Mé charakterové úchylky

Mohly by zajímat kdejakou dámu od věku 5 - 100. Jistě jim do teď vrtá hlavou, s čím také může bojovat duše muže (mužů), a co oči této DUŠIČKY milují - a co naopak ne. Ženy, zkuste prosím nahlédnout do nitra jednoho mužského,

2 roky a 50 (s fajfkou)2x neznámý

možná ten Váš nynější, anebo budoucí, má podobná vidění.

Mé intimní rozháranosti možná u žen vyloudí úsměv neznatelný, také je u některých možné očekávat smích nevěřícný. Přísahám, že nežvaním. Vše jsem vypozoroval během mnoha let sám na sobě. Mohlo by vás to, dámy i některé pány, zajímat, i když nejsem politik (chvála BOHU!), celebrita (tento výraz mi ale vůbec nechutná), ani jiná imitace BOHA.

Jako dítě (viz foto), jsem rád v noci spával mezi nohama své matky. Teplo, útulno, bezpečno, a již mezitím (tenkrát) padlý otec na sovětské frontě nemohl nic namítat. Jeden literární kritik mi vytýkal, že mě zajímají více nohy dam, než dění politické. Měl a má pravdu, i když také noha dámy, může jednoho bolestivě nakopnout. I kydání hnoje, považuji mezitím za erotičtější, než politizování (zásadně neotvírám blog se sebemenším politickým nádechem).

Záliba ležení v těsné blízkosti ženské nohy (může být jen jedna), mě zřejmě neopustí nikdy. Také se rád pouze pasu pohledem (někdy nenápadně a kradmo) na přehozené nohy přes nohu (týká se stále nohou žen) u sedících. vzrušují mě také nohy všelijak zkroucené u, na břiše nebo zádech ležících. Teď jsme ale u toho, při pohledu na nahou nohu pánskou, se mi dělá zle, nejvíce při pohledu na nohy vlastní! Naopak musím přiznat, že nohy dam nedosáhnou nikdy komičnosti těch u silného pohlaví. Můj názor, kdyby neexistovaly dlouhé nohavice, mnoho z nás pánů (bez tučného konta) by zůstalo na ocet.

Mé svlékání duše pokračuje dalším prozrazením. I když nejsem z druhého břehu, fascinoval mě osobně obličej jednoho muže. Na vlastní oči jsem nic hezčího nepoznal v televizi ani na plátně kina. Všichni hezouni světa - i ti holywoodští -, by vedle něho vypadali jako nestvůry. Prozradím jen J. Z. Pokud si to Jirka přečte, a dá souhlas vám ukázat jeho fotografii, padnete na zadečky!

K nohám se zatím nebudu vracet, ale prozradím další své ujetiny. Neberu stopaře, sedí v prachu u silnice a svůj ruksak mají tamtéž. Po zastavení, hodí obé (sedinku i ruksak) na čisté sedadlo do auta. Staré lidi beru aniž stopují, třeba i násilím. Nejde mi do hlavy, proč si mládež musí neustále někam sedat, na špinavé schody, zem a jinam. Nemají kondičku? Nevydrží hodinku stát? Na vojně u zástavy se muselo stát v pozoru hodinu, někde i dvě, ani mouchy procházející se po obličeji se nesměly odehnat. Mimo jiné, já, blbec, nikdy v životě nestopoval. Šlapal jsem a šlapal po vlastních. Dnes, vůl, cejtím docela slušně kyčelní a jiné klouby. Byl jsem ale frajer, a frajeřinka zebe!

Neřest -má - další. Nemohu mít za přítele osobu, z které jdou slova jako z oné chlupaté deky. Samopalníci jsou mé jedničky! Dále nesnáším obleptané podlahy, stoly, židle a jiné. Vadí mi dávání špinavých talířů na sebe do dřezu, aspoň vidličku mezi ně strčit. Myji nádobí velice rád, ale ne takové. Také jsem smutný při pohledu na nože v dřezu, ze kterých se nesetřelo řádně máslo a jiná mazadla.

Mám rád zvířata, hlavně koně a pejsky. Připadá mi ale divné, když majitelé psů, je vhání do svých vozů ze zablácené země - zlatý stopař. Teď ještě intimněji. Zásadně si po velkostranění myji sedadlo teplou vodou a mýdlem. Eklují se mi spoďáry s brzdnými pruhy. V nevýhodě je samozřejmě tramp a výletník v přírodě. Při bojových podmínkách je vše jinak.

Každý člověk má- nebo by měl mít - svou bibli. Mou je Korespodence od Voskovce a Wericha. Prozrazuje to na mě mnohé. Hlavně to, že mám rád slovní žonglování. Ale chci se vrátit na starou kolej. Rodiče nechávají bez povšimnutí své děti šlapat po sedadlech v MHD. V Německu obvyklé, tam je nechají pochodovat po židlích i v luxusních restauracích. V českých restauracích si monterkáři sedají na židle se špinavými zadky. Po nich potopa. Dával jsem pod sebe aspoň noviny, byl jsem také zašmírovaný. Německé matky (v Čechách jsem to neviděl), při kojení na veřejnosti kouří a potomkům padá popel na hlavu. Děti mají v obchodech volnost, rodičům nevadí, že okusují pečivo, buď je hozené nazpět anebo po různu.

Paradoxem je, že mě, jako Němci, trhá za uši tato řeč mluvená spisovně. Huhňání a polikání písmen, jsem z toho na infarkt. Všimněte si jedné zajímavé věci. Převážně každému dospělému Němci, zůstáva dětské kostrbaté německé školní písmo do konce života. Není nad písmo napsané krásně vypsanou českou tlapičkou. Teď už jen stačí litovat ženu, která žije se mnou ve společné domácnosti, co? Ulevilo se, co?

Ještě musím podotknout, nikdy jsem nebyl šmajchlovník typu sňatkový podvodník, i když se to mnohým ženám zřejmě líbí. Zkrátka, u mě vyhrávají rychle a ladně kmitající dámské nohy! Jo, málem jsem nenapsal, jak mi vadí nákupní vozíky, ponechané uprostřed uliček a auta jedoucí na dálnici v levém pruhu 80 km.

Omlouvám se čtenářům, že si neberu na paškál politiky - oni mi za to opravdu nestojí, takhle toho mám (jak jste si všimli) dost. Politici budou, když my už dávno nebudeme...  ...a budou pořád, až na malé výjimky, stále stejní. Vem je čert (kéž by)!!!