Mé možná první a poslední veselé lázně (R 164)

Ještě k tomu v Německu, před velkou invazí Dederonů a sovětských POLONĚMCŮ i ryzích Rusů. Ta SRANDA se odehrála 31.   03.     až      28.    04.    1993.

Ivka v té době také milovala JOHNY PĚTKUhah

Ivuška (5,8) celou noc zvracela. Nejdříve do igelitových pytlíků. Když došly, následovaly ručníky, ubrousky a kapesníky. Při té námaze zvedat byť i odlehčený prázdný žaludek, jí to chudince vždy vylétlo i spodem (vzadu).

Bylo tedy nutné to příště zvládnout včas urychleně do koupelny na záchod. Výsledky byly žalostné. Pokaždé následovalo sprchování ve vaně. Abych věc uvedl na správnou míru. Já ležel, spal a připravoval se na ranní odjezd do sto kilometrů vzdálených lázní v Bad Göggingu. Boanka běhala s Ivuškou, držela jí při tom před ústy různé již popsané. Čistila ji po vojensku tekutou vodou. K ránu (3,30), kdy i já už byl probuzen, vzniklo jisté vylepšení. Ivuška obdržela pokaždé novou dámskou vložku dolů dozadu. Boanky nápad, a před Ivkou stál u postele připravený kýbl, můj nápad. Boanka nevyspalá, já dosti. Přinutil jsem ji, aby se pokusila aspoň na chvíli usnout, a převzal jsem službu. Zatím co já držel vědro, žlutá a zelená Ivka dotankovávala čajem úbytek kapaliny s lahve s dudlíkem.

Dětský lékař konstatoval chytnutí jakéhosi virusu. Byl zcela jiného druhu, než ten týden předtím, který navštívil Jakuba (11). Ten doma ležící v horečkách a trpící závratí, bolesti břicha a hlavy, měl na radu doktora ležet a pít čaj. Já mu přidal. Při každém probuzení šprtat vyjmenovaná slova. „Kubo, jako Čech je musíš znát, byť žiješ v Německu!“

Ivka, od lékaře už zase doma, pokračovala ve zvracení. Já při tom balím do lázní a čekám na další věci, které Boanka žehlí, když Ivka si dává dvacet. Věcí ve velikém kufru a dvou menších přibývá. Jakub do toho brumlá vyjmenovaná slova zrovna po B. Ivuška i s propadlýma očima na chvilku usíná.

Nosím věci do hondy. Lidé s věžáku jsou v domnění, že jsem byl rodinou vyhozen a že se stěhuji.

Loučím se v bytě. Ivka jen mdle zvedá oční víčka. Pohladím ji po těch žlutých andělských pačesech. S Boankou ještě jedeme do lékárny. Loučení před věžákem, odejmutí, pusa sem i tam. Blikáním brzdových světel dávám poslední AHOJ. Ve zpětném zrcadle ještě s pohybujících se rtů čtu: NEJEĎ JAKO BLÁZEN!

Na dálnici jsem hned, z ní sjíždím po sedmdesáti kilometrech (Tyto celé lázně jsem po návratu namluvil na kazetu a daroval československým kamarádům. Mezi kapitoly jsem umisťoval chroustání jablka. Důvod vyjde najevo později).

Najednou mi nehraje má popsaná trasa, přiskřípnutá do popelníku nekuřáka. Opuštěné domy, zahrady, silnice, chodníky.

Pak na jakýchsi schodech jakéhosi stavení, muž středního věku se zahraniční vizáží. Mluvil o něco hůře německy než já. „Richtung Neustadt?“ já.

„Ja, ich dir zeigen!“ on. Byl Jugoslávec a pokračoval: „Ich fahren bis Denkendorf mit, dann ich dir zeigen.“ Cestou jsem prozradil, odkud pocházím. Jugoš se zaradoval a v tu ránu jsem byl zcela jeho, po mé přátelské herdě do jeho jugoslávských zad.

V Denkendorfu svižně vyskočil z již stojícího vozu. Stiskl jsem mu pevně ruku. Tou mi potom ukázal se slovním doprovodem: „Hier geradeaus, hier fahren Eichstätt.“ Po pěti kilometrech jsem pojal podezření, že Jugoš si spletl slovo Neustadt s Eichstättem.

Parkoviště, mapa. Samozřejmě jedu opačným směrem. Ještě že jsem si nandal časovou rezervu. Do 13,00 to zvládnu. Otočka. Jugo stál ještě na stejném místě, stopoval nazpět. Zlomyslně jsem mu zamával a přenechal ho jinému vozu. Domníval jsem se totiž schválnosti z jeho strany. Můj dotaz totiž byl i pomoci prstu na mapě. Že by Jugoslávci byli tak zlomyslní?

Dojel jsem před stanoveným časem a čím dál víc si o sobě začal myslet, že jsem zdravý jako sviňa. Potkával jsem totiž kulhavé, šmajdavé s berlemi i bez nich. Ti bez nich se přesouvali v invalidním vozíku. Začal jsem si pojednou ve svých 54 letech připadat jako mladík. Nic naplat, že vezu rentgenové důkazy od norimberských lékařů, které by mohly patřit 150 roků starému dřevorubci. Pohybová ústrojí od prstů na nohou po poslední plotýnku u krku vypovídají. Narodil jsem se totiž do klanu sedláků, kteří by mohli mít ve svém erbu text: raději se udřít k smrti než prasknout leností. My vidíme pořád nějakou práci, i kdyby žádná nebyla.

Hodlal jsem nepoužívat přecpané výtahy v tomto obrovském objektu, nýbrž schody. V recepci mi vydali klíč od pokoje 344 s jednou postelí. Tu jsem si vybojoval měsíc před nástupem faxem. Vážení, prosím o pokoj pro jednu osobu. Mé chrápání dokáže i usmrtit. Děkuji!

Odpověď přišla za dva dny, ale negativní. S omluvou: Obsazeno! Byl jsem smutný, hodlal sebou vzít karaoke, televizi, videokameru, knihy, bloky na psaní a já nevím co ještě.

Za týden přišel fax, jestli si mohu nástup odložit o dva týdny. Uvolnil by se požadovaný pokoj. A teď ho mám. Ke klíči mi recepční dáma dává tajný kód pro pokojový telefon, tabulku s poznávací značkou mého vozu. Tu se slovy: „Přidělat na sloup před místem s číslem 11 v podzemní garáži.“

Koukal jsem, zíral jsem, skákal od sloupu ke sloupu až k místu s číslem 11. Tam ale stál golf z Regensburku, tedy Řezna. Zřejmě si to chudák spletl, nebo chodil za školu při matematice. Jedenáctka mu nic neříkala. Honda Frída rozplácla svůj unikátní zadek na čísle deset toho člověka z Řezna. Měsíc tady bude spinkat nebo flirtovat se stejně postiženými auty. Zavazadla budu na pokoj odnášet v noci, až ti berličkáři budou spát. Ne proto, že bych se za množství zavazadel styděl, budou volné výtahy.

Pokračování příště, to už půjde do tuhého. Porce nedostatečné i pro přejedeného vrabce.