Námořník a Varšavská smlouva v ohrožení

Dva zamilovaní mohli zarazit plány Varšavské smlouvě. Ivan Hlinka s tím neměl nic společného. NHL tu hraje také jen podřadnou roli. Terazky som majorom já byl ale nablízku, ale pouze jeho imitace.

Síň slávy u Zdvořáčků - hokejHAH

Sportovní klan Zdvořáčků

Zakladatel Jiří (1945). Nedlouho po narození to osobně rozjel v Sokolově tím, že se snažil při prvních krůčcích nepadat na ústa. Následovala kopaná a lední hokej. A samozřejmě studium.

            Bude následovat to, co jsem vycucal z jeho pera. Emilem mi prozradil následující po mém ukončení expedice po knihovnách:

Ahoj Horste!

Chtěl jsi něco k těm „námořníkům z Bratislavy.“ Takže upřesňuji: v Bratislavě byla tehdy v roce 1965 brigáda Pohraniční stráže, která měla na jednom „dvoře“ motoristickou rotu, spojovací rotu (Dunajská pohraniční stráž).

Já jsem byl součástí spojovací roty (radisti, telefonisti a dálnopisci), protože jako absolvent obchodní akademie v Karlových Varech jsem uměl psát všemi deseti, byl jsem přidělen k „ďalekopiscům.“  My jsme měli normální uniformy, ale ty krásné, mariňácké, jsme si půjčovali na vycházky nebo opušťáky, právě od kámošů mariňáků.

Dále -  ČH Bratislava (ČERVENÁ HVĚZDA): dostal jsem se do klubu na Petržalce na jaře, v roce před odchodem do civilu, absolvoval jsem tam tréninky a dva přátelské zápasy. Nebránilo to tomu, abych osobně nepoznal bratry Josefa a Jána Čapkoviče, Módera a jiné.

Nedá se ale mluvit o nějaké mé fotbalové anabázi v Bratislavě, vše mi pak utnul odchod do civilu (já, Kocour, měl podobné na vojně v Rudé Hvězdě Znojmo. Mně, to oproti Jirkovi, bylo utnuto poraněným kolenem), kde jsem pak měl hrát za tehdejší Armu Ústí nad Labem II. ligu. A tady mi to opět v brzkém čase přetrhla určitá věc, to budiž tajemstvím jen mezi námi.

Ještě prozradím story o tom, jak jsem možná ohrozil celou Varšavskou smlouvu v samých základech. Ještě dnes, když si na to vzpomenu, tak mne mrazí v zádech a vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Kdyby se to tenkrát provalilo, tak mne Sabinov (vojenská věznice na Slovensku, nejhorší v celé kdysi RAKOUSKO – UHERSKÉ MONARCHII).

Naše spojovací rota měla po jedné straně budovy kanceláře papalášů, na druhé jsme měli cimry my, mančaft. Naproti mé cimře, kterou jsem obýval s dalšími třemi ochránci socialismu, měl právě kancelář nejvyšší politruk pohraniční roty, kapitán XY. Mimochodem, přes svoji veledůležitou funkci asi jediný normální, docela sympatický člověk ze všech těch gum, které nám vládly.

Na úklid jejich kanceláří nebyly žádné uklizečky, ale uklízeli jsme je my, mužstvo, a tak jsme pochopitelně měli přístup ke klíčům.

Bylo to již druhým rokem mé oddané služby vlasti a byl jsem tudíž mazákem. Chodil jsem v tehdejší době s mojí budoucí ženou, která bydlela s rodiči asi 300 metrů od kasáren vzdušnou čarou (kasárna byly skoro uprostřed Bratislavy v Paričkové ulici).

K meritu věci a k vlastnímu ohrožení Varšavské smlouvy: s přítelem telefonistou jsem si zhotovil paralelní přípojku telefonu ze státní linky v kanceláři toho politika. Technicky to nebyl problém, on měl stůl kousek u dveří, krabici dole pod psacím stolem, z které jsme vyvedli dvojlinku pod lištou. Pod prahem jeho dveří a mezi škvírami prken na chodbě, jsme to do naší cimry vedli pod prahem našich dveří. Já měl postel rovněž u dveří. K telefonnímu aparátu na jejím konci jsem pod stávající lištou přivedl onu dvojlinku. Aparát jsme používali v terénu (sluchátko, mělo v prostředku volící kotouč. Proč to povídám – každou noc jsem si zapnul přívod z kanceláře politruka, vytočil číslo mé milované, pozor, dodnes si ho pamatuji. A třeba hodinu, či dvě, jsme si cvrlikali vše, co si dva zamilovaní blázínkové mohou povídat.

Tahle zrada na Varšavské smlouvě fungovala až do mého zaslouženého odchodu do civilu, kdy jsem to včas beze stop zlikvidoval. Ještě před tím jsem si vysloužil 14 dní vězení po službě za znevažování zbraně socialistického vojáka. Na střelbách na Děvíně jsem chodil totiž po střelnici se samopalem laufem nahoru jako myslivec, a v té hlavně měl zastrčenou kopretinu.

Když jsem šel do civilu, tak při loučení řekl velitel roty, major XY (něco jako TERAZKY SOM MAJOROM JÁ), a strašný blb: „Zdvoráček (neuměl ř), vy jste byl na té vojně omylem.

            Horste, dneska končím, jednak už mám rozžhavenou klávesnici a pak je po jedné po půlnoci. Snad Vás to neprobudí, až to  k Vám dorazí.

                                   Čau celé rodince v NBG                             J.Z.

Horste, je opět další noc a já pokračuji: můj starší syn Tomáš nesměl hrát hokej, byl hrozně slaboučký. Dneska chlap jako hora a má 2x víc kil než fotr (já).

S mým mladším synem Jirkou, jako malým, jsem každý den chodil ráno v 6.30 na zimák na tréninky. Ve 14 letech, kdy hrál za žáky HC Slovan Ústí nad Labem (hrál tenkrát v jednom mužstvu s Milanem Hejdukem, dnešní letité opoře v NHL Colorado Avelange), mu motorka na přechodu přerazila na noze obě bércové kosti a po sedmiměsíční rekonvalescenci byl rád, že může vůbec chodit. S aktivním sportem musel přestat, zato mi ale vystudoval vysokou stavební školu v Brně s nejlepší diplomovou prací na celé škole. Dnes mám radost, že dělá ředitele distribučního dispečinku RWE v celé ČR. Přesto ale ještě donedávna hrál hokejbal a je prezidentem TJ. Sokol Ústí nad Labem (zatím co já jsem prezident důchodce v Blankarticích).

Vnuci:

Martin - starší syn Tomáše (1967) – nar. 14.8.1994. Obránce ml. dorost HC Slovan Ústečtí Lvi. V minulé sezóně Extraliga ČR ml. dorostu, doplňkový sport florbal, útočník USK Slávia Ústí nad Labem (mistr ČR základních škol, kapitán a nejlepší hráč  mistrovství. Před třemi lety v Kanadě v Qubecku na světovém turnaji žáků za výběr Severních Čech).

Petr (ten mladší), rovněž syn Tomáše. Nar. 14.8. 1997 (všimni si narození těch dvou). Útočník, st. žáci HC Slovan Ústečtí Lvi. Letos II. místo regionální ligy. Doplňkoví sport florbal (žáci USK Slávia Ústí nad Labem. Letos v únoru také v Kanadě v Quebecku. 2. místo, stříbrná medaile ze světového turnaje).

Oba začali s hokejem ve čtyřech letech, oba se dobře učí. Martin jde v září na gymnázium, Péťa byl v roce 2008 nejlepším žákem celé školy a byl vyznamenán primátorem města Ústí nad Labem. Na dědu (to jsem já) nedají dopustit, protože ten jim vede písemnou kroniku všech jejich dosavadních úspěchů. Nevím, co bych Ti o nich ještě řekl, zkrátka to jsou mojí bouráci a hodní chlapci, kterým se od malička věnuje jejich otec, můj syn Tomáš, a jejich maminka Ilonka. S Martinem jezdí na zápasy Tomáš, s Péťou maminka Ilonka. Správná sportovní rodinka.

Tatínek a maminka navíc lezou po skalách v Evropě (ale jako sportovní lezci, ne horolezci). Teď k vnukům.

Zdvořáček SENIOROS – pasivní sportovní činnost

Od roku 1978 jsem začal pracovat v klubu ledního hokeje HC Slovan Ústí nad Labem. Začal jsem tam jako propagační pracovník, vymýšlel  jsem a tisknul ještě tenkrát na ormigu a pak na ofsetu Zpravodaje k utkáním pro diváky (většina dodnes schovaná).

Pak jsem dělal vedoucího A mužstva dospělých – v té době jsme již hráli II. českou ligu. Když nám umřel hlasatel, starý pán, kterého jsem měl moc rád, do konce sezóny jsem se postaral i o tuto práci. V roce 1993 mne zvolili předsedou klubu a své ženě jsem tenkrát říkal, že je to horší než když bych býval aktivně sportoval. Z práce rovnou na zimák. Do večera jsem řešil jediné – kde sehnat peníze. V té době totiž státní podniky po revoluci nechtěly do sportu strkat a já byl závislý na těch vekslících, z kterých se přes noc stali velcí podnikatelé. Dávali peníze do sportu na úkor toho, aby odváděli sociální pojištění za zaměstnance. Jenom proto, aby se ukázali. Podařilo se mi ale klub zachovat do doby, než jsem ho předal novému předsedovi.

V roce 1996 jsem dělal generálního manažera veteránského mužstva HC Slovan. V té době jsem už pracoval v komisi veteránského hokeje Českého svazu ledního hokeje v Praze jako místopředseda. Později pak jeden rok jako předseda. V té komisi jsem pracoval s některými bývalými reprezentanty. Jezdil na utkání staré gardy ČR, a tak jsem je poznal všechny. Včetně Ivana Hlinky, se kterým jsem spolupracoval už v době mého předsedávání, při dohodách o startu hráčů v Litvínově a u nás. Boží člověk, který doplatil u Olšových vrat při cestě na golf, na svůj temperament a živočišnost. Měl jsem ho moc rád.

V roce 1996 jsem vedl své mužstvo na veteránském světovém turnaji v kanadském Torontu, kdy byli tenkrát největší bývalé osobnosti hokeje u nás, v Rusku (tehdejším CCCP), Švédsku, Finsku a dalších.

Se svou aktivitou jsem přestal při odchodu do důchodu (na chaloupce u lesa se nedá řídit hokej), dokončil jsem však ještě svou publikaci 60 let hokeje v Ústí nad Labem, kterou jsem přes jeden a půl roku dával dohromady.

Teď na čestné tribuně V.I.P. nevynechám jediný zápas našeho mužstva HC Slovan Ústečtí Lvi, kteří se před dvěma lety ohřáli jednu sezónu v Extralize ČR, a pokouší se vrátit zpátky. Letos se nám to málem podařilo o chlup, věřím, že příští rok to vyjde.

Budeš-li chtít ještě doplnit nějakou pikantnost, zvedni telefon a zavolej. Máte ho v té německé říši 100 x levnější, než my u nás.

            Tvůj přítel všeho dobra na světě – Jirka Zdvořáček

Mé PS: tak co, zvolíme ho za prezidenta světa celého? Já Ti, milej brachu, aspoň zatím děkuji za Tvou zpověď. HAH Kocour