Lázně (2) a hlad

Podle instrukce z recepce mám na pořadu navštívit ordinaci kde mě sestra prohněte.

Ivka v nemocnici na oddělení pro blokování přebytečného úniku z úst a střevBoHa

 Na chodbě na lavicích sedělo lidí, a také jeden Řek (59) s kterým jsme si začali sdělovat různé, co se tak dá za hodinu nažvanit. 30 let je v Německu, po čtvrté v lázních. Momentálně nezaměstnaný malíř pokojů.

Na jedno ucho jsem poslouchal Řeka, na druhé rozumy těch ostatních. Uběhlo to a šup už jsem byl u sestry zdravotní dosti normálního vzhledu i věku. Položila mi několik otázek, některé mé odpovědi si zapsala. Předposlední dotaz: „Jistě si ještě pamatujete, kolik měříte?“ Hodil jsem na ni o centimetr víc, aby bylo přijatelnější ladění s mou tělesnou vahou. Očima mě nasměrovala na elektronickou osobní váhu. Poprosil jsem ji, abych si směl zout moje čtyřkilové boty. S jakýmsi úšklebkem svolila a já vůl pak zjistil, že v kapse jsem měl svůj kilový svazek klíčů s dvaceti klíči. Také jsem zapomněl z kapes vyndat i jiné haraburdí, co mi muži tak nosíme. No, aspoň tady budou mít nakonec radost, jak jsem ubral. Pokud tedy ty samé krámy v kapsách nezapomenu při rozlučkovém vážení. Podle mě je jediné poctivé vážení, když je člověk nahý, po oholení a po vyprázdnění střev.

Další instrukce mě hnaly z druhého poschodí do třetího, k pokoji lékaře. Před jeho dveřmi opět sedělo velké množství lázeňských nováčků. Jedna dosti stará babička prý dokonce už čtyři hodiny. Musela pořád odskakovat, a hopsa hejsa byla zase poslední v řadě. Já ji pustil, abych odškodnil tu levárnu na Jugoše.

Doktor Jakubovič nemluvil vůbec, jak by se slušelo k jeho příjmení. Pravým zdejším dialektem si přebral mé podklady od mnoha norimberských lékařů. Po mém vlastnoručním svléknutí se, mi začal kroutit končetinami tak vehementně, že mi vylézaly oči z důlku.

Co se týká stravy, mi doporučil redukovanou. Po vypadnutí od doktora jsem se přemístil zpět k recepci s dotazem, jestli ještě nikdo nepožádal o buzolu na ten zdejší labyrint chodeb. To jsem ještě nevěděl o těch pod zemí. Prý je to první dotaz tohoto rázu. Před odchodem od recepce jsem měl poslední dotaz: „kontrolujete denně stav lázeňáků?“ Odpovědi na tohle jsem se nedočkal. Jen, že si zítra mohu vyzvednout plán mého měsíčního pobytu. K tomu bude také plán chodeb a všech přilehlých lázeňských budov.

Rozhodl jsem se nosit neustále u sebe láhev minerálky a kus chleba, pro případ zabloudění.

Jeden můj kamarád mého věku a váhy telefonoval z lázní první den domů: „Dali něco malého na talíři přede mě, zblajznul jsem to v domněnce, že je to předkrm a on to byl hlavní chod. Kručí mi hlady v břiše, asi uteču domů.“

Všichni někam zmizeli, cestu z garáže na pokoj jsem si nacvičil. Začnu nenápadně z auta nosit zavazadla. Číslo 11 v garáži bylo prázdné, ten z Řezna se jel pravděpodobně někam nadlábnout. Přetlačil jsem Frídu, kam patřila. Nemám rád krátké starty ani krátké jízdy, kdy se chudák auto ani nezahřeje. V nevypáleném výfuku ho voda časem zevnitř vyžere.

Po ukončení stěhování z Frídy, telefonuji ve 20.30 domů. Zvedá to nemocný Jakub. Máma musela Ivku odvézt do nemocnice, zhoršila se. Chvíli Kubovi trvalo, než našel propisku a papír, aby si napsal mé telefonní číslo pokoje. „Ať mi máma zavolá, až se vrátí z nemocnice, ahoj!“

Půl hodiny před půlnoci mě telefonem budí rozrušená Boanka. Ivce píchali infuze, v nemocnici musela zůstat. Přes 41 horečky.

Další den telefon, Ivce teploty klesly aspoň pod 39. Brali jí zase krev. Zvedla prst a pohrozila jim: „Tu mi ale zase vrátíte!“