Mnichovský policajt, teta "bodamskojezerní" a ostrov Mainau

Hlavní roli v mém životě hraje samozřejmě rodina, hned ale následují živé automobily. Sportovní jízdou jsem dokázal zapomenout na nepříjemnosti, mozek byl donucen se soustřeďovat stoprocentně na jízdu. Mám v povaze se snažit nedělat chyby a pomáhat v případné nouzi ostatním účastníkům silničního provozu, i kdyby to byl koňský povoz.

Petra myslí na odchod od otce u tetyHAH

Zatím se snažíme, nepřipustit si ten blížící se rozchod otce a dcery, byť na čas neurčitelný.  To bylo v rukou KSČ na straně československé. Ráno jsme s Petrou vyrazili italským kupátkem s Amberku na Mnichov. Okénko spolujezdce jako vždy zcela otevřené. Dcera nastavovala čelo větru, já litoval, že Ital přes stosedmdesátku odmítal jít. Následovalo příjemné bloumání po městě BAYERNU. K uším se doléhá můj oblíbený mnichovský dialekt. Většina obyvatel je v krojích a v dobré náladě. Také ti bez krojů se tváří spokojeně, vychutnávají určitě červencovou dovolenou, podle mluvy jsou nejen z celého Německa, nýbrž z různých koutů světa. Pozdě odpoledne míříme do městečka Olching, nedaleko od této bavorské metropole. Máma nám tam zařídila přenocování u své přítelkyně z dětství. Často vyprávěla, jaké spolu vyváděly taškařice ve škole. Paní Feilerová, nás srdečně přivítala, omlouvala se, že syn Franz se rozhodl strhávat tapety, a jak to teď u ní vypadá. Jen jsme se v kuchyni trochu najedli, ponechal jsem Petru ve spárech oné veselé dámy, které jaksi nechtělo dojít, že slečna němčině – málem – vůbec nerozumí. Já obnažil půlku svého opáleného těla a vrhl se pomoci strhávat a seškrabovat tapety. Paní mi strčila staré tepláky po muži zdržujícím se kdesi v lázních. A že mi zřejmě asi dá celý jeho šatník. „Určitě si v lázních narazí nějakou mladší a k bábě se nevrátí,“ zažertovala s vážnou tváří.

S Franze se vyklubal vysoce postavený policejní úředník v Mnichově, po vzoru své matky mi žertem nabídl, abych neplatil případné pokuty, on že mi za ty tapety zařídí bezúhonnost. Tapety jsme v té době znaly jen z vyprávění, snažil jsem se být dobrým učedníkem. A opravdu jsme krátce před půlnoci dokončili nalepit nové. Nábytek umístit zpět na původní místa v obýváku, znovu se najedli, dali si pivo a Franz se vrátil do svého bydliště v Mnichově.  Společně s jeho starší sestrou jsme jako děti na jedné fotografii v kroji. Tu, ta paní, na nás vytasila. Dcera je provdaná do Würzburku a jezdí k nim jen o dovolené. Petra mi pak prozradila, že se koukala v kuchyni s hostitelkou na Dalas, a ta se u televize chovala jako moje máma, neustále radila nebo varovala před něčím těm na obrazovce. Mluvila na ně dobrotivě, anebo jim zle nadávala, proč ji v něčem neposlechli.

Ráno nás ta dáma přemluvila jet do Mnichova vláčkem (S-Bahn), půjčila mapu tohoto města. Chtěli jsme najít speciální obchod bývalého mistra Evropy ve stolním tenise. Adresu Petra dostala v sokolovském oddílu, za který hrála od deseti let za ženy a byla trojnásobnou krajskou přebornicí mládeže. Koupili jsme dva potahy na pálku a celou lehoučkou pálku nám nabídl se slevou s tričkem a sukénkou. Petra byla nadšená a už jsme do odjezdu nazpět, vystřídali pouze několik zmrzlin. V Olchingu se odpoledne objevil Franz a vzal nás k říčce Amper, se vykoupat. Večer s námi a svou mámou poseděl a my si mohli až teď všimnout, že na maminky egerlandštinu odpovídá mnichovským slangem. Příjemní lidé, kteří mezi prvními odešli z Československa, ale kontakt s rodištěm si udržovala paní Feilerová dopisováním si. Franz a sestra Gerda, naopak v Československu ještě nebyli, prý nechtějí riskovat případné nepříjemnosti, a také měli obavu, jak se dorozumět bez znalosti češtiny.

Ráno naše VELKÁ CESTA mířila na Garmisch Parterkirchen. Tam jsme se cítili jako v pohádce, motor jako vždy nedostal příležitost vystydnout. Cestou na Lindau, vykoupání se v příjemně studené vodě horského jezera. Okénko spolujezdce stažené, v tom horku je to ve voze snesitelnější, ještě netuším, co to bude mít za následky pro mé levé rameno. V Lindau jsme našli skulinu k vykoupání se v BODAMSKÉM JEZEŘE. Míříme dále na Friedrichshafen, k bydlišti tety Hildy, mladší sestry mé maminky. Vysídlila s mužem rumunského původu, dvěma syny a dcerou, v druhé vysídlenecké vlně ze Sokolova před rokem 1968. Splacený domek u koupaliště na Ovčárně mi nabídla ke koupi, ale kde já jsem v té době měl sehnat peníze? V Německu se manželé opět zadlužili a spláceli nový řadový domek. Synové, aby se vyhnuli vojenské službě, využili možnost se tomu vyhnout tím, že se odstěhovali do západního Berlína. Teta už před časem dostala od mé osoby přezdívku BODAMSKOJEZERNÍ. Za jízdy překřikujeme s Petrou německé šlágry českými. Ptáme se na cestu, na té rovině je mnoho cyklistů, žádný se ale nenabízí jako ta amberská, jet před námi k našemu cíli jako cyklovod. Cedulka před parkovištěm před řadovými domky zakazuje parkování výfukem ke zdi.

Ode dveří se na nás culí bodamsko-jezerní dcera tety, Anička. Za ní vykukuje teta Hilda, utírá si ruce do zástěry a odmítavě mává rukama na znamení, že návštěvy nepřijímají. Celá moje máma, i hlasově. Byli jsme s Petrou zvědaví, jaké nám připravila překvapení a program na druhý den. Vzala si kvůli nám dovolenou. Od začátku pracuje v čističce vody města. Ta dáma ročník 1927 jezdí denně po celý rok za každého počasí do práce na kole jednu hodinu. V zimě v rukavicích, šálou přes obličej a zamrzlou párou vlastního dechu. Spoluzaměstnanci mívají legraci, když se teta po slezení z kola rozhýbává. Čistička chlebodárkyně, se stala jejím dalším domovem. Kolegy považovala za rodinné příslušníky a nahrazovali ji syny daleko v odříznutém Berlíně za tou ošklivou zdí. Náš rod je odedávna ranními ptáčaty. Také druhý den po páté ráno, stála teta s velkým budíkem pod schodama, byl snad hlasitější jak ruské kaťuše za druhé světové války. Poplach jako na vojně nás vyhnal z komůrky v patře. „Tak, mládeži, dneska vám ukážu něco, na co se jezdí dívat celý svět. Anna s námi nepojede! Jednak si neumím představit, že bychom se do takového malého auta vešli, a pak, ona už to tam zná.“ Chtěl jsem se zastat malého auta a u stolu už sedící Aničce oznámil, že já si naopak večer u vchodu všiml velkých bot jako pro obra. Původně jsem je považoval za futrály pro housle. Anča vyprskla část snídaně s dodatkem, boty že patří jejímu příteli, který už zmizel do práce. „Ančovičko, ty boty ho mohou zachránit při povodni, ale nemá obrovské i jiné části těla? Aby ti neublížil, kolik vlastně měří?“ Dostal jsem informaci, že něco přes dva metry. V duchu jsem si pomyslel, že se konečně někdo našel, kdo má možnost náš rod trpaslíků zvětšit.

Teta nás zásobila svačinami a pitím na výlet, a opět s poznámkou, jestli se to do auta vůbec vejde. „Nemusíme utrácet!“ Po rozjetí, místo aby mě vedla, si kriticky ohmatávala fiata zevnitř. Musel jsem z ní tahat navigační údaje. Po opuštění města se s ženy stala, spolujezdkyně, nervi drásající. Žádné navádění kam, ale: „pozor, bude levá zatáčka, pozor, blíží se pravá zatáčka, pozor, tam by se mohla rozsvítit červená, brzdi!“ Jel jsem poslepu pořád po hlavní, když se mě za jednou křižovatkou nevinně zeptala, kam že to jedu, když jsem na křižovatce měl odbočit vpravo. Ještě že jezdím rád autem, a dokud něco čvachtá v nádrži, je mi jedno, kam to vede. Míjeli jsme podél jezera ovocné sady a vinice. Teta se naparovala, že tady budou mít nejkrásnější cyklostezku v Evropě, a že u bodamského jsou středověká města Kostnice (o Husovi neřekla nic), Lindau a Meersburg. „A vidíte, do toho zrovna vjíždíme, pozor, mohla by naskočit červená! Nebudeme parkovat u přístaviště a platit za to, jeď tady nahoru do kopce, tam to je zadarmo…“ a klidně by mě vedla do zákazu vjezdu. Místo jsem k zaparkování našel, k přístavišti jsme šli 20 minut po svých. Teta s ruksakem s proviantem, nechtěla ho dát z ruky. Před lodí se vrhla k pokladně a snažila se bezvýsledně přesvědčit, že ta slečna ještě slečnou není, nýbrž dítě s nárokem na dětský lístek. Snažila se hodně, nám to začalo být docela trapné, proto jsem tetičce strkal nenápadně své peníze. „Opovaž se, jste mými hosty!“ Zcela naplněná loď už čekala jen na nás. Osoba v kapitánské uniformě chytla tetu za flígr a byli jsme rázem na té krásné bárce. Nad hladinou trčí v dáli alpské velehory a my se z amplionu konečně dovídáme, že míříme na ostrov Mainau, který je ve vlastnictví původem švédské šlechtické rodiny Bernadotte. V dálce je vidět kousek země, také se, nazývá  OSTROV KVĚTŮ a je plný středomořských rostlin a palem. Je to oáza klidu v BODAMSKÉM JEZEŘE, které je v zajetí Německa, Rakouska a Švýcarska. U pokladny teta opět neměla úspěch s dětskou vstupenkou.

Na ostrově Mainau se dá opravdu v pohodě strávit celý den. Různé fascinující výtvory zahradníků z květin, fotografovali návštěvníci ze všech stran. Po několika hodinách nás teta zavedla k jedné z mnoha laviček a začala z ruksaku dolovat svačinu. Opodál stojící palmu jsem si při kousání do obloženého chleba začal zevrubně prohlížet a osahávat ji. Teta mě napomenula, že se to nesmí a já jí oznámil: „Hele, to nejsou pravé palmy, ale plastické…“ málem se udusila, když s plnou pusou hnala k poblíž pracujícímu zahradníkovi. Jen jsme viděli, jak rozhazuje rukama a ukazuje na palmu. Její prvotní rozčilení bylo po návratu k nám pryč, opět se spokojeně zakousla do chleba a s plnou pusou vítězoslavně zahuhňala: „A sou pravé!“

A zase jsme šlapaly mezi tou barevnou krásou, než jsme se objevili v DOMĚ MOTÝLŮ. Teta po zjištění pravosti palem, byla tak rozohněná, že se snažila chytit tam volně poletující motýly. Skákala radostně do výšky jako malá holčička. Směrem k lodi využila možnosti u stánku ochutnat, řádně, zdarma nabízené víno, to samé po vystoupení z lodě a cestou k autu u dalšího stánku opět. Než jsme došli na tom pražícím slunci k autu, začaly se projevovat účinky. Už se jí autíčko nezdálo tak malinké. A hlavně cestou domů neupozorňovala na blížící se zatáčky ani na semafory. Zpívala veselé písničky z dětských let a plácala se při tom do stehen. Myslím, že by jí ani nevadilo po příjezdu domů, kdybych zaparkoval výfukem ke zdi. Ve zpěvu pokračovala na své malé zahrádce, kam se uchýlila do tmy. Možná ji motivoval OSTROV KVĚTŮ, a hodlala vytvářet podobné umělecké kousky také na své zahrádce.