Liliana a bráška harmonikář a také boxer Pavel Pavlík

Do klubovny zase přivedli tmavookou a tmavovlasou holčinu Lilianu. její mladší bratr táhl v jejím závěsu tahací harmoniku a Peroutková je hned vybídla k akci. Za doprovodu harmoniky svého bratra začala zpívat Liliana aktuální

taneční písně. Aspoň někdo, kdo se může ukázat před obecenstvem. Na zkoušky přichází stále více nové mládeže, většina ale jen ze zvědavosti. Zábavu zadarmo vychutnávají hlavně také proto, že je zapojujeme do našich srandiček s Fandou Vaníčkem. Jediné negativum je jejich zamořování klubovny nikotinem.

xx

Fanda Vaníček a Ruda Picka mě zase jednou vytáhli do jejich oblíbeného místa. V parku mezi stromy u restaurace Střelnice (dnešní Akryl), stojí v dlouhé řadě plno lavic a stolů pro letní oslavy. Na malém pódiu je místo pro kapelu a na betonové podlaze je místo k tančení pro půl Sokolova. Často tady pro své zaměstnance pořádají reje nablízku se nacházející chemické závody, které Američané nebyli schopni za druhé světové války trefit žádnou bombou.

Teď je tady u STŘELÁKU oblíbené místo pro sraz mládeže z okolí. Ještě že jsem v té době vypadal sám jako puberťák, nikoho nenapadlo, že mám oproti nim po vojně. Mladíci si tam namlouvali slečny a ti předpubertální zabíjeli dlouhou chvíli rvačkami mezi sebou. O drogách se nikomu ještě ani nezdálo.

Padl mi do oka asi čtrnáctiletý tmavovlasý klučina italského ražení, byl mi sympatický nejen svým chováním, ale i postavou, protože byl menší než já. Další plusové body u mě získával tím, jak se nebojácně pral s daleko staršími. Připomnělo mi to moje klukovská léta. Já byl ale rváčem proti své vůli, z nutnosti, zaviněnou politicky napjatou situaci po válce mezi Čechy a Němci.

Ten kluk se tady mydlí viditelně s radostí. Má radost z toho, že je rychlý a má vynikající postřeh. Dobře se umí ze široka postavit, aby ho jen tak nějaký šťouchanec nesrazil.

Od Fandy a Rudy jsem se dozvěděl, že je to Pavel Pavlík a že už ho dokopali k tomu, aby chodil boxovat mezi boxery Baníku Sokolov. Už prý se měsíc zůčastňuje tréninků s prvoligovými boxery. Od té doby je prý už dokonce klidnější, protože si tam energii vybíjí třískáním do boxerských pytlů. Prý jsem ho měl vidět předtím. „Řádil tady jako Zoro mstitel,“ řekl svým sovákovským způsobem Fanda.

„Pavle, pocem!“ vykřikl k mému překvapení nahlas jinak tichý Ruda. Pavel Pavlík opravdu okamžitě zareagoval, ještě uhnul letící pravačce, než se začal pomalu šourat k nám. Z vlastní zkušenosti vím, že ti na pohled pomalí to umí, když je zapotřebí, hezky roztočit.

Pavlík se zvědavě a tázavě podíval bez jediného slova na Rudu, než se zeptal: „Mám, Rudo, někoho zbouchat?“ Ruda, který se umí také porvat, byl vlastně jeho učitelem. Teď Pavlíkovi odpověděl: „Ne, Pavle, jen ti chci říct, že tady Kocourovi se líbí, jak si živej, on Kocour se totiž umí taky dobře porvat...“

„A co má bejt,“ vyjelo frajersky z Pavlíka a zapíchl drze do mých očí. Pavel Pavlík oproti mně u boxu zůstal, já jsem mezi ty prvoligové boxery chodil trénovat ve třinácti dva roky, než jsem šel do Liberce do učiliště.

Pavlík od roku 1961 boxoval v bantamové váze za Baník Sokolov, kde tehdy byl polotěžkou vahou Hrnčíř a těžkou Benešovský. V roce 1966 šel Pavlík na vojnu do Dukly Kroměříž a po návratu ještě boxoval rok za Baník.

V roce 2005 jsem si ho našel v telefonním seznamu a divil jsem se, jaký má mladistvý hlas, byl to ale jeho syn. Od něho jsem se dozvěděl, že táta už je dokonce dědečkem. Jak ten čas letí...