Ne zrovna krasavice a dva učedníci v montážní jámě - za totality

Slávinu znalo celé město a široké okolí. Nejošklivější krasavice těžko určitelného věku. Její extrémně šilhavé oči, ukazovaly zájemci o erotické služby jen bělmo.

                                                                                  Odpudivý blbský úsměv zahnal na útěk 50 % zájemců. Když otevřela ústa a odhalila poslední tři žluté zkažené zuby, prchalo dalších 45%. Těch 5 procent, kterým choutky na střed jejího těla neodvanula ani podívaná na její stále slintající pusu, muselo mít šedý zákal v pokročilém stádiu. K tomu ještě čichové ústrojí mimo službu, neboť oné osobě páchlo nejen z otvoru kousacího. Dokázala k tomu ještě, každým pórem svého nikdy nemytého těla, trumfnout i toho nejvíce páchnoucího tchoře.             Své služby nabízela za polévku, nebo kousek sekané, buřta, dvě karamelky a podobné maličkosti. Měla tehdy velikou výhodu, konkurence v podobě prostitutek a nevěstinců byla proti socialistické morálce. To jen soudruzi provozovali tyto reje se svými lehkými soudružkami v uzavřených prostorech, pro dělnickou třídu nepřístupné, pod hlavičkou výročních schůzí, nebo ČESKOSLOVENSKO – SOVĚTSKÉHO PŘÁTELSTVÍ.            Slávinka neměla o zájemce nouzi, těch pět procent mužské populace byla pro jednu nenáročnou ženu dostačující. Dokázalo ji to lehce zachránit před smrtí hladem. Někdy se totiž k jejím štamgastům přidali i pánové z lepších rodin, když jim alkohol zatemnil zrak a vyřadil z provozu čich.                                                                                      Auta a učedníci                                                                                               V montážní jámě se pošťuchují dva učedníci automechanici druhým rokem. V sokolovském ČSAD nebývá nouze o veselá překvapení.                         Nad hlavou učedníků stojí nákladní automobil české značky. Za úkol ti dva hoši mají zcela jednoduchou věc, odmontovat olejovou vanu, aby se na klikovou hřídel a ojnice dostal mechanik zkušenější. Učedníci s prací nepospíchají, stačí si během ní nejen vyprávět zážitky z minulého dne, ale i odskočit si na střídačku na dvůr dát si „čouda.“ Také nejsou zdatní a mají malou výdrž při demontáži olejové vany. Ty jeden šroubeček, já jeden šroubeček, ty šťouchanec, já šťouchanec. Protahování se, pokud to malý prostor dovolí, zívání, hledání odloženého nářadí a dohadování se, kdo z nich je z prací na řadě.             Časem jim není ani podezřelé, že z částečně uvolněné vany kape větší množství motorového oleje. Divná jim ani není váha plechové vany při odšroubování posledního šroubu. To už čtyři ruce drží společnými silami vanu nad hlavou. Mladým ručičkám bez svalů vana samozřejmě časem vyklouzne a to je okamžik, kdy si mladíci uvědomují svou chybu. Zapomněli z vany před demontáží vypustit olej. Teď jim teče po vlasech do obličeje a za krk, lapají překvapeně po vzduchu, jako kdyby se topili. Při pohledu do kanálu jsou vidět dva zaolejované vyplašené obličeje, každá legrace něco stojí a chybami se člověk učí.                                                 Tato poznámka je pro dříve narozené – nebo zaměstnance ČSAD  (V roce 1963 začaly v ČSAD mé politické problémy. Starší řidiči z povolání, zaměstnaní mnoho let v podniku, mi prozrazovali levoty funkcionářů a členů z vedení firmy. Dělo se při mých opravách jejich vozů. Sami si netroufali otevřít pusu. Zato já našel zalíbení tyto komunisty prospěcháře veřejně zesměšňovat v podnikové kantýně. Ať to byl ředitel, náměstek nebo předseda KSČ. Volali si mě na kobereček do kanceláře ředitele, zkoušeli na mě společnými silami řvát, jenže já je vždy svým silným hlasem překřičel a odešel prásknutím dveří. Byl jsem mladý, nebojácný a ještě k tomu rozený ve znamení lva, já bláhový tenkrát netušil, že vroubky se začaly hromadit).