Končím psát blogy, první jsem nastartoval 26. 10. 2009 - chci se

teď začít v mém věku 86 soustřeďovat a připravit se na možnost dobojovat se k číslu 100. Obsahuje to brzdit se v požírání všeho, sedět dlouhý čas, hýbat se, cvičit mozek, aby nezapomínal na jména. Velké plus mám v tom, nikdy jsem

nekouřil, i když s kuřáky jsem musel pobývat v jednom prostoru pracovně. I tak mám možná možnost vyhnout se rakovině plic. Mohla by mě, ta potvora, navštívit vlivem mého povolání opraváře aut. Kdysi byl nedostatek originálních náhradních dílů a my jsme museli hodně upravovat. Třeba broušením azbestových brzdových obložení. Ten při tom vzniklý azbestový prach jsme vdechovali. Uvidíme!

Ale zase mám plus v tom, že vedle nekouření jsem aktivně hrál fotbal, lední hokej a odbíjenou do vojny, kde jsem si pochroumal koleno.

Díky psaní blogů jsem navázal na dálku s mnohými kolegáčky obou pohlaví přátelství diskuzně i pomoci mejlů. Díky, dámy a pánové!

Teď ale přepnu na vyprávění mého letitého ještě žijícího kamaráda, Františka Vaníčka, který mi je na štěstí ještě zachován. Jako také nekuřák, má tedy možnost a šanci, mě dál doprovázet životem.

xx

Kdysi, taky hned po vojně, jsme hráli pivní fotbal. Naší největší konkurenci byla hospoda Rakev. Za ně hrál nějakej Karel Čipera (Čipík byl se mnou u tankistů na vojně a často nás bavil svými špruchy) z Lomnice, dělal v ČSAD, musíš ho znát (Fanda o tom vojančení s Čipíkem nevěděl), úžasnej šoumen. Kasu jim držel správce hřbitova Bernát. Trenéra jim dělal jednonohej chlap z Dolního Rychnova. Hrál za ně i jeden hluchej, ten střílel góly i po odpískání, protože píšťalku neslyšel.

Čipera tvrdil, že jsou členy jakési eskadry (tím Čipík odpovídal i důstojníkům po dotazu, čím je), to ti byl spolek. Tohle, co ti budu povídat, by se ale dalo nazvat Řízek. Šlo o sud piva a většinou sme ho vyhrávali. Hráli sme taky za pivní skauty hospody Střelnice. Byl to v tý době nejlepší pivní mančaft v okrese, možná i v kraji. Vyhráli jsme totiž i krajskej pivní přebor.

Zase jednou sme vyhráli sud a slavili to jako dycky na Střeláku. Byla tam jedna paní, říkali sme jí teta, a ta nám jako číšnice dělala perfektně velký řízky a opékaný brambory. Porce tenkrát stála balík, asi 8,90 kaček. Řízek přes celej talíř, že nekoukal porcelán, a hromada opečenejch brambor, jako když přivezou šedesát metráků uhlího. Tak jsme si dávali, ale Ruda Picka (s Rudou a Fandou jsme byli po mé vojně trojlístek, psal jsem už o tom) eště s jedním kamarádem, Standou, vždycky vyčíhali, kdo dostane čerstvou porci, a řízek mu z ní nenápadně ukradli. Věděl sem, že i já se brzo dočkám své porce, zašel sem tedy do kuchyně za tetou, jestli by mi neudělala obzvlášť velkej řízek z hadru, že jí to zaplatím jako pravej řízek. Teta vzala čistej hadr, protože byla čistotná, a obalilo ho. Když ho přinesla, byl přes dva talíře. Ruda už čekal jako ostříž. Podržel sem si vokurku a hlídal brambory. Jen sem se posadil a otočil hlavu jinam, vrhl se Ruda na maxiřízek. S tím Standou se o něj začali prát, až jim spadl pod stůl. Dál se o ten skvost rvali i pod stolem. Ruda, jako silnější, bitvu vyhrál. Vstal a držel řízek oběma rukama, zařval, že vyhrál, a do středu toho šnitclu se nedočkavě zakousl takovou silou, že jeho zuby dostaly na tom hadru smyk. Snažil se ho bezúspěšně překousnout za bojového pokřiku, já mám řízek, ten je můj! Po chvíli ztvrdl, když viděl svou bezmocnost. Teta se při pohledu na toho hadrožrouta počůrala a Ruda se od tý doby už nikdy o řízek nepral.

Po tý vojně sem začal taky na Střeláku pinglovat. Měl sem na starost velkej sál, taneční zábavy a svatby. Jednou mělo přijet z Belgie ženské volejbalové družstvo a hrát proti našim baníkovským holkám. Holky hrály tu druhou ligu a byly vopravdu výborný. Měli s tou belgickou skupinou partnerství, jednou se jelo tam, pak zas ony přijely k nám do Sokolova.

Čekali sme na ně, měly přijet kolem dvacátý hodiny. Večeře byla přichystaná v prvním poschodí v tom velkým sále. Volaly, že je na hranicích zdrželi, jak u nich hledali drogy. Dorazily až ve 22,00. Posadili sme je, najedly se a začali sme nosit pivo. Nesl sem plnej tác, a když sem stál přímo za jejich šéfem skupiny, pivo mi spadlo a vylilo se mu přímo za krk. On leknutím ztuhnul. Jak jedl, tak držel příbor a jen koulel vočima. Pivo mu muselo určtě vytékat i z nohavic. Ale bral to jako sportovec sportovně. My sme ho vysušili fénem. Pokaždý, když sem pak šel kolem něho s tácem, tak přestal jíst a sledoval s napětím mou chůzi, dokud sem nezastavil u jinýho stolu.

Zase jindy dělal můj kamarád Víťa u dolního výčepu v přízemí. Chemický závody přebíraly putovní vlajku. Přijel ministr z Prahy s doprovodem. Jako předkrm byly párky, tenkrát nějaký speciálně dietní, ministr měl asi cukrovku. Víťa je dal vařit a zapomněl na ně. Než sme se k nim dostali, zachránili sme z deseti kil jen jednu nožičku. Tu dostal ministr, jinak dostali vostatní ty popraskaný jako po výbuchu. Praskliny sme zamazali hořčicí a přikryli chlebem. Docela se to povedlo, jak byli všichni hladoví, tak asi byli i poloslepí.

(Malá poznámka, jsem Němec, ale Hitler tomu chtěl, abych uměl česky! Vyvolal válku kvůli tomu?)

xx

Jelikož jsem byl už za kopečkama, tak jsem se zeptal Fandy, jak to vlastně bylo ke konci s našim společným kamarádem Rudou Pickou, když onemocněl. Fanda zesmutně a začal vyprávět.

xx

Jak už sem řek, nevěděl, jak se dostat z tý manželský mizérie, léta to nesl těžce. Nejlíp mu bylo v rachotě. Z práce chodil rovnou na fušky, pořádně nejedl, vždyť ta mu ani neuvařila. Lemtal od rána do večera za ta léta jen ty svoje levný jabčáky, a když mu někdo na fušce přistrčil něco tvrdýho, hodi to do sebe taky. Doma sem ho nikdy nenašel, a když jo, tak se mi smál, když sem mu chtěl domluvit. Ty užs byl dlouho za hranicema, možná by se nám to povedlo společně. Zkoušel sem vopravdu všechno. V noci sem nemoh usnout, myslel na něj a přemejšlel, co bych s ním moh udělat. Někdy sem ho neviděl měsíc, tak mi přeběh mráz po zádech při jeho spatření, jak on chřadl. Ani k doktorům sem ho nedostal. V roce 1989 v únoru sem ho našel u něj doma nahýho ve vaně, dalo mi práci, abych ho dostal ven. Ztratil zájem o všechno. Tejden na to za mnou přišli jeho bráškové Mirek a Franta Picků, že Ruda na mě dá, oni že ho nemůžou dostat z vany, je agresivní a nechtěj bráškovi ublížit eště tím, že by ho tahali násilně z vany. Když sme se tam objevili, byl v agonii, eště že se neutopil. V obličeji byl samá podlitina, uměl sem si představit od čeho. Synátor od dob, co už byl Ruda slabej, na něm chtěl násilím vytlouct peníze. Pak sem za ním chodil do nemocnice každej druhej den. Byl to smutnej pohled. Když jednou na tom byl na okamžik líp, zeptal sem se ho na ty modřiny, prej upad. Horšilo se mu dýchání a opuchl mu obličej. Hlavně nohy měl hrozně oteklý. Krmili ho přes hadičky. Doktor mi povídal, že to s ním vypadá opravdu špatně, prej nechce spolupracovat a ztratil zájem o život. Ležel tam nehybně jako nemohoucí nafouklej paňák. Už nebyl podobný sobě ani Delonovi, spíš vypadal jako Elvis před smrtí. A takovej to byl frajer, při jeho spatření šly holky do kolen... a to neuměl zpívat. Když sem se nad něj naklonil, nehnul ani brvou, jen tiše zasípal, Fando, kamaráde, přines mi chlast, hodně chlastu. Jeho pohled byl prázdnej. Vyprávěl sem mu naše zážitky s tebou z našeho mládí, i když sem nevěděl, jestli mě vůbec slyší. Musel sem se držet, abych před ním nebrečel jako malej kluk. Ty vole, eště teď, když to říkám, se mi derou slzy do očí. Při odchodu z nemocnice sem měl špatnej pocit, byla neděle. V úterý ležela na jeho posteli cizí ženská, věděl sem, kolik uhodilo. Náš kamarád Ruda odešel do věčných lovišť... To sem se šel opravdu sežrat i já. Nikdy v životě už sem pak tak sťatej nebyl. Teď občas chodím k jeho hrobu a mluvím na něj, kdyby mě někdo slyšel, odvezli by mě do cvokhauzu...

Kdysi náš trojlístek

Těch, co mě oslovovali místo HORSTE KOCOURE – a že jich bylo z dob mého sportování, divadelničení a hrabání se v jejich autech – už tu moc není a čekají na mě buď v pekle nebo nebíčku.

Všem blogerkám a blogerům přeji pevné zdraví!

Dosti už ZRALEJ KOCOUR