Kocour Mates do knihoven nejde, raději čeká ve frontě na erotiku

Čekání na důchod, obnovená expedice směr Ústecko a Liberecko. Přenocování v síni slávy. Vodka Amundsen a kuchařské umění Jirky Zdvořáčka, mě málem pokládají na lopatky. J.Z. a H.A.H. Kocour: naše společné a odlišné vlastnosti.

Síň slávy u ZdvořáčkůHAH

.

V Sokolově jsem ještě zastihl před odchodem z autodílny Jirku Kubáska a jeho mechanika Míru. Telefonicky objednal Kubas dvě pneumatiky a disky na ráno. Přenocování u Fandy a Jiřiny. Před odchodem do postele jsem do půlnoci krmen. Ráno po probuzení jsem opět krmen. František se mnou odchází k postiženému autu, jestli náhodou přece jen guma nevypustila duši. Odvezl by kola ke Kubáskovi se svým vozem. Duše neutekla. Auto Kubásek, omlazení pojízdné prodejny knih.

Norimberk, čekání na skrovný důchod, který zhltne nádrž paliva při jízdách knihovnických.

10. květen, tentokrát výjezd z tohoto města na obnovení přerušené expedice. Šéfová Boanka drží při loučení ruského partyzána Aljošu.  Chtěl by se mnou, rád bych, autem jezdí tak rád jako šéfová a já, ale tahle cesta by byla pro něho utrpením. Partyzán je starší jako já a většinu svého času prospí v pelíšcích norimberských i těch na chalupě v Čechách. Spánek oželí jen, když se v blízkosti objeví háravá dáma. To je k neudržení, také co jiného ze života má? Fenky a trochu toho „rypákování.“ Jí velice málo, měl bych si z něho vzít příklad.

 Bílina, Lom, Duchcov, Osek. Teplice mi připomínají Monte Carlo, vše zacpané auty i lidmi. Často zaslechnu ruštinu, zahlédnu i azbuku na obchůdkách. Parkovací hodiny mě nutí k rychlému cupitání. Noblesní budovy se jen kolem míhají, možná bych se měl na stará kolena účastnit chodeckých závodů. Knihovna a cupitání nazpět. Trochu jsem to popletl a nalézám svého čtyřkolového přítele udýchán, už jsem myslel, že se zalíbil ruské mafii.

Krupka mi dává zabrat, ani navigace si neví rady, žádné děti ani důchodci, ti většinou znají skrýš knihoven. Liduprázdno, kde jsou všichni? Chvíli jezdím křížem krážem, ani čerpadlo nevidím. Ještě mi dojde palivo. Raději se dávám na útěk.

Děčín, ředitel nepřítomen. Přítomnost nebo nepřítomnost rozhodující osoby nelze z internetu zjistit. Také mají nárok na dovolenou, školení. Měla by je ale smět zastoupit jiná osoba, nemám právo se tím zaobírat, nemám právo se kvůli tomu rozčilovat, a ani nechci. Je to pouze ztráta času a úbytek paliva v nádrži. Smůla pro mě, čtenáři tuto osobu mohou ale oželet, mají své knihovnice.

Benešov nad Ploučnicí, před knihovnou kryt víkem kufru před deštěm, konzervička, chleba, minerálka a banánek. V tomto směru si ze mě neberte příklad. Zřídka se mi daří zaparkovat přímo u knihovny jako teď. Žvýkačka, aby dech neomráčil knihovnici, minerálkou namáčím papírový kapesník, utření obličeje, musím budit svěží dojem. Nikoho nemůže zajímat, kolik kilometrů mám za sebou a v kolik jsem vstával. Nechci tady prozrazovat, která knihovna si vzala pouze jednu mou knihu, která dvě, která jen knihu již nežijícího kolegy, která obě knihy kolegů a mou žádnou a která vůbec žádnou. Překážkou bývají finance. Ještě že mě baví jezdit autem. Daroval jsem své knihy už za 30 tisíc korun, víc už si dovolit nemohu, kdybych na to měl, rozdal bych celý zbytek. Smutný jsem jen, když začíná blikat kontrolka, aby mě upozornila, navštiv také benzínku!

Nechci trhat rekordy, po opuštění knihovny dávám povel a směr Blankartice, mé neživé spolujezdkyni. Jirka mě sice čeká až kolem 18 hodiny, ale neviděli jsme se 45 let, možná i déle. Narazil na mé knihy v Mnichově při návštěvě své sestry. Žije tam od roku 1975, mé knihy byly darem od jiné návštěvy. V jedné z nich je poznámka o jistém hezounovi. Nebyli jsme kamarády, jen jsme se znali, jako o šest let mladší nemohl v té době patřit mezi kamarády. Dnes jsou mými kamarády také o padesát let mladší, starších už moc neexistuje.

 Jiří Zdvořáček, po objevení mé literatury kontaktoval nakladatelství, poté jeho první milý Emil (E. MAIL) vlétl do mého „noutbuku“ 9. 10. 2007. Naši EMILOVÉ mezi námi létali jako splašení. Pomoci nich jsme se stávali kamarády na dálku. Ukájeli jsme si navzájem zvědavost, chtěli se dozvědět o tom druhém co nejvíce.

Do Blankartic vede úzká zatáčkovitá silnička, je podle mého gusta. Nemam rád rovné, široké a suché. Vjíždím za tabuli s názvem hledané krasavice. Navi vypínám, soustřeďuji se na číslo popisné. Ploužím se do kopce a hledám marně. Vchody jsou zarostlé a maskované vegetací, a ani na těch holých nic nevidím. Konec obce, otáčím se a zkouším znovu štěstí. Nic!  Zajíždím na plácek mimo silnici, vidím dva kontejnery a autobusovou zastávku. Mobil je hluchý, signál fuč. Zkouším prorazit mobilem na pevnou linku, nic. Chodím po plácku a hledám signál. Pojednou slyším hlas Jirky. „Ahoj, ďáble! Jsem u nějaké autobusové zastávky vedle kontejnerů, mám odsuď jet dolů nebo nahoru?“ ptám se.

Dolů! Je to jako REPORTÁŽ PSANÁ NA OPRÁTCE od Fučíka – ještě ho, vy mladší, znáte? Ale měli byste poznat Jiřího Zdvořáčka! Ročník 1945. V Sokolově hrál fotbal a lední hokej, v Karlových Varech studoval. Děvčátka při pohledu na něj omdlévala, kluk jako cumel, rodiče odvedli perfektní práci. Je to on, kterého jsem už v minulosti schovával za iniciály J.Z. Ani jemu se vojenská povinnost nevyhnula. V Bratislavě se mu stalo osudným, když slovenštinou oslovil jistou Vlastu tímto jazykem a dostal českou odpověď. Od té chvíle se už žádná DÍVČÍ VÁLKA nekonala, všechny slečny měly utrum. Kvůli této dívence se stal občanem města Ústí nad Labem, a jakým?!  Žádné obavy, vše se dozvíte později.

Jen ještě maličkost, silně antikomunistický (jako já). Jirku soudruzi strčili za katr, já byl přáteli včas varován a stačil opustit republiku. Oproti Jirkovi, mě chtěli zneškodnit strčením do „blázince“ a blázna ze mě vytvořit. Jen Jirkův 2,5 roční syn Martin, byl příčinou, že snášel pobyt za mřížemi. A teď jsem opět u Fučíka a jeho Reportáži na oprátce. Jirka bojoval pro zcela jinou ideu. Také ale pašoval z vězení psaníčka. Několik mi jich na ukázku poslal Emilem. Po jejich několikerém přečtení jsem si byl jistý a mohl jsem konstatovat: všichni minulí i současní spisovatelé jsou proti J.Z. pouhými „fušery!“ Píše lépe jak sám PÁN BŮH, myslím si, i když jsem zatím od TOHOTO nic nečetl. I na mě jeho psaní mělo vliv, chtěl jsem přestat s psaním i když to je pro mě důležitý koníček. Po čase přemýšlení, že já se snažím svým psaním „odmračit“ ústa čtenářů, J.Z. čtenáře nutí k přemýšlení. Další náš rozdíl. Píši tedy dál a těším se na knihu psanou rukou J.Z. Konečně si budu moci z celého srdce zaplakat a skřípat zoubkami vzteky, dokud jich několik ještě vlastním.

Po revoluci se tento revolucionář stal za Hejtmanem druhou osobou Ústecka. Další se dozvíte z jeho vlastního pera co nevidět.

V tuto chvíli mi mává před svou chalupou hokejistickým trikem se lvíčkem a nápisem ZDVOŘÁČEK. Objali jsme se jako dva dlouholetí kamarádi velice dlouze, ale bez socialistického pusinkování. No zkrátka, dědci v akci! Za brankou jsem navigován směrem ke vchodu, nad jehož dveřmi hlásala dřevěná cedulky: Pozor kocour! A za mnou slyším:“Náš Mates se na tebe těší, budou dva kocouři v chalupě. Byl smutný, když jsi posledně nedojel a musel se společně s námi cpát kaviárem…“

„A teď je kde“?

„Odešel za kočkami, stoupnout si do fronty, koček je tady málo, kocourů moc. Ten náš je tady největší kurevník, snaží se předbíhat. Proto chodí domů zřízený jako husitskej bojovník…“

„Teď už asi ve frontě čeká způsobně, co?“

„Asi jo, dokud se mu nezahojí šrámy z bojů, musím omluvit paní domu, uvolnilo se u ústeckého doktora místo k zevrubné zdravotní prohlídce. Zůstane v našem ústeckém bytě dva dny, než si všechno vyřídí. Ale neboj, hlady neumřem, také vaření je jedním z mých koníčků (další rozdíl, já nevařím, u plotny je pro mě nesnesitelné horko a nerozeznám sůl od mrkve).“

Jirka mi navrhl, že u nich mohu klidně přezimovat, jednak tím poznám jeho ředitelku a pak si spolu můžeme zalyžovat (společná záliba). Poté mě J.Z. provedl interiérem, při vstupu do jeho kanceláře s počítačem, jsem si všiml desítky pohárů, medailí a hokejistických dresů s nápisem Zdvořáček. To jedno s lvíčkem, kterým na mě na uvítanou mával, opět mezi ně pověsil.

„To je nejen má kancelář, ale hlavně naše síň slávy. Tady budeš na jedné z těch postelí spát, uvidíš, jaké se ti tu budou zdát sportovní a neerotické sny.“ Nakormidloval mě ke skleněným dveřím v obýváku, za nimi se venku dožadoval vpuštění Mates. Proběhl okolo mě, aniž mi věnoval pozornost, na mé zamňoukání přece jen reagoval, ale útrpným pohledem. Hnal si ke žlabu nacpat bachor. V době kdy mi Jirka ukazoval zahradu, Mates opět mizel, pán za ním ještě křikl, aby se šel podívat do stodoly souseda na své potomstvo. Že už ho nebaví ta koťata chodit krmit za něj, když matce dojde mlíko.

Z otevřené garáže koukal tmavomodrý zadek FÁBIE II. Kluci ho přemluvili si koupit nové auto, že ten jeho NISSAN kombi, ho ve svých devíti letech může nechat na cestách ve štychu. Nerad se s ním loučil, byl bezporuchový. Ani já neměl s Japonci špatné zkušenosti, s HONDOU CRX jsem najel 450 tisíc kilometrů a s HONDOU GTI to samé. Společně jsme málem přísahali, na Japonce vzpomínat jen v dobrém.

Nazpět v obýváku mi dal vybrat místo, dle vlastního přání. Jemu, že je jedno kde sedí, návštěva je králem. K místu kam jsem si k velkému stolu sedl, přistrčil před můj nos, vlastními silami na počítači zhotovený barevný samostojící jídelní lístek se slovy: „měli bychom se konečně najíst, kocouři žerou taky furt.“ Na exkluzivním jídelníčku bylo krásným barevným písmem různé velikosti napsáno:

RESTAURANT U GEORGE

BLANKENSDORF

Denní menu               Pondělí 10.05.2010

Aperitiv                      Vodka Amundsen

Polévka                     Zelná s klobásou

Hlavní jídlo                 Pangasis na cibuli a červeném víně

                                               Brambor

                                               Okurkový a rajčatový salát

                                               Úterý 11.05.2010

Aperitiv                      Vodka Amundsen

Polévka                     Zelná s klobásou

                                               (pro úspěch ponechána)

Hlavní jídlo                 Táborská bašta, moravské zelí

                                               Broskvový kompot

                        Přeji dobrou chuť!

Za dveřmi už zase stál kocour, po vpuštění bašta a opětovný odchod za radovánkami. Tento jeho rituál se prý opakuje od rána do večera. Je to vidět na jeho štíhlé postavě.

Kuchař, pan vrchní a obsluha v jednom, nosil na stůl voňavé pochoutky. Před začátkem bašty bylo ovšem nutné do sebe hodit Amundsena. S příbory u mě přistála vlastnoručně vyrobená vizitka.

                        Jiří Zdvořáček

                        (důchodce v ČESKÉM STŘEDOHOŘÍ)

                        Chytrost vítězí

A pod tímto byl barevný emblém Blankartic

Pod emblémem

486 m.n.m.

Následovaly adresa, tel. číslo, číslo mobilu a adresa Emila.

Při jídle zjišťujeme následující podobnost, ale přece jen malinko odlišnou. My telefonujeme z NBG sousedům vedle chaloupky, aby nám zatopili. Jirku o to žádají pražští chalupáři. Mezi sousty mi sděluje, chtěli, aby dělal blankartického starostu. Na počítači vyrobil brožuru s kronikou, v které použil mnoho fotografií z doby dávno minulé i té dnešní.

„Pánové, jsem tady ve svých 66 letech nejstarší, tuto funkci odmítám sice nerad, ale chci se věnovat jiným věcem, a také mám určité povinnosti vůči rodině…“ jemně Jirka vrátil smeč.

J.Z. během jídla poukázal na tenisové hřiště vedle jeho zahrady. Byly tady mače do krve, ale sranda. Jezdil jsem pro antuku a udržoval plácek. Už bych to nezvládal, máme dost práce kolem zahrady a chaloupky. Teď to pomalu zarůstá, chalupáři na to taky nemají čas. Při dnešním pracovním stresu se jim ani nedivím, že tady chtějí natankovat novou energii.

Jirka je noční pták, do dvou, třech, sleduje na obrazovce dokumenty, anebo sedí u počítače. Ráno z postele prý vylézá až kolem jedenácté. Trvá mu dlouho, než začne vnímat svět, bývá nevrlý, nemluvný a vadí mu před obědem i řeči jiných. Já vydržím před obrazovkou u zajímavé dokumentace také do ranních hodin, u počítače ale v té době nesedím. Oproti Jirkovi jsem ranní ptáče, i když jdu do postele až k ránu, kolem šesté se stejně probouzím, často i mnohem dříve. Jako lev jsem rozkoukaný už po otevření jednoho oka, také mi okamžitě jede na plné obrátky pusa. Takového J.K. bych tím mohl dohnat k bratrovraždě.

Dává mi práci Jirku přesvědčit, aby ráno nevstával, vykradu se časně. Snídám kolem půl deváté, v té době mívám první knihovnu za sebou. Zobám vedle auta před další jízdou. S Jirkou jsme mleli do 1.45, já šel do síně slávy a on začal „televizičit.“

Úštěk, ráno před osmou jsem před její knihovnou. Vychutnávám ranní pohled na podlouhlý střed městečka, a štěk ani ú štěk neslyším.

Štětí, Roudnice nad Labem. Mělník, jsem jako pěší nasměrován VYHLÍDKOU směr knihovna. Pode mnou lodě. Opravdu hezká vyhlídka. Trvá mi nekonečně dlouho se autem vymotat z města. Zákazy vjezdu, zákazy odbočení, jednosměrky.

Neratovice.

Žandov, otvírá až v 15 hodin, nečekám, nepraktické pro mě.

Velké Březno, nemohl jsem najít na internetu otvírací dobu. V České Kamenici končím, táhne mě to na slovní ping pong s Jirkou.

Opět příjemný večer do ranních hodin. Na středu ráno se J.K. nedá zastrašit. Chce mi na rozloučenou připravit snídani. Vylézám ze síně slávy v 6.30, postarat se o tělo včetně holení. Je mi horko, chňapnu noviny a sedám si venku v košili na lavici. Je tu krásný chládek. Matýsek se mi omotá kolem nohou a za skleněnými dveřmi se objeví rozčepýřený J.K. Při pohledu na mě slyším, br, jak můžeš sedět v tý zimě. Odchází do koupelny a doprovází se kuřáckým kašlem. Večer říkal, že s tím musí něco udělat. Jeho doktorka už mu dala příručku jak na to.

Snídaně vynikající, Jirka i po ránu mluví. Loučení, mé pozvání do Norimberku i s ředitelkou zaregistroval. Nerad, ale musím opustit toto příjemné místo a osobu, která jako jediná – podle mě – by mohla vykonávat funkci prezidenta SVĚTA.

Kamenický Šenov, Nový Bor, Česká Lípa, Mimoň, Stráž pod Ralskem. V Českém Dubu vedoucí fuč. Hodkovice nad Mohelkou, Mnichovo Hradiště. Volám do Liberce Tondu Kopeckého, že se tentokrát blížím, žádné nové pneumatiky nemusí shánět. Mám přijet rovnou k němu.

Před Libercem prasknutí v levém zadním kole, brzdový pedál jde až k podlaze. Rychle přeřazuji dolů a zastavuji na krajnici pomoci ruční brzdy…

----------------------

Následujícím článkem, kde se perem, Jiřího Zdvořáčka, dozvíte zajímavosti kolem jeho rodiny a jeho osoby samotné. Uvidíte, že i vy, ho budete volit za prezidenta SVĚTA…(po přečtení).

Je mi ctí, že mi k tomu dal souhlas.

Až po této zpovědi J.Z., ukončím expedici KNIHOVNY kolem Liberecka