Máma - 1991

Po šesté operaci rakoviny střev se mamince přitížilo. Leží v sokolovské nemocnici. Začal jsem jí psát v Norimberku dopis: Mami, i když mám v jistých věcech rád pořádek, někdy nenávidím fakta! Rád mám ale filozofování a blbnutí 

 pro obveselení druhých – dědictví po Tobě! Děsí mě čísla, mám vůči nim takový odpor, že si je nepamatuji. Neznám své číslo bot, bydliště, telefonu ani poznávací značku svého auta.

Také data narozenin rodinných příslušníků si nepamatuji, ba co horšího, též svůj čas zrodu zapomínám – a to vždy krátce předtím, kdy by se měl oslavovat. Je to zřejmě tím, že není zásluhou naší, že jsme se narodili, nýbrž zásluhou našich maminek!

Nemám rád věci živé, v kterých život není. Fascinuje mě pohyb, čím rychlejší je, o to více!

Ty se, mami, divíš, proč Ti tohle všechno říkám? Nikdy na to nebyl čas!

Mami, co jsem v Německu, už jsem nudou napsal 3 kila a 45 gramů všelijakých povídek, nikdo to nechce číst, je to moc těžké!

A mami, chtěl bych vrátit čas a dohnat vše, co jsem zameškal. Jako nnejstarší z Tvých pěti dětí přísahám, že bych Ti doopravdy psal častěji, když nás dělil ostnatý drát.

Mami, tohle jsem napsal po upuštění Tvého nemocničního lůžka, je rok 1991 a ostnatý drát mezi Československem a Německem konečně dosloužil.

Jak bezmocný může člověk být, ten na lůžku i ten u něho, když nadchází ten hnusný čas loučení navždy. Zatím jsem ten u lůžka já a na něm Ty, má drahá maminko! Těch operací co máš za sebou...

Těžce se Ti nesou z úst, která se jen neznatelně otvírají, slova, kterým není rozumět. Tvé oči na mě unaveně hledí, jako kdyby hledaly pomoc. Snažím se slzy vzteku a lítosti ukrýt za víčky, chce se mi rozbíjet vše kolem sebe v domnění, že bych Tě tím, milá maminko, mohl vysekat z tohohle stravu.

Nechtěli mě pustit k Tobě na pokoj mimo návštěvní hodiny. Až mé tvrzení o příjezdu z Německa sestru obměkčilo. Jen ale na chvilku! Upozornila přísně. Po pěti minutách opět přišla. Musíte už jít, řekla tentokrát o něco lidštěji.

Pohladil jsem Tě po hustých hnědých vlasech, kterým nechce být dopřáno zešedivět. Hladil jsem je snad poprvé po mém pubertálním čase. Nevím, je to ostuda? Dal bych ale svůj život za Tvůj!

Při odchodu od Tvého lůžka jsem měl zaťaté pěsti a těm slzám vzteku pustil kohoutek!

O týden později stojím zase u Tvého lůžka. Ústa už jen otvíráš zcela neznatelně. Na otázku, zda máš bolesti, odpovídáš už jen nesrozumitelným zašeptnutím a klaunským zvednutím obočí, což jsi dělala často při provádění Tvých šprýmků. Nyní ale jako bys říkala: co naděláš...

Zdá se mi, že jako vždy v životě chceš brát svou situaci na hraně života a smrti s humorem. Už částečně upadáš do agonie, díváš se nezůčastněně. Jen po kapičkách lze do Tebe dostat tekutinu. Sebemenší potravu, pozřenou kávovou lžičkou, musíš okamžitě zase vyzvracet. Je vidět, že ti to je trapné, proto nehceš nic vzít do úst.

Ukončení příště