Možná to zavinily půlnoční rachejtle (R 37)

Několik minut před půlnoci 31.12.1984, zasvištěla za oknem mého amberského bytu první. Jestli ona zapříčinila mé rozhodnutí? Těžko říct. Už delší dobu jsem o tom uvažoval, a v té chvíli se opravdu rozhodl.

(Malé upozornění předem. V předcházejícím článku jsem se snažil pozlobit odpůrce svižné jízdy autem. Dědkovi se ale nikdo nedal. Od sedmdesáti nahoru už nás zkrátka nikdo nebere vážně, ať je prezidentem anebo obyčejným tuctovým dědečkem).

Teď něco jako předmluva, oznámení a vysvětlení:

Rozhodl jsem se začít psát knihu anebo román. Zároveň paralelně s knihou budu psát scénář – tedy dvě mouchy jednou ranou. K mému rozhodnutí jsem nedozrál vlivem alkoholu, což se dalo v takový silvestrovský den dokonce doporučit. Patří to k rozloučení se starým rokem i k přivítání roku nového. Já jsem ale už vždy dělal opak co ti druzí. Přemístím se do onoho času a prozradím několik nejasností kolem mé osoby.

Zrovna jsem totálně bez špetky alkoholu. Kdyby teď zazvonila má sousedka DEVATENÁCTSETDVACÍTKA, dělal bych veselého opilce, aby stařenka neměla starosti o mou budoucnost.

V mé ARH negativní krevní skupině, se možná nalézá zbytek z rumové pralinky. Těch jsem po půlnoci spořádal celou krabičku. K rozhodnutí psát, jsem určitě nedospěl z důvodu, že už bych měl léta na autobiografii. Věk 45 je poměrně mladý na životní bilancování. Ale už docela zralý na jiná konání. Skoro dva roky žiji ve svobodné zemi, kde je i svoboda tisku. DOMA jsem psával tajně do šuplíku, nevím, kde obsah šuplíku skončil. Musím tedy tápat v minulosti. Tady si budu moci vylévat srdce beze strachu, že by mi někdo mohl koukat přes rameno s rudými názory, které se od mých dost liší. I když, jak už jsem několikrát prozradil, nenávidím politiku všech směrů a hlavně ty, kteří ji špatně dělají. A zavinili, že teď sedím sám v tomto chladném bytečku, a zcela střízlivý.

Jako všestranný sportovec – bývalý – vím, že za mého sportování, mohl člověk oproti dnešku být ještě všestranný. Dnes je náročné se udržet na špici v jednom sportu. A já, dnes, cítím ve svých kloubech ramenních, kyčelních i kolenních, záhadné jevy. Při chůzi jsem v domnění, že za mnou si to štráduje kostlivec, jak mi rachotí. A to se říkalo: SPORTEM KU ZDRAVÍ. Co načal sport, těžká a namáhavá práce dodělala. A to se cítím fit. Každý na to má zkrátka jiná měřítka. Když mi bylo dvacet, myslel jsem, že čtyřicetiletí jsou starouškové. Nyní, sám v tomhle věku, za staré považuji naopak až devadesátileté. Co budu říkat, až dospěji k té stovce?

Teď už konečně chci napsat důvody, proč držím propisovačku mezi prsty. Není to jen proto, že na psacím stroji psát neumím (tenkrát se opravdu ještě na nich psalo, mládeži).

Propisovačka nestačí zaznamenávat výrobky myšlenek, je unavená a hledá novou polohu mezi prstíky. Jako když člověk přehodí nohu přes nohu, aby si ulevil. Pro mou ruku je také nezvyklé, držet v ruce takovou malou věc, když byla zvyklá na tvrdý těžký kov. Ještě než nastartuji své psaní, omlouvám se, že případným čtenářům někdy tykám. Jsem neotesanec? Tykám, aniž mezi námi k něčemu došlo, je to sprosté? Když mi bylo 21, začal jsem pracovat v ČSAD, kde my mladí si mohli beztrestně dovolit tykat těm před důchodem. Pro mě to tehdy byl neuvěřitelně krásný pocit, mít za důvěrné kamarády ty dříve narozené. Z toho asi pramení má troufalost tykat cizím lidem. Mám také problém v tom, že mé jméno nikomu nic neříká, ani těm, kteří mě přece jen znají. Proto ASI raději ten lépe zapamatovatelný KOCOUR. Teď se konečně dostávám k dalšímu důvodu mého psaní.

Narodil jsem se na Aničce (ne proletářce). Narození se uskutečnilo v Československu. V této socialistické republice jsem žil 44 let bez tří dnů, ač německé národnosti. Mám jen české školy a transfuze českou krví byla tak důkladná, že v mém věku již nejde opakovat v opačném směru. S takto smíchanou česko německou krví, by si na mně pochutnal kdejaký upír.

Píši – snažím se – česky. Německy obtížně. I mé myšlenky se tvoří v češtině. Ve škole jsem se češtinu teprve učil a němčinu zapomínal. Nyní je to opět opačně, slyším kolem sebe jen němčinu a mám strach, že by se čeština mohla ze mě vytratit a já bych nedokázal psát ani tak či onak. Proto jsem se rozhodl rychle začít psát, než ten okamžik nadejde. Teď si mnohý říká, že existuje velký počet lidí, kteří žijí vícejazyčně. Na to já nemám bohužel uspořádaný mozek. Možná by pomohlo, kdybych za hlavou nosil malý přívěs s dalším, ještě menším mozečkem v něm. Za totálního blbce se tedy nepovažuji, ale jazyky se na mě nelepí. Možná ale přece jen budu někdy spisovatel s nejmenší slovní zásobou. Psát ale začnu za každou cenu také i z jiného důvodu. Jeden můj stejně starý přítel z dětství – Čech – tady v NSR žije o čtyři roky déle než já. Má německou družku a problémy s páteří. Před nějakým časem se podrobil na této důležité části operaci. Nedlouho poté, nastal na té samé části další zádrhel. Ochrnula mu pravá ruka až k rameni. Být na jeho místě byl by konec se psaním. Proto chci začít, dokud to jde. Mám o čem. Během svého života jsem zažil mnohé, i to, že dokonce od blbce se může profesionál a specialista často něco naučit. Také si myslím, že jsme každý BLBCEM v jiném odvětví. A naopak, ve zcela jiném géniové. Smůlou je, když jsme si zvolili povolání, které nám nesedí. Vykonáváme ho špatně, s nechutí, a nevíme, že jsme byli předurčení k úplně něčemu jinému – v čemž bychom možná byli jedničkami. Někdo to pozná hned na začátku svého omylu, jinému se nerozsvítí ani na smrtelném loži – nebo právě až tam, když už je pozdě.

Látky na psaní mám dost, vedle smutných a tragických zážitků, jsem zažil SRANDY HABADĚJ, s veselými lidmi. Jednou z těchto osob je má drahá maminka, a hlavně kvůli ní, jsem se teď vrhl na psaní. Svou první knihu bych ji chtěl věnovat (a stalo se-Transfuze A. H., ale už se toho nedožila. Kniha vyšla až v roce 2005), porodila a vychovala pět takových exemplářů, jako jsem já, její první porod. DRUHÁ SVĚTOVÁ zavinila, že ztratila dva muže, neztrtila ale nikdy smysl pro humor (také má maminka byla DEVATENÁCTSETDVACÍTKOU, proto mám tak dobrý vztah k mé amberské sousedce, narozené v tom samém roce. Obě jsou, TEĎ V TOMTO OKAMŽIKU, ale ještě naživu. Proto ten spěch se psaním). Také bych mámu ještě chtěl povozit po všech čertech (pozor, to se také stane), aby viděla něco jiného než jen práci. Práci v zaměstnání a práci s pěti dětmi, bez pračky a hotových jídel. Omlouvám se případným nedočkavým čtenářům, za své poznatky, ale všichni máme maminky. Važme si jich, dokud tu jsou s námi, jednou může být pozdě – a často také bývá. Ale už se blížím ke konci, tudíž vlastně i k začátku.

Další důvod mého psaní, zabíjím tím dlouhou chvíli bez kamarádů. Zároveň při psaní prožívám celý svůj život ještě jednou. Je to nádhera, všichni přátele jsou pojednou u mého psacího stolu. Při veselých příhodách mi tečou slzy ŠTĚSTĚNKY, při tragických slzy SMUTNĚNKY. Při psaní se nahlas směji, že padají pavouci ze stropu, anebo brečím, že zalézají do škvír.

Kvůli Hitlerovi jsem nepoznal tátu, zůstal TAM v roce 1941. Tak trochu jsem po něm zdědil benzin v krvi, po AUTOBLÁZNOVI. Proto miluji nejen lidi, ale také vše, co se pohybuje rychle. Mám rád hlavně lidi, kteří mluví rychle jako samopal. Nemusím LOUDALI, možná bych jim měl závidět, to nevím ale určitě.

Chci teď konečně nastartovat, zařadit rychlost, a rozjet se mými příběhy. Občas dám zpátečku, malinko couvnu, a o to rychleji to rozjedu s protáčejícimi se kolečky vpřed. To také miluji. V Československu jsem dokázal sjet nové BARUMKY za pět tisíc kilometrů (nebyla omezená rychlost a dálnice z Prahy do Brna se teprve otvírala). V zatáčkách musí pneumatiky radostně zpívat a ne lenivě se převalovat. A teď se do mě pusťte, vy, kteří jste proti rychlé jízdě. Ale až budete jezdit tak dlouho jako já a natočíte tolik kilometrů, pak se teprve ozvěte a budete mít nárok si zareptat proti svižné jízdě. Tady jsem si jen odskočil, vracím se.

Někdy budu psát v čase minulém, jindy přítomném. Podle toho, jakou zrovna budu mít chuť a náladu. Píši pro zábavu, proto si mohu psát (i jezdit) jak chci. Tady v NSR jsem konečně svobodný člověk od mého příchodu 1983. A v tomto roce jsem si tady napsal do notýsku: Politici, zrušte hranice! Bez nich a bez vás se lehce obejdeme. Bez vás si lidé na celém světě budou rozumět. Bez vás se lidé budou svobodně PŘESEJPAT do země, kde jim bude lépe. Vidíte, a to jsem napsal daleko před vylidňování bývalé NDR po zboření oné berlínské zdi. Zřejmě náhoda, že to jedno vyšlo, politiků se ale nezbavíme, tak jako ani klíšťat. A PROTO TAK NENÁVIDÍM POLITIKU!!! Klíšťatům se ubráníme, proti politikům nemáme šanci…

xxxx