Návod aby manželství nezevšednělo, jedeme za kopečky

Na žádost diskutéra ještě jednou upozorňuji, mé příspěvky nejsou samostatné články, nýbrž kapitoly z rukopisu Autoblázni a ti druzí. Pro osoby milující auta a legraci. Ti, kteří koncem totality ještě nebyli plnoletí, těžko pochopí určité souvislosti. Hlavně budou zmateni, pokud nečetli AUTOBLÁZNY od začátku a vlétnou po slepu poprvé na zrovna vyšlou kapitolu, která není článkem s patřičným začátkem a koncem. Jsou to kapitoly, které na sebe volně navazují. Někdy jsem ale také použil aktuální vsuvku jako článek. Ty s AUTOBLÁZNY nemají nic společného. Blázny do aut, by hlavně neměli číst osoby, kterým nic neříká pozdrav ČEST PRÁCI!!!

V mladších letech měla žena ráda Waldemara Matušku. Jako divadelník amatér jsem ho začal úspěšně imitovat, na kytaru jsem uměl trochu machrovat. Když jsem si ještě nechal narůst plnovous, i děti na ulici křičely, koukejte, ten vůl vypadá jako Matuška. Také Eva Pilarová si při svém koncertu v Sokolově, ze mě vystřelila. Ukázala na mě mezi diváky a po písničce na mě křikla: „Tady jste, Waldemare a já vás všude hledala…“

Jednou za půl roku jsem se kompletně oholil, až na prsa a vše co jsem měl níže pod krkem. Žena měla nového,

byl tu opět jiný muž. Jindy jsem si nechal jen bradku a později jsem oholil jen půlku tváře. Takto dlouho figurovat nešlo, jednak si lidé mysleli, že jsem cvok, a také jsem mohl být podezřelý policajtům. Úspěšný jsem byl, po vyholení centimetrové cestičky uprostřed zarostlé brady. Tuto přeměnu jsem prováděl mezi věkem 30 – 35. Někdy jsem si dokonce nechával jen půlku knírka, to už jsem si ale sám sobě připadal všelijak. Kolegové v práci to pomalu začali brát jako zcela všední věc. To mě ale neviděli, když jsem si doma vytvořil pravého „HITLERÁKA“ a učil se s ním mrskat do všech stran před zrcadlem. Tato změna i mně vadila a před půlnocí jsem si raději na ksichtě zhotovil dětskou prdelku. Každý se za komunistů bavil jinak, ale tak, aby mu nehrozilo velké nebezpečí. Když už se nesmělo na západ. Ale, pánové, tímto trikem může manželství vydržet celé století, pokud vydrží zdraví, anebo vás nestrčí do patřičného ústavu.

Práce u matky jsou málem hotové. Na chalupě nám dělají sprchovací kout František Vaníček a František Picka. Já tahám z lesa dříví jako kůň, aby se mohlo topit dlouhý čas. A zase, vždy než začínám s taháním, rozhlížím se s kopce na to krásné údolí. Uvidím ho ještě někdy, vydrží komunisté věčně? Tehdy nikdo ani ve snu nepochyboval o tom, že to je konečná stanice. Co jsme se tady nadřeli, ale co jsme si užili legrace. Už se to ale blíží, těžce se mi při té myšlence polyká.

„Bráchovci“ se rozloučili před vysídlením večerním posezením v oné garáži na ranči maminky. Natahané stoly a židle plné jídla, piv a tvrdé kořalky. Naše příbuzenstvo je veliké. Tento slavnostní okamžik v našem klanu, ale nehýří volnou veselou zábavou, i když je mezi námi dost klaunů po mamince. Přece jen odchází kus z nás TAM, kam nelze jen tak jet na návštěvu. Bratrovo česká Božena, ani dcera Monika, němčinu neovládají. Už se nevěřilo tomu, že by to mohlo klapnout. Bedny mají zaplombovány od celníků, uvnitř jsou ukryté mé důležité osobní dokumenty. Zítra odjíždí železnicí ze sokolovského nádraží tato rodina do neznámé budoucnosti.

František Škarda, trenér národního týmu vzpěračů, už se zabydluje na chatě mého bratra. Sekání kosou je moc namáhavé, už tam vrčí motorová sekačka. Tahání dřeva z lesa? Jeho sokolovští vzpěrači to dostávají jako tréninkovou vložku. Ani to není moc výhodné, jak tak Franta Š. kouká do toho kopce, odkud se dříví musí tahat, ruší tuto tréninkovou akci a za dva dny už přijíždí před chatu dva nákladní vozy plné palivového dřeva na míru, aby se bez další práce vešlo do kamen a krbu. František si práci umí zorganizovat. Máknout umí, ale na to prý musí mít tu patřičnou náladu. Nechává si stavět krb také před chatou, nechává restaurovat sklep vedle chaty na vinný sklípek. I tuto akci mají vzpěrači jako součást tréninku. „Potřebuji posezení v chládku, až nastanou vedra,“ oznamuje přihlížejícím nový chatař.

A co TAM? Jací jsou TAM lidé? Jaký je tam způsob života? Jediné, co vím je, že se TAM dá žít svobodně, nemusíš se obávat postihu při překecnutí se, mají volnost cestování, a to už jsou dvě věci, pro které se vzdám legrace. V tu chvíli si to aspoň myslím.

Na zahradě u ranče mám zase plno aut, kamarádi se chystají na dovolené na opačnou stranu než já. Seřizování a menší opravy, aby se mohli na svá autíčka spolehnout.

Odvážím věci z garáže na chalupu. Plno náhradních dílů ještě od škodovky daruji přátelům. Doma dělám pořádek v papírech. Ivě dávám instrukce kam zajet s autem v případě závady. A ten DEN už je za dveřmi. Nasazení uschlých oken na chalupě po broušení a natírání. Poslední rozloučení se s chalupou a krásnou přírodou. Pak nákup karlovarských oplatek, PLZEŇSKĚ zrovna k sehnání není, rum ale ano.

V práci ukazuji Jirkovi, kde mám zavřené kompletní firemní nářadí, aby mé holky ještě nemusely za ztrátu platit. Dávám mu klíčky od skříňky, kdyby něco potřeboval a aby nářadí mohl odevzdat. Ve skříňce se také zanechal onen mnohostránkový dopis pro soudruhy, ve kterém zdůvodňuji svůj zbabělý čin vůči republice.

Brzo ráno chceme vyjet, večer už nakládáme do auta, které odvážím na ranč do garáže. Posezení s mámou, ví o mých politických problémech. Má tušení a pláče. Zkouším vše obrátit na veselou notu, je to marné. Ředitelka a první klaun našeho rodinného cirkusu, selhává. Ani já nejsem ve své veselé kůži.

„Ráno se ještě uvidíme,“ říkám nějak sípavě a odcházím zpět k domovu. Před rančem narážím na nejlepšího kamaráda a divadelního kolegu Františka Vaníčka, zvaného SOKOLOVSKÝ SOVÁK, pro stejné vyjadřování a totožnou mimiku s mistrem hercem s tímto jménem. Chvíli proti sobě stojíme bez jediného slova, pak konečně Fanda zničí to protivné ticho smutným hlasem: „Už tady nebude žádná legrace, Kocour nám vodchází…“

„Co blbneš, kam bych odcházel, vole,“ hlas mi přeskakuje, ale vychutnávám to „VOLE.“ Odváží mě domů se svým fiatem, v kterém jsme se často museli hrabat a domlouvat mu, aby ještě vydržel a neumíral. Po celou cestu není vrnění motoru vyrušeno lidským hlasem. S Fandou jsme už léta uměli jeden druhému číst myšlenky. Před věžákem si navzájem dáváme silnou „dardu“ do zad. Beze slova se naše cesty dělí.

Večer doma hrozivé přemáhání se do dobré nálady. V pokojíčku říkám holkám: „Pomáhejte ve všem mámě, a choďte za babičkou. Snažil jsem se, aby ten večer proběhl jako ostatní, aspoň navenek. V sobě jsem ale měl spoušť a zemětřesení. Hlava zabořená do polštáře, který začal vlhnout.

Je ráno 23.7.1983. Brzo ráno, kdy lidé ještě spí. Skáču na kolo, abych jel pro auto. Pomalu jedu sídlištěm, vše kolem se snažím uložit do paměti. Jedu kolem plaveckého bazénu, kde jsme s kamarády prováděli ty své reje. Blížím se k rychnovskému rybníku, kde jsem chytal bronz a zpíval pro lidi ty své veselé písničky za vlastního doprovodu na kytaru. Fouká chladný větřík a je zamlženo, to ale nemělo vliv na to, že jsem přes slzy skoro neviděl na cestu. Zatínal jsem zuby, při jízdě podél toho RYCHNOVÁKU, ventil přestal těsnit a já před sebe začal vztekle křičet: „Vy kurvy komunistický, vy zasranci a hajzlové…,“ v tu chvíli jsem je házel všechny do jednoho pytle a chtěl rozmačkat řídítka na padrť. Bezmoc je hrozná věc. Muset opustit milované lidi a milovaná místa, je ale daleko hroznější. V tu chvíli jsem byl schopen zabít prvního komunistu, který mi vkročí do cesty.

Divné je, že jsem si v těch loužích nerozbil hubu, a nanovo jsem nahlas řval: „kurevská politika a komunisti!“ Tak sprostě jsem ještě nikdy v životě nenadával. Na celém těle jsem se vzteky třásl.

Před rančem jsem se snažil rychle přepnout na pohodu. Máma, jak slyšela že odemykám garáž, okamžitě stála za mnou. Celou noc prý neusnula. Rychle se loučím, abych zabránil jejímu pláči. Při silném obejmutí ji šeptám (při šepotu není hlas roztřesený) do ucha, že ji za námi do Německa pustí kdykoliv na návštěvu a třeba i na tři měsíce, když to brácha napíše na pozvánku. Odjíždím zrovna včas, slzy začínají opouštět oči. Ve zpětném zrcátku vidím, jak si máma utírá oči do zvednuté zástěry a mává. Opět jsem vulgárně zaklel a přál komunistům, aby je konečně vzal čert.

Doma voněla v bytě snídaně. Petra byla připravena, a já nechtěl dopadnout jako u maminky, vlastně jsem ani neměl chuť na jídlo. Vběhl jsem do dětského pokoje, nahoře na palandě se třásla peřina. Stiskl jsem zuby, odkryl Ivu a proti mně vyletěly dvě ruce jako střely. Stiskly mě k sobě a ten Ivy pláč byl vražedný, jako když dýka vjede do srdce. „Ivuš klid, klid, uvidíš, že všechno dobře dopadne a brzo se zase uvidíme.“ Stiskl jsem její ruce až moc pevně a vyběhl z pokojíčku. Zavírám dveře, aby ten srdcervoucí pláč nebyl slyšet. Sám mám co dělat, abych slzám aspoň zabránil opustit oči, když už se v nich zase usídlily. Všechno proto musí jít rychle, přimáčknutí ženy k sobě, aby mi nebylo vidět do očí a zmizení s Petrou ve výtahu. Odemykám auto a stáčím pohled vzhůru k sedmému poschodí. Z balkonu mává žena a vedle v zavřeném okně dětského pokoje stojí Iva, tluče pěstičkami na sklo. Srdce se mi snaží stěhovat do krku, kdybych neodjel, zřejmě by vyletělo vzhůru do dětského pokoje a stulilo se v těch ručičkách. S Petrou máváme otevřenými okny za spokojeného brumlání italského žabáka. Fiátek je v tuto chvíli jediný, který si chrochtá blahem. Má rád rychlou jízdu a už je v očekávání, že mu bude vyhověno.

Jedeme do Královského Poříčí, nastupuje Petry spolužačka Jana, bereme ji za hranice, kam před pěti lety utekl její táta. I on byl varován, že má skončit za mřížemi. Útěk se mu prý povedl, u přehradní nádrže Skalka. Jako dobrý plavec a potápěč využil vodu k emigraci.

Jsme na hranicích, ještě není vyhráno. Čekáme hodinu, snažím se být úplně klidný, i když jsou z každé strany připravené samopaly. V rádiu zpívá můj nejoblíbenější zpěvák Waldemar Matuška. Celník nám konečně vrací dokumenty. Jedeme a mrkáme na sebe, že to vyšlo. Na německé straně to jde rychle, půlminutové zastavení. V autorádiu začínají hrát Bavoráci.

A tak končí Autoblázni a ti druzí…

Následovat bude rukopis Ruksak za ostnatým drátem, aneb: bude konec legrace?