Matylda začala řádit v ČSAD

Mistr Pavíza k nám do elektroklece přivedl blonďatou a až nehezkou ženu kolem třiceti. Představil tuto zvláštní, stále se hihňající bytost, a že prý nám bude k dispozici při akcích neodborných, abychom měli více času ke generálním

opravám dynam, spouštěčů a naftových topení do autobusů. Bez této elektricky poháněné trouby by cestující přimrzli k sedačkám. Také tato topení bylo nutné mít neustále v rezervě opravené k rychlé výměně při poruše.

Pavíza věděl, že se nám nahromadila práce tím, že některé díly a součástky na trhu nejsou a my musíme hodně předělávat a upravovat. Dokonce převíjíme ručně spálené přerušovače blinkrů a opravujeme spínače a pastorky spouštěčů.

Jen Pavíza odešel, odvedli jsme si s Jindrou Haunem naši novou spolupracovnici do naší baterkárny na druhém konci budovy. S Jindrou jsme si někdy nemuseli nic říct a přesto jsme věděli, co jeden od toho druhého chce. Tohoto lidového vypravěče jsem nemusel dlouho přesvědčovat, že tu anebo onu písničku dokáže zazpívat lépe než její zpěvák, aby mi to také hned nechtěl dokázat.

V baterkárně nejen nabíjíme autobaterie, ale také na nich měníme vadné články tím způsobem, že do té, která má vadný jen jeden článek, namontujeme článek z jiné baterie se stejnou kapacitou, která má vadných článků více. Plátkem z pilky na železo se musí přeříznout olověný propoj, letlampou se nahřívá zalitý asfalt kolem článku, aby se dal pomoci šroubováku vyškrábat až na dno bakelitového víka, skrz které vychází olověný minusový a plusový pól. Uprostřed těchto vík jsou otvory, kterými se nalévá elektrolyt, a zátkou se uzavře. Zátky je nutné před počínající prací s plamenem vyšroubovat, jinak může nastat exploze od plynů vycházejících těmito otvory. I po odstranění zátek po přiblížení se plamenem to většinou přece jen trochu bouchne. Tím jsme blondýnu v začátcích trochu vystrašili. Dal jsem jí nové jméno Matylda. Tak nějak se mi k ní hodilo a ona samotná neměla námitek a hihňala se ještě víc.

Předvedli jsme jí s Jindrou tento pracovní postup a řekli, že si při práci může klidně sednout na některou z autobaterií poblíž, aby nedostala křečové žíly. Pokud by jí nebyla zima, může pracovat i venku před baterkárnou, aby nemusela vdechovat výpary z nabíjejících se akumulátorů. Z Jindrou jsme poté odešli za svou prací a nemohli jsme se dočkat konce směny z důvodu, který byl znám zatím jen nám dvěma.

Před koncem směny jsme si s Jindrou zašli pro Matyldu do baterkárny a nechali ji mašírovat k šatně před námi. S uspokojením jsme, my hajzlové stále pubertální, zjistili, že naše domněnka se vyplnila. Matylda má na zadku vyžranou díru od elektrolytu. Čouhají jí z ní kytičkované spoďáry a nahé tělo.

Druhý den přišla v jiných zcela nových montérkách a odcházela do šatny koncem směny opět proděravěná. Třetí den přišla do práce se záplatou na zadku a svěřila se nám s tím, co se jí stává.

Čtvrtý den měla Matylda prožranou i onu pečlivě všitou záplatu a všimla si toho už při odchodu z baterkárny proto, že jí táhlo pod spoďáry na sedinku. Na tento úkaz se přišel podívat i Pavel Krejča, který nastoupil na odpolední směnu. Hned věděl kolik uhodilo, a hodlal v této akci pokračovat.

S Jindrou se nám Matyldy přece jen zželelo a dali jsme jí do ruky prkénko, které má dávat na baterii vždy stejnou stranou, a pak si na to sednout. Matylda si ale nepamatovala čistou stranu prkénka a měla nadále – už ale méně – děravý zadek.

Jindra s Pavlem sehnali stoličku, kterou, když nesli do baterkárny, skrápěl Pavel Krejča svými pověstnými slzami smíchu. Míla Vokáč se tomu, jako starý mládenec, smál nejvíc. My se s Jindrou složili a koupili Matyldě patero nových dámských montérek se zesílením na zadku.

POHODOVEJ VÍKEND!