Lázně (11) a zjištění, ještě jsem si je nezasloužil

Nejsem pro ně zatím dost zralý. Před místnosti pro školu zad je naše kompletní stará sestava.

„Deme, ne?!,“ mrkl jsem na Citroena a všichni jsme vtrhli do prázdné místnosti. Hrábl jsem po tyčích na opírání brad a tím odlehčení páteře. Citroen mě pochopil a pomohl mi tyče rozdat mezi ostatní, sedící už na štokrlatech. Nějaký nový lázeňák, nám ještě neznámý, překvapeně zíral ze svých podlékačkových jánošíkovských tepláků. Podanou tyč ale uchopil bez odporu. Zřejmě se domníval, že se dostal do skupiny psychicky narušených.

Já na Citroena: „Už jsi jednou říkal, žes prodělal víc prdélkovejch kurzů, tak předcvičuj!“ A také že jo, i Jánošík se snažil kopírovat namyšleného Francouze. Hrozilo mu každou chvíli vypíchnutí si jednoho z očí. Byli jsme v nejlepším a rozkurážení, když vstoupila polokostlivečka. Její patové kostičky zabrzdily.

„Dobrý den, vidím, že mohu odejít, nebo si sednu a pokračujte. Už jsem slyšela odjinud, že jsou s vámi všude spokojení.“ Ukecali jsme ji, aby přesto převzala žezlo, tedy dirigentskou hůl.

Hned bylo na pořadu přemisťování a zvedání břemen odtud, odtamtud i odjinud. Nechala každého z nás předvést vlastní způsob zvedání. Dost jsem ji šokoval svými fintami, které jsem za svůj život nashromáždil. Při zvedání z dřepu, opíráním se na výpomoc lokty o stehna, oznámila, že tenhle způsob bere. O zvedání švihem ale nechtěla ani slyšet. Když jsem s břemenem přeskakoval neobsazená štokrlata, dala mi otázku: „Co vy vlastně v lázních vůbec hledáte, s těmi akrobatickými prvky?“

„Chtěli se mě v práci aspoň na měsíc zbavit, měla přijet kontrola shora a také bych mohl natropit škodu při nadcházející inventuře.“  A zase jsem její kulatou kost na krku, chtěl přesvědčit, že švihem a rychlostí lze zmenšit váhu břemene o 99 procent. Ani o tomhle nechtěla slyšet. Proto když jsem opět na řadě ke zvednutí prázdné bedýnky, jako nevyslyšený člověk jsem s touto šel do dřepu, jak nejpomaleji to jen šlo, a s hekáním se s bedýnkou začal zvedat. Ještě že má třesoucí se stehna zakrývaly tepláky. Už jsem skoro u cíle, když tu jsem nakopnut jednou z kostí polokostlivečky do prdele.

Cakcak a už zase jindy ležím na žehličkách. Cakcak, po jedné žehličce na kolenou. A už mi kouká jen huba a nos z bahna. Člun se, se mnou nafukuje a potápí. Od vedle někdo nahlas konstatuje: „Fuj to svinstvo odporné smrdí!“

„Co smrdí je zdravé,“ zabublám v poslední chvíli před utonutím ve vlastním potu. Kdyby ten člun měl motor, nastartoval bych ho, jako zrovna plně nabitá autobaterie a odfrčel s ním směrem do chladných krajin, tedy opačně než to dělají ptáci.

Je tady u stolu v jídelně náš nový spolustolovník, usmrkanec třiapadesátiletý. Už tady seděl se starkou, když přicházím. Nahlas pozdravím: „Piškot!“ a představuji se. Vyskočí i se svými sto kilogramy a udělá totéž se svým baculatým ksichtem. A já jsem v ten moment doma. Dialekt, zuby jako spoiler. To je můj člověk.

„Odkaď seš?“ vyštěkla na něj huba má.

„Od Pasova…“

„Aha, tak to si zase můžeš klidně sednout. Jedno ti ale neodpustíme,“ v tu chvíli přistoupila k našemu stolu šéfka jídelny, která nováčky vždy představuje starým mazákům. Z dálky už prý viděla, že jsem jí ušetřil práci. Já nadále zůstal stát a už sedícímu zelenáči vysvětloval dál, pozorován šéfkou, starkou a Jandou granátníkem: „Je tady jeden nepsaný zákon a zvyk, každý nový přenechává první týden své porce svým spolustolovníkům. Tady Janda ti to vysvětlí blíže a tvým dialektem, je totiž také od Pasova.“

Já si sedl, Janda granátník také, okolí natahovalo krky, Řek nasadil výraz chujský, šéfka mizela couváním, starka má slovenský ksicht zabořený do mísy se zeleninou a náš nováček mi vzduchem podává svůj talíř s chudým obsahem.

„Je tady další nepsaný zákon, když je nováček sympatickej a nemá méně jak sto kilogramů, může své listy z talíře požírat sám osobně.

Podzemní garáž v 19.30. Opuštěná lidmi, jen ty káry různých značek si tu lebedí. Rozumí si vlastně, když je z nich mezinárodní maglajz? Zírají na mě jako na narušitele jejich klidu. Pouze má Frída se svým rozpláclým japonským zadkem zavrtěla výfukem.

Brzo tě, holka, zahřeju, že se ti budou orgasmem protáčet vnitřnosti. Teď si jen z tvého zadku vyndám inlajny a zatancuju si kolem tebe kozáčka, aby ti ostatní auťáky záviděly, jakého máš páníčka. Chvíli jsem baletil. Tyhle kolečkový brusle s kolečky za sebou, mám na sobě teprve potřetí. Ale kdo umí bruslit na ledu nebo dokonce hrál hokej, zvykne si skoro hned. Přál jsem si je pod stromek v době, kdy v Čechách ještě nebyly rozšířené (jako dneska). Poprvé jsem si na nich tedy trochu nabil hubu v domnění, že se na nich opravdu jezdí jako na bruslích. Bruslit se na nich nedá, jen podobně jezdit. Teď jsem získával v garáži na tom hladkém betonu jistotu, pak teprve vypálil ven a palba po chodníku směr hlavní silnice. Za okny lázeňských budov, si náhodní čumilové určitě mysleli, Praotec Čech napadl Německo. Má jistota na kolečkách se zvedla určitě o dalších 10 procent. V dálce na chodníku se objevil Řek. Vytřeštil oči teprve, když mě poznal, a já jsem poznal, chtěl bych před ním zastavit, ale nevím jakým způsobem. Nemá to brzdy! Možná by se mi povedlo zpomalit kroužením kolem něj, chodník ale na to není dost široký. Chtěl jsem osamělého procházkáře jen malinko štrejchnout, pohladit ho větry. Balanc ale z mého těla unikal. Má záchrana pro zmírnění pádu je Řek. Také už jsme v objetí opouštěli chodník a svorně se vedle sebe posadili nešetrně na krásně udržovaný – ještě zimní – trávník. Naše těla se začala uklidňovat a vibrace se pomalu vytrácela do ztracena. Pomalu jsme k sobě začali otáčet obličeje a já se nevinně zeptal toho bratra Onanise: „Ty bys chtěl brusličky pučit, viď?“

U snídaně si starka začala stěžovat: „V termálním šprůdl bazénu jsem malá na sedací výstupek a voda mi šprůdluje přímo do nosu…“

„To je schválnost zdejších doktorů, vyplachuje to nosními dírkami nemoci z těla a také to obměkčuje případně již natvrdlý mozek.“ Dostal jsem ránu berlí, ale hned jsem pokračoval: „Včera byl kousek ode mě v plavkách jeden ze správy silnic…“

„Známej?“

„Cizí člověk…“

„A jak jste poznal, že je ze…“

„Měl na hlavě, a to jsem ještě nikdy neviděl, tak vysokou koupací čepici, že pod ní musel mít určitě schovaný silniční plastový patník.“ Starka se jen nadechla a: „Vždyť víme, kdo nám tady vypráví pohádky, že?“ Obrátila se na pyrotechnika Jandu, ten souhlasně přikývl. Aby se řeč nezastavila, obnovil jsem ji tedy zase já: „Tedy, stres tady mám větší než v práci. Lítám tady od procedury k proceduře. Asi bych to nestíhal, kdybych časově nešidil bazén. Stejně mám obavu, aby nám z toho stálého máčení se, neslezly nehty. Už jsem myslím dokonce nějaký zahlédl na dně.“ Starka kroutí nevěřícně hlavou, s Jandou to nehne. Jen se culí. V tom klukovi se všechno české dávno vytratilo. Konečně z něho něco leze: „Mám namožený všechny svaly z toho cvičení na nářadí…“

„Vidíš, to já mám výhodu, mám namoženej jen jazyk.“ Starka, se docela bystře zapojila:

„Tak to je jediné, čemu věřím.“ Ten nový stokilový Němec se ani slovem nezapojuje. Má neustále vytřeštěné oči na prázdný talíř. Zřejmě neví, že už má všechno v sobě a nášup nedostane. Já před odchodem od stolu ještě starostlivě oznamuji: „Musím si opravdu na tu vodu dát pozor, k obědu si budu kousat nehty na rukou a k večeři ty u nohou, ať si voda najde jinou zábavu…“

Mám tady v lázních od Boanky na cestu dvě tuby. V jedné je pasta na zuby, ve druhé nějaké svinstvo na rychlé praní. Samozřejmě jsem si, blbec, touto čistil zuby!