Maďarská žízeň 2. Hic jako ve slévárně válcuje pivaře

Dokončení vražedného zájezdu, kde i otrlým chlapům vysychala nervová soustava. A kamrádství prodělávalo nejednu zkoušku. Často si nepřipadali jako diváci F1, ale jako ztracenci v hustém pralese bez mačet, s jedinou kapkou tekutiny pro mnoho úst.

Maťas, jak už jsem říkal, ty jeho dva kluky jsme brali v Praze. Dělali v Sokolově u Pozemáků, byli to dost frajírkové. Seděli s námi, my si pak dali mini fotbal. Ukradli jsme ňákej balon a oni se na nás koukali. Seděli v takový vinárničce, a prej, podívej na ty starý dědky, povídali nahlas. Těm prej dáme gólů. O žádnejch 1500! Ale o 2000 si to s nimi rozdáme. A takový kydy měli. A teď, já měl strach, aby se neožrali ty dva blbci, co měli hrát se mnou.

Měli sme sebou jednoho, říkali mu Sokrates, má takovej nos. Říkám mu, hele, ty musíš hodně chlastat, aby tady na ty dva moc nevyšlo. Musej do večera zůstat střízliví. Tak on si začal nahejbat, to víš, ten snese. To bylo bez problému. Dobře to dopadlo. Večer se pro nás stavěl Sokrates, byl na mol, a ty mojí dva docela střízliví. Pražáci na mě, hele, nažrali sme se, teď si dáme ten fotbal. Tak sem přišel k Maťasovi, tak co je s tím fotbalem?

Jo, my už deme!

Tak o kolik si dáme tisíc? Tak počítali a stejně jak osum stovek dohromady nedali. Ty dva Pražáci řvali, co? Dáme dohromady 1500, nad těch osum přidáme v naturáliích.

Ne, ne, říkal Maťas, dáme každá strana vosum, žádný naturálie, nechci přít o hodinky.

Začali sme, asi v pěti minutách jich tam měli 3 kousky, znáš to, ne? Poločas skončil 4:0. Nakonec sme vyhráli 5:1, protože Slepičák si před koncem eště jednoho dal. Vyfasovali sme prachy a vlítli zase do toho sklípku, a už to šlo znova.

Maťas přišel brečet, že jim nenecháme ani nachlastat, a že sme vyděrači.

Říkám, my vyděrači? Kdybysme prohráli, taky bysme od vás nic nechtěli! To je normální, ne?

Že to se jako nedělá, že…

My sme chtěli hrát? říkám. Vy ste chtěli hrát! Nás to ani nenapadlo, my přijeli na formuli do Maďarska! Tak říkal, až prej přijedem do Sokolova, dáme si o pití znova.

Nám je to jedno, povídám. Kdykoliv si to s vámi zase rozdáme.

Takže sme byli od rána vtom sklípku a pak na závody. Hic zase byl jak ve slévárně, nikam ses nemohl schovat do stínu. Namočil sem si ručník, to se nedalo vydržet. A co teprve ty kuci v těch závodních kokpitech, pomyslel sem. Ten ručník sem si omotal kolem hlavy, a co ty s tou helmou? zase mě napadlo.

Aby sme dostali flek, už sme tam seděli od půl jedenáctý, a to na takovým svahu proti slunci. Závod začal asi ve tři odpoledne. To si neumíš představit, jak my trpěli. Všude jenom písek. Když sis chtěl něco koupit, tak fronty jako blázen. Prodávali takovej ňákej sladkej blivajs, byl zákaz prodávání alkoholu. Poblijon byl teplej jako kafe a stál na začátku asi 25 forintů. Za půl hodiny už 40, a za další 60 forintů. Tak to šlo dál. Ceny byly pořád vyšší, čím bylo větší teplo.

Jeden kohoutek tam byl se studenou vodou, tam se to rvalo až ho urvali. Voda potom stříkala do luftu, to víš, když 1000 lidí má žízeň a pere se o vodu.

Potom někdo řek, že na hajzlu teče taky voda. Teď se to zase všechno nahrnulo tam. Z toho měli užitek zase Maďaři, protože se tam muselo platit. Tak sme to tak ňák odválčili.

Bavilo nás to asi tak dvě hodiny, pak už se vtom stejně nikdo nevyznal, v jakým pořadí auťáky jezdí. Koho by to taky vtom hicu bavilo!

Hele, tak sme před koncem vodešli, a tam bylo snad deset tisíc autobusů. Stály zaparkovaný na takovým poli, nacpaný na sebe. Kdyby náhodou zapršelo, tak sme tam vtom poli eště dneska. To si neumíš představit ten blázinec.

Když nějakej autobus chtěl vyjet do tý uličky pro vyjetí, tak to bylo absolutně nemožný, vtom maglajzu kterej za chvíli nastal. Viděli sme tu šňůru autobusů, jak se táhla k výjezdu k silnici. Povídám, tady vodsaď se dostanem tak pozejtří.

Teď sme viděli, jak nějakej západní Němec, ten svůj autobus vosolil a vzal to přes pole z takovýho svahu.

Já povídám těm našim šoférům, čumte, ten jede, co? Oni, počkej, uvidíme jestli to sjede bez převrácení. Když jo, tak pojedem tamtudy taky. Hele, kam se sere formule!

No, nepřevrátil se, ale moc tomu nescházelo.

Kluci to osolili a jeli taky. Vono to ale bylo horší než to vypadalo. Ten nejhorší svah sme zahlídli teprve, když sme přejeli takovej hrbol. Ty blázne, tak tohle jestli sjedem. Couvnout už se ale nedalo, za náma vyjeli mezitím další. Pod svahem byly vinohrady.

No jo, ty nás zadrží, když bude nejhůř, zajódloval Slepičák.

 No ale ubrzdit to aspoň trochu budu muset, zasyčel ten za volantem. A nevyndal jedničku a měl stále zataženou motorovku (motorová brzda).

Připoutej se, vole, říkám Bohoušovi, to je jako na sjezdovce. A von pořád hledal pas.

Bohouši, tady žádný pasy nejsou, drž se sedačky! Von taky všechno sežere. Drželi sme se všeho možnýho. Tak sme to přeci jen zvládli, přijeli do Budapešti. Teď jak sme byli špinaví, to si snad umíš představit.

Zastavte u ňáký vody, povídám. Ať se umejem a vykoupem. Tak sme opravdu zahlídli rybník a tam cedule Zákaz koupání. Už sme chtěli jet dál, když ten jeden Pražák, kterej tady už prej byl, zakřičel, hele, tady se vykoupat můžete, my tady byli taky.

Tak sme tam vlezli. Ta voda jak smrděla vod močůvky. Eště doma, když sem vytáhl plavky a ručník, utekla celá rodina na balkon. Smrad v bytě zůstal stejně hodně dlouho. No ale, nepředbíhejme.

Vezli sme teda tam, vtom bahně to bylo hrozný. A těch komárů najednou, asi ucejtili alkohol. Pak sme konečně dorazili na hranici. Přejeli sme a že se hned někde stavíme na pivo. Někde u Malacek sme to zapíchli. Tam taková fronta a dva borci vopřený o pípu. Před nimi čtyry půllitry plný pěny.

Tak co je to tady? Vyjeli sme na ty dva. My máme žízeň!

Pění to, pivo asi došlo, oni.

Máte nějaký todleto, ne? Vyjel sem na ně. Teď tam vlít Slepičák, no vy ste pěkný bordeláři! A tady to.

A víte co? říkal ten jeden. Já tady nemusím bejt! Sundal si z věšáku plášť a vodešel. Ten druhej tam zůstal sám. A teď sme si dali jídlo, nějaký uzený s knedlíkem. Ten knedlík, hele, s tím bys mohl mlátit tady o tu hranu stolu a stejně bys ho nerozbil. Teď to zelí, no, o tom raději pomlčím.

Teď kluci chtěli vrátit zálohovaný flašky, plnej autobus jich bylo.

Nemám čas, povídal ten od pípy a flašky nevzal. Od těch ostatních zájezdů je taky nebral. Každej ty flašky pak někam pohazoval. No, tam jich bylo.

To víš, za jednu korunu. Potom si je určitě vzali pro sebe (pozor, tenkrát za socialismu, ještě žebráci nebyli, aspoň ne viditelně).

Tak to ne, říkám. A všechny naše flašky sme raději rozbili a hodili do popelnic. Když tak, ať z toho ani oni nic nemají. Nakonec sme koupili nějaký pivo, teplý to bylo jako koňská moč. Za jízdy sme flašky drželi z vokna autobusu, ale stejně se to nedalo pít. Žízeň ale byla velká, tak se to přece jen lemtalo.Kdyžs to otevřel, půlka ti stejně hned utekla. Kdyžs to z vokna držel přes půl hodiny, utekla ti jen třetina. Jednomu z toho bylo na zvracení.

A jeli sme zase durch a stavěli se až v Hořesedlích. Během dvaceti minut sme se nažrali, napili, vyčůrali a trochu osvěžili. To byl jinej cvrkot. Cak, cak a jeli sme dál.

Dorazili sme do Sokolova ráno asi v osum. Tak kam bysme šli? Tak se šlo na Florenc, tam bylo pokračování. A byl to vopravdu moc dobrej zájezd, teda.

Jo ale málem sem zapomněl, jedna členka zájezdu si teda stěžovala. Prej v tom Maďarsku čekala dvě noci na toho svýho marně v posteli. Ten pro opilost k ní nikdy nedošel na pokoj.

Apropó, pokoj. To bylo taky. Když sme tam přijeli, měl sem rozdat klíče na pokoje, a kdo jako kde bude spát a s kým bude na pokoji. Teď se to začalo hádat, s tebou já nebudu, ty chrápeš, ty zase prdíš a podobně. Tak sem jim ty klíče hodil a dělejte si, co chcete!

Pak stejně většinou spali všichni na jednom pokoji jeden přes druhýho a na zemi.

Lidi, máte někdo příjemnější sportovní zážitek? A nebylo to lepší než zaobírat se Topolánkem, Paroubkem a spol?

Já děkuji Vaníčkovi za příjemné chvíle ve stínu u vychlazeného pitíčka, bez zápachu močůvky a bez jiného nebezpečí…