Mirek a Harry ve službě - střela

Za velkou železnou branou od silnice se po její levé straně nalézají četné garáže, je to náš plukovní autopark. Naproti nim je vysoká kamenná zeď s ostnatým drátem a v těchto garážích je připraven k obraně vlasti nablýskaný vozový

park. Svoji pojízdnou techniku v ní před nepřítelem schovává zbytek pluku. Náš tankopark je o 200 metrů dále v hloubi tohoto vojenského prostoru. Začíná strážnicí se závorou v podobě civilní vrátnice. V této se z našich tankistických řad střídají dvojice ve službě, a to 24 hodin bez vystřídání. Dvojice se střídají podle vlastní dohody ve spánku. Jídlo jim přiváží gazík ve várnicích.

Celý komplex, jak přední pěšácký, tak zadní tankistický, hlídá jedinec pochůzkou. Je střídán každé dvě hodiny.

Jedné noci se ve strážnici tankoparku usídlili k vykonání služby vojín Harry Valda a vojín Mirek Picka. Hned zalehli na pryčny a začali si číst z knih zapůjčených ve vojenské knihovně. Oba tento druh zábavy milují vždy, když jim není umožněno navštívit nějaký hostinec. Litují, že přední hlavní brána se zamyká. Nebyl by problém ji přelézt a zajít si do hospůdky Jablíčko hned za rohem, a zásobit se lahvemi. Je tu ale nebezpečí, že stráž konající pěšák může být plašan a odstřelí postavu přelézající v domnění, že to je imperialistický špion.

Mirek Harrymu oznámil, že si dáchne, aby zhasl světlo, které mu svítí do očí.

„Mně se ale chce číst,“ byla odpověď, „je to napínavý a nemohu se, příteli, od toho odtrhnout.“

„Zhasni, příteli,“ žádal stále ještě klidný dvorní holič spolubojovníků. Harry ale neměl v úmyslu se od napínavé četby odtrhnout a dal to slovně najevo.

„Příteli, mně se ale chce číst!“

Následovala ještě jedna prosba ke zhasnutí bez úspěchu, proto tento vytáhl pistoli z pouzdra a zhasl žárovku projektilem a odfoukl jako zkušený pistolník kouř z hlavně své bambitky.

Nastala tedy tma, Harry začal nahlas dělat, že čte dále, vymýšlel si text.

„Že já ti, příteli, ustřelím jazyk...“

„Příteli, jelikož nevěřím tvému střeleckému umění a mohl bych tudíž přijít i o jinou část hlavy, raději zmlknu... a příteli, ještě než tě ode mne odvane spánek, bych ti chtěl oznámit, že vojínu Zrníčkovi prý začala hubnout mu svěřená prasata a teď jdu k oknu střežit tvůj klid.“

Vtom se rozrazí dveře a v nich stojí s odjištěným samopalem vyplašený strážný voják. „Co se stalo, kdo na vás střílel?“ křičí jako pavián, „já slyšel výstřel!“

V ten okamžik se probral Mirek Picka, zamžoural očima, zadíval se nechápavě na vojáka v plné zbroji a zeptal se ho výhružně: „Co tady děláš, ty ošklivý bigoši?! Neruš nás a koukej vypadnout, nebo na tebe píchneme, žes nám hodil do kamen patronu!“ Vylekaný strážný se s nechápavým výrazem v tváři vrátil zpět na obchůzku do mrazivé noci.

Ranní rozbřesk pak odhalil ve stropě dírku u svítilny, z které koukala vystrašeně patka od žárovky.

xx

Na jaře měli na tom samém postu oba zase službu, zrovna se v tankoparku začaly množit hladové vrány. Vzešel nápad z hladu – střelbou si sundali ti dva z větví stromu, k nasycení, některé z černých ptáků. Oškubali si je, vykuchali a připravili si z nich pochoutku.

Jako první se ráno objevil v tankoparku nadporučík Charvát a jako pokaždé byl i tentokrát hladový.

„Nemáte, hoši, něco na zub?“ Mirek se záhadným úsměvem strčil před nadporučíka záhadnou hmotu na vidličce.

„Jé, to voní, není to potkan? A i kdyby byl, přesto voní jako sviňa,“ zodpověděl si sám nadporučík lidové armády a zahryzl se s chutí do očmouzené hmoty na vidličce.