Mé první kuře, Jitka, Jirka a ministr dopravy (R31)

(Tato fotografie dokazuje, že Jiří Krivák junior, se už v dětství pokoušel být svůdníkem. Má dcera Iva se naštěstí dokázala vymanit z jeho paciček. Pokus se uskutečnil za tvrdé totality na jednom dálničním odpočivadle cestou na VÝCHODNÍ BERLÍN, za ministrem dopravy poloviny tohoto města).

Jitka, Jirka a poslední rozloučení.HAH

V každém dopise mi máma radila, jak si co uvařit. Hlavně co s masem, abych ho nejedl syrové. Aspoň jednou denně teplé jídlo, když dělám těžkou práci. Jo, matinko, na stavbě ta možnost nebývá.

Teď v zimním spánku tu možnost ale mám, vaření mým koníčkem ale nikdy nebude. Nemiluji vpíjející se žár do obličeje od plotny. Nemohu ale žít jen z konzerv, pořídil jsem si tedy mikrovlnku s grilem, ta na mě nemůže aspoň prskat.

Na sobotu se ohlásil dlouholetý kamarád Jiří Krivák senior s dcerou Jitkou z československé Březové u Sokolova. Po přenocování u mě v iglu, hodlají pokračovat do města Giesen, kam nedávno vysídlila rodina z Březové. Návštěvou u nich si chtěli ověřit, jestli jsou spokojeni s výměnou bydliště.

Naše děti společně vyrůstaly a užívaly si společných výletů. Pohostím je vlastnoručně k snědku udělaným kuřetem. Tedy prvním pokusem. Kuře jsem připravil podle návodu v dopise od mé drahé a starostlivé matinky. Uvěznil ho ale v mikrovlnce a ne v troubě. Máma a občané tehdejšího Československa o mikrovlnkách buď nevěděli zcela nic, anebo jen mlhavě. Proto mi matinka určitě nabídla troubu, usoudil jsem. Podle mě, nějaká trouba nemohla konkurovat mikrovlnce. Uvařit brambory už jsem zvládal bravurně. Pokud jsem je vařil oloupané a nakrájené, přidával jsem párky a měl z toho kompletní oběd (nebo večeři) i s polévkou. Dnešním Pohlreichem bych byl poslán určitě někam.

Přivítání proběhlo neoficiálně, jako kdybychom se rozešli předešlý den. Jirka je model slovenského dřevorubce kříženým Robertem Redfordem. Jitka se při překročení mého práhu viditelně otřásla zimou. Odkojený táta československou vojenskou službou, se dceři divil a nezježil se mu ani fešný knír. Jitka se na chvíli zahřála, když hrábla do hromady časopisů a narazila na jeden pornografický. Na chvíli jí vylezly oči z důlků a rychle ho strčila dospod té úhledné hromádky (byla doba temna).

Na stole skončily kouřící brambory, aspoň jim bylo viditelně v mém studeném bytečku teplo. Místo vedle nich si našlo máslo, slánka, talíře a příbory. Jako poslední se objevilo nevábně vypadající kuře. Na mou prosbu ho Jirka vlastnoručně přetrhl vejpůl a oznámil, že uvnitř jsou nějaké pytlíky. Že by se někdo pokoušel tímto způsobem pašovat drogy? Jirka, ale usoudil jiný obsah, budou to jedlé vnitřnosti samotného kuřátka. O tom mi tedy máma nic nepsala, možná to v tehdejším Československu nebylo zvykem. „A je to eště nějak zakrvácené,“ podotkl Jirka. Kuře jsem tedy ještě krátkou dobu vystavil choutkám mikrovlnky. Ale ne na dlouho, aby se také brambory nezačaly třást zimou jako Jitka.

Náš tenkrát ještě zdravý chrup si s kuřetem lehce poradil, jen Jitka se na něj dívala dost štítivě a jedla jen brambory. Jirka mě kamarádsky pochválil, jako mé první kuře je docela povedené. Na vojně jsme jedli horší věci. Pro jistotu jsme ale vyrazili do města k imbisu Kvedlačka, kde jsme své choutky doladili kuřaty grilovanými. Chutnalo nám tak, že jsme si zavzpomínali na dávný rodinný výlet auty do východního Berlína. Jirky německá žena Herta se pochlubila strejdou ministrem dopravy této části Berlína. Já myslel, že je to dobrý fór, ale pravda byla pravdou. Soudruh ministr byl opravdu strejdou. Prostorný byt pro přenocování početné sovětské delegace. Velká bista Lenina a Ulbrichta už u vchodu, kde jsme museli my muži okamžitě natankovat vodku. A hned ještě repete. Soudruh po každém vyprázdnění sklenky políbil děkovně obě bisty na čelo. Při našem příchodu už byl soudruh v ráži a z jeho úst to čpělo důkazy. S námi chlapáky (nebyli jsme s Jirkou soudruhy), se ministr přemístil do jakéhosi soukromého baru, se stolem plným ruských vajíček a množstvím plných lahví vodky. Věděl jsem, že je zle a věnoval proto pozornost těm RUSKÝM VAJÍČKŮM. Ministr byl ale jako ostříž a kontroloval poctivé přípitky za mír, proti válce, proti válečným štváčům. Důvody k připitům mu nevysychaly. Statný soudruh byl určitě trénovaný v pijaticích se SOVĚTY. Ale co my ubozí pivaři z Československa?

Pojednou ministr soustředil svůj pohled na gramofon a zařval nahlas: „Beatles!“ Až když odněkud vylovil gramofonovou desku, došlo nám, co tím myslí. Už při dolování šelakové desky z obalu, bylo jasné, jak je nedočkavý. Tento skvost byl v tehdejších dobách raritou ve státech s pokusem dospět co nejrychleji ke komunismu. Soudružka ministrová přinesla další přísun ruských vajíček a jejímu ministrovi se nedařilo oživit skupinu Beatles. Z ministerských úst ale slovo BEATLES opakovaně vycházelo v různých tóninách. Zpočátku prosebně a čím dál výhružněji. Gramofon se vzpíral vykonávat svou funkci. Ruce ministra ho začaly stále zevrubněji rozebírat a hledat příčinu vzpoury. Každou chvíli jsme nuceni si připít na úspěch komunismu. Nebýt květináčů už jsem mrtvola, nepozorovaně jsem je zaléval vodkou. Bylo mi jich opravdu líto, ale šlo mi o život. Nakonec ministr vyzvedl zbývající část gramofonu nad hlavu a s doprovodnými slovy: „ Smrt kapitalismu!“ ho vymrštil otevřeným oknem ze čtvrtého poschodí. On sám začal zpívat rusky a zase kontroloval poctivé vyprazdňování sklenic. Byl jsem nucen se zeptat na směr k toaletám. Já ale hlavně potřeboval LUFT. Jen v ponožkách jsem upaloval z bytu po schodech až na chodník. Bylo hodně po půlnoci, myslím dokonce kolem třetí ráno. Má netrénovanost v ruských pijaticích mi dala zabrat. Řítil jsem se tou dlouhou álejí snad hodinu, než mi hlava zase zapla a nohy cítily chlad. A teď nazpět a do postele. Neznal jsem jak jméno ministra, tak číslo jeho domu. Teprve při šlápnutí na části gramofonu, jsem věděl, že přihořívá. Od vchodu už na mě také volal Jirka a ministr. Ten dokonce varoval, že u berlínské zdi se i střílí, abych zalezl. Ještě kopl do svého neposlušného gramofonu na chodníku a neodpustil si jizlivou připomínku, že kapitalismus je SCHEISS. Více si nepamatuji. Jirka mi ještě chtěl připomenout, že druhý den odpoledne zařídil ministr, aby nás policejní eskorta vyvedla bezpečně z tohoto města na motocyklech.

Jitka se přes noc proklepala zimou v amberském bytečku. Po snídani jsem jim eskortu a lodivoda dělal pro změnu já s lenivým bavorákem. Navedl jsem je na dálnici, vyjel na první odpočivadlo, kde jsme se ještě jednou rozloučili. Tak vznikla tato i jiné fotografie. Jirka prohlásil při pohledu na BAVORÁKA, že je to dělo, ale jen já věděl své. O kuřeti už ale naštěstí nepadlo ani slovo. Vzpomeneme si na něj ve stařeckém věku? Jak je vidět ano! Skleróza se ještě neprobudila...