Mirek Picka, jeho průšvih a sadista Eichler

Mirek má stráž v tankoparku. Zrovna vystřídal svého předchůdce, je hodně po půlnoci a zima jako na Sibiři. Nacpal se do rohu dvou garáží, kam tak nefičelo, sjel na bobek, stulil se, samopal si položil přes nohy a řekl si sám pro

sebe, nic se v téhle době neděje a dít taky nebude, malinko přimhouřím oči v bdělém stavu, každý diverzant nadělá tolik hluku, že mě to probere.

Probral se, když mu svítila baterka do očí. Za pruhem světla stojí poručík deveťák. Mirkovi sebrali samopal a odvedli do basy. Hrozil mu prokurátor. Štěstí, že jako truhlář je stále v kasárnách zapotřebí. V base byl jen přes noc, dostal na třicet dní zaražené vycházky, které náš trojlístek stejně nevyužíval. Hurvínkovi to bylo až podezřelé, dostal odpověď, že jsme v kasárnách rádi a že šetříme na svatbu. Asi nás při tomto oznámení začal litovat, mohli jsme totiž narazit zrovna na takovou saň, jakou má on sám doma.

Mirek se těšil, v den jeho propuštění jsou k obědu řízky, dva bažanti vegeteriáni je odmítají jíst, bývá tudíž o tyto dva řízky mezi vojáky rvačka a na to má Mirek velice dobré karty.

xx

Boletice po druhé

Na jaře 1960 probíhá akce Boletice nanovo. Cestou na Šumavu mohu čím dál hůř otáčet hlavou. Týden před odjezdem z kasáren jsem cítil na krku vzadu za uchem počínající bouličku. Nebolela a považoval jsem ji za začínající větší uhřík. Více a více rostla a zabraňovala mi v otáčení hlavou. Na Šumavě už jsem musel otáčet celým tělem, pokud jsem se chtěl podívat do stran anebo dozadu. Boule dorostla do velikosti pingpongového míčku a byla, oproti uhru, stále uzavřená. Už Kačírek v tankoparku tvrdil, že to určitě bude velejebák. Vojín Eichler při kontrole tohoto objektu ale řekl: „Je to, ty bláho, furunkl jako sviňa, jen počkej, on se jednou otevřít musí, pak mu ale dáme záhul.“

Od té doby kontroloval Eichler můj krk každou hodinu, zdálo se mi, že i nedočkavě. S ním i s vojínem Rinkesem máme od začátku povoleno spát v pojízdné dílně, abychom byli ve dne v noci k dispozici. Ostatní si museli vybudovat stanový tábor.

První den po příjezdu nás na noc od hořících kamínek z dílny vystrnadili pomoci rozkazu poručík Hasák a jeho poručický kolega Šulc. Že ať se jdeme vyspat do jejich stanu, kdyby něco bylo, tak nás zavolají. Vůbec se to nezamlouvalo vojínu Eichlerovi a začal pracovat na tajném plánu.

Bývalý statek, s přilehlými budovami, byl mezitím srovnán tanky a buldozery se zemí v rámci cvičení.

Oknem do pojízdné dílny jsme s Rinkesem zahlédli, jak si oba poručíci dělají pohodlí na naší napnuté plachtě a připravují se na noc v teple, venku byly ještě přízemní šumavské mrazíky.

Odněkud ze tmy k nám přibíhal Eichler. Držel něco v ruce a ďábelsky se usmíval jako sériový vrah, který má v úmyslu zamordovat další oběť. Něco německy zaklel a poprosil, abychom někdo pootevřeli potichu dveře do pojízdné dílny. Stále ještě jsme netušili, co má ten Tepličák v úmyslu. Áda Rinkes přestal napětím tahat nikotin ze své partyzánky. Eichler něco vrhl do vnitřku dílny a zavřel potichu její dveře. Pak nás dva odtáhl do míst, odkud bylo možno pozorovat okénkem dění v našem dočasném bydlišti.

Slzný plyn začal svou práci vykonávat důkladně. Je slyšet kuckání, kašlání, chrchlání a nadávky nejhoršího zrna. Dveře se rozlétnou a oba poručíci prchají, v dlouhých khaki vojenských košilích, do noci, držíce pod paždí své svršky.

Větrali jsme dlouho, než jsme se mohli uvelebit ke spánku na houpacích lůžkách. Eichler se ještě nahlas ďábelsky smál, byl se svým úspěchem nadmíru spokojen.

Druhý den se o této příhodě žádný z poručíků nezmínil, věděli o našem právu být usídleni v pojízdné dílně. Mně osobně zima nevadí, mám ji raději než přehnané horko. V zimě se mohu zahřát pohybem, v horku nezbude nic jiného, než se potit.

Těm dvěma ale hořící kamínka šla náramně k duhu. Topit na noc jsem jim ale zakázal a naopak přikázal nechat trochu pootevřené dveře. Další dny už jsme měli od nájezdníků pokoj. Můj furunkl se ale zhoršil a celá záda kolem lopatek bolela.

Rinkes se hrabal opodál dílny ve vétřiesce a my s Eichlerem se chystali na technickou inspekci bojové techniky našeho tankového praporu. Eichler ještě rychle přiložil do kamen, zabouchl jejich dvířka a při napřímení se zařval: „Už je to tady!“ Pochopil jsem teprve, když se oběma rukama vrhl na můj krk. „Otevřel se hajzl, teď mu dáme záhul...“ Začal za mými zády slastně mlaskat, utřel si ruce do pucvole, zahýbal prsty jako lékař chystající se na velkou operaci.

„Drž, ať se bude dít cokoliv!“ Cítil jsem, jak začíná mému furunklíkovi dávat kapky, zároveň je ale hlavně dával mně. Bolestí jsem zatínal zuby a slyšel za sebou: „Ježíši, to je materiál, to je materiálu,“ materiál stíral do pucvole a házel do hořících kamen. „To je žrádýlko, tohle já miluju, drž, je toho tam na kila.“ Z očí mi začaly – hlavně z olověného – bolestí tryskat slzy a stahovaly se mi půlky, ale nemukl jsem, i když se mi mukat chtělo. Eichler musí být sadista, uvažoval jsem, jestli jeho otec nedělal náhodou v koncentračním táboru.

„Čoveče, mě takový věci fascinujou... já sem přímu v tranzu.“ I když jsem tomuto šílenci byl vydán na pospas zezadu, nešlo z něho takové nebezpečí jako z vojína Šenigla, když jsem mu opravoval vétřiesku.

„Ty vole, to je matroš... teď už ale jde krev... musím přestat.“ Ještě naposledy setřel okolí mého furunklu a hodil zbytek použité pucvole do kamen. Dvířka zavřel, což bylo znamení, že operace skončila. Z lékárničky vytáhl velikou náplast, něco mi pudroval na krk, než ji tam nalepil. Dlouho si ještě spokojeně mnul ruce, než se vrátil do normálního stavu a mohli jsme se spolu vydat na zamyšlenou technickou akci.