla všude, i sláma pro ty lidi byla životně důležitá, dělali z ní střechy svých domků. Také tu stály velké stohy slámy, v kterých nechali dutiny a mohli je použít jako stáj. Zvířata byla v teple i přes zimu. Tihle primitivní lidé možná neuměli číst a psát, ale ve stavění stohů byli mistři.

Nešlo mi na mysl, jak je možné, že se zvířata přes zimu slámou neprožrala. Vchod zadělali snopy kvůli mrazu, a hlavně kvůli divoké zvěři. Že široko daleko nebyl les,

sušili kravince a stébla z kukuřice, aby měli stavební materiál. Zde žijí lidé, kteří ze světa viděli pramálo. Zřejmě sem jednou ročně jezdil státní úředník, aby vybral daně. Přesto neměly jejich obličeje smutné a starostlivé výrazy. Spíše naopak, dlouho do noci seděli pohromadě a my slyšeli jejich melodické písně. Usoudil jsem, že byli šťastní. Smířili se, se samotou a těmi dálkami, které nám nahání strach.

Náš vlak rachotil tou nekonečnou rovinou, když jednoho rána při rozednívání, po mrazivé noci, rachot zpomaloval, až ustal zcela. Při jednotvárném rachotění si většina zvykla jen tak civět před sebe nebo spát. Jakmile ale vlak zastavil, měli okamžitě všichni jasno v hlavě. Ve vzdálenosti asi čtyř kilometrů jsme zahlédli město. Na Ukrajině jsme minuli už více měst, ale nikde nestavěli. Proč jsme zastavili tady, v takové vzdálenosti od tohoto města? Hned se začaly šířit různé fámy a nervozita byla cítit u celé osádky vlaku.

Nyní vyšlo najevo, jaký nervový nápor tahle dlouhá jízda do neznáma zanechala. Aby se zabránilo nepokoji, bylo nám řečeno, že město se jmenuje Cherson, ale že nemáme volný vjezd. Bylo cítit ulehčená, Cherson leží bezmála u Černého moře, tudíž to nemůže být Stalingrad, čehož jsme se už dny obávali. Opravdu jsme byli v domnění, že našim cílem je ten lidožroutský hrtan. Ve Stalingradu byla před nedávnem sežrána celá šestá armáda. Ze strategicky důležitého důvodu měla být fronta udržena o něco více vzadu. Zatím jsme nevěděli, že místa, do kterých přijdeme, jsou ještě horší. Pro tento začátek se nám ale ulevilo, neboť poslední dny jsme často zahlédli stopy boje. I když ti starší zůstali klidnými, byla to přece jen skutečnost, kterou jsme potkávali.

Hrdinové mezi námi si už vybarvovali vítězné boje. Byli ale stále tišší, když kolem sebe viděli vypálené ruské tanky, které vypadaly jako velké plechovky. Rozmetané díly sestřelených letadel, a nejhorší bylo, že v počtu s nimi držely krok i německé tanky a letadla, o čemž v německých zprávách nepadlo ani slovo. Německá stíhačka je dodnes v mých vzpomínkách, byla do půlky zapíchnutá v zemi a trčela do vzduchu jako památník. Muselo se to stát za deště, teď je půda všude jako beton.