Modré košile

Táhnu kytaru Husovkou v Dolním Rychnově směr Sokolov, mířil jsem za Mirkem Pickou do hospody Střelák. U rychnovského výboru stojí hlouček mladých lidiček, některé z nich znám. Ti mě přemlouvají, abych jim šel do svazácké

klubovny něco zazpívat. Růžena Peroutková by dokázala přemluvit i bejka, aby si nic nezačal se sličnou kravkou. Rychnovští konšelé propůjčili mladým tuto místnost, aby si měli kam chodit popovídat a zazpívat při špatném počasí.

Usadili vojenského vysloužilce na židli a on si pustil hubu na špacír. Děťátka o šest i více let mladší jsem dokázal lehce nadchnout svým programem. Růžena mě začala prosit, jestli bych jim nepomohl udělat estrádní program pro rychnovské ženy k MDŽ. Na to, že nejsem svazák, reagovala ležérně. Modrá košile by mi prý slušela, ale není podmínkou. Vysvětlila my, že ještě s ničím nezačali, ale materiál ve formě budovatelských scének a písniček už si vyzvedla od nějakého Jardy Studeného, který prý má mládež Sokolovska na starost.

Chtěl jsem cuknout při pomyšlení na uvědomělé socialistické písně, ale Růžena tvrdila, že se místo toho mohou zpívat i písničky jiné. Slíbil jsem převaze, když tedy mají chuť něco udělat pro své maminky, rád jim s tím pomohu. Nejsem ale žádný režisér. Puberťáci mě nechtěli pustit, a jestli bych s nimi nevyrazil někam po Rychnově s kytarou.

S Mirkem jsem domluvený nebyl, tak jsem se nechal přemluvit tou míchaninou děvčátek a chlapců. Mám rád pozorné posluchače, kteří mě žerou, a to je tahle věková skupina. U těch stačí mít po vojně, aby z kluka byl frajer. Snad také proto, že se od něho lze dozvědět, co je v kasárnách čeká. Je to vlastně verbíř, protože jim svými vzpomínkami dodává chuť tam co nejdříve být osobně. O špatném se většinou nemluví, tak tam legrace bývá dost, v případě, že nesloužíte jen s ruksakem na zádech, ale hlavně s RUKSAKEM vedle sebe ve formě Harryho Valdy.