Naše přemístění do znojemského kláštera

Poplach není na vojně nic zvláštního, tentokrát to je pro nás poplach stěhovavý. Celý náš pluk se stěhuje do velkého kláštera přímo u řeky Dyje. Zatuchlé zdi, dlouhé chodby, malá okénka v malých místnůstkách, labyrint chodeb, úzké

kamenné chodby vedou nejen do mnoha pater nahoru, ale také několik pater dolů do temných sklepů. Všude tvrdá dlažba, začíná už u velké dřevěné obloukovité brány. Tento vchod má ale jen v činnosti malé dveře uprostřed těchto vrat, projde jimi jen jedna osoba. Od našeho nastěhování tu stojí ve dne v noci strážný. Za vraty je uvnitř je velké dlážděné nádvoří, které vede až ke zdem kláštera postavených do kruhu. Dlažba je dělaná z velkých břichatých kamenů, naše půllitry na nich kloužou a rachotí.

Při zjištění, že se v každé malé místnosti nalézají kamínka, se pohled Mirka Picky a s mým setkal. Mirek se osahal, jestli u sebe má dostatek zápalek, a vyrazili jsme spolu do sklepních hlubin. Když jsou kamna, musí být i topivo a to se musí někudy dostat dovnitř. Jsme úspěšní, nad hromadou uhlí, Harry by nám záviděl, že je už narubané. Dovnitř k nám proniká paprsek světla. Po zašťourání v těchto místech nalezenou lopatou se objevuje malé okénko. Naše naděje se vyplnila, to je náš nový východ na svobodu na lukostřelecké soutěže. Okénko jsme zase zahrabali a řekli o našem nálezu kamarádům, na které je spolehnutí.

První noc jsme s celou tlupou hned vyrazili na testovací cestu. Sklepním okénkem tak tak vylezl štíhlý voják. Stáli jsme venku v civilním světě, ale byli od uhlí černí jako po vyfárání z ostravských dolů. Tichý tok Dyje nás přivedl na další nápad, hodit před únikem z kláštera vždy uniformy z oken a jen v trenýrkách prolézt přes uhlí ven, tam se v Dyji navzájem umýt mýdlem a navléknout si vyhozené uniformy.

Vyrazili jsme na hledačku nějaké hospody v okolí. Radovali se tam do noci při pivě z naší přechodné svobody. Probírali jsme všelijaké nápady, jak se dostat jiným způsobem zpět do kláštera. Jeden nápad to vyhrál. Pomalu jsme našlapovali směrem k hlavní bráně, pouze jeden se postavil ke dvířkům uprostřed brány, ostatní se nalepili na zeď. Tichý tlumený smích napovídal tomu, že nálada je dobrá. Ten u dvířek na ně prudce zabouchal, pomalu se začala dvířka otvírat a strážný se samopalem vystrčil hlavu. Stačil jen říct: „Ukaž vycházkovou knížku,“ když se do něj opřela celá horda vojáků a strkala ho nazpět do nádvoří. Bleskově dostal jesličky a rozvalil se na dlažbě, po které pak celá horda s rachotem prchala do tmavých katakomb kláštera. Než se strážný vzpamatoval, už bylo jen slyšet vzdálené dunění vojenské obuvi.

Strážný se oprášil, zakroutil hlavou a možná i pro něj to byl nápad, jak se dostat nazpět po přetažené vycházce.

S Mirkem jsme se denně vydávali novým způsobem ven na lukostřelbu, každý na jiné závodiště. Už jsem tak trénovaný, že těch deset kilometrů tam a poté zase zpět, zdolávám hravě i s těmi skoky do příkopu.

Kamarádi se chtějí dostat k nějakému silnému dlouhému lanu, ti zdatnější by po něm mohli slézat podél klášterní zdi, aniž se zašpiní od uhlí ve sklepě.

(Později jsme se dozvěděli, že důvod stěhování se do kláštera bylo bourání kasáren)