Karel, mrazivý Norimberk, zmrzlá ňadra a kuří oka (R 36)

Týden byli Čechoslováci u rodiny mého bratra a poté se přemístili ke mně. Vyrazil jsem s nimi do centra Norimberku. Je únor a ukrutný mráz.

Karel je blázen do poštovních známek, šperků, hodinek, mechanických hraček, cínových vojáků, tepaných talířů a hrnců všech velikostí. Přestože ho zlobí kuří oka na chodidlech a bolestí chodí jako hrdina SOVĚTSKÉHO SVAZU pilot MERESJEV, když mu amputované nohy nahradily protézami, neustále se mu daří se nám ztrácet.

Není válečným hrdinou, bolest ale statečně přemáhá a pajdavě nám mizí v různých antikvariátech. Neustále Karla někde hledáme a marně se ho snažíme uhlídat. Kdyby aspoň oznámil, kam chce opět vletět, nic. Pojednou je opět v tahu. Jednou ho nalézáme v kletnotnictví vlevo, poté zase vpravo v antikvariátu. Jeho žena Marjána nemá čas se něčím kochat, něco si prohlížet ve výkladních skříních, stále jen hledáme Karla. Když ho pracně nalézáme, musíme vždy u něho počkat, než si vše zevrubně prohlédne. Pak nám ale stejně ujde, že Carlos je už opět fuč a my dva si prohlížíme tepané hrnce, které nás vůbec nezajímají. Kdyby jen nebyla taková kosa. Karlovi to viditelně nevadí, nadále strká své zvědavé ruce tak nešetrně mezi drahé a křehké zboží, že se kýve ještě pět minut po Karlovo odchodu jinam. Kuří oka ještě jdou, ale on také velice špatně vidí, většinou neumí odhadnout vzdálenost vystaveného zboží a skleněných vitrín. Vráží do toho, je v domnění, že je vše ještě dostatečně vzdálené. Zázrakem ještě zatím nic nerozbil a neshodil. Abychom tomu zabraňovali, brzdíme Karla ze zadu za límec. Raději ho uškrtit, než platit napáchanou škodu, myslíme si.

Uvnitř obchodů je to přece jen lepší, je tady teplo a Karla nehledáme na mrazu. Chudák, je tady ze všeho na větvi, jako každý kdo přijede poprvé na západ. Panenky má neustále protočené, jak tvrdí. Je to vidět jen, když si silné brýle posune na čelo, aby si promnul zvědavé oči. Konečně toho má i on dost a kuří oka vyhrávají. Na zpáteční cestě k autu utrousím poznámku: „Kadle, málem jsem zapomněl, mohl bych ti ukázat ten největší antikvariát v Norimberku, už tě ale bolí nohy, co?“

„Ne, ne, to musím vidět, to eště zvládnu, ty brďo. Když už jsem tady, ty bláho.“ Sestru Marjánu jsem poslal do jednoho obchodního domu, a že si ji tam vyzvedneme.

Karla odvádím k proslulé norimberské zdi, za níž v pronajatých bytech vykonávají své řemeslo kněžky lásky. Buď jsou vykloněné z oken anebo postávají za každého počasí venku před vchodem. Švagr, v domnění, že uvidí ty své starožitnosti, statečně přemáhá bolest od kuřích ok a letí vedle mě. První polosvlečené ženušky lásky ani nevnímá, je myšlenkami u starých hrnců. Už jsme hezký kousek v uličce lásky, když Karel zaregistruje ta děvčata s úsměvem na rtech s odhaleným, od mrazu modrým poprsím. Ta vystrčená ňadra všech možných velikostí z oken, jsou méně namrzlá, než ta uliční. Ani je tenkrát ještě nechránil silikon.

„Ty kurvo,“ řekl překvapený Karel mně. „No Kadle, to je zrovna tak hezký pohled jako na vycházející nebo zacházející slunce. Kochej se, kochej.“

„Ty bláho, Horste, poď pryč! Na to já už, ty brďo, nejsem…“

„Carlos, kochání nic nestojí, a že bys o takové kochání nestál? Dyť ti není ani čtyřicet?“  „No jo, dyť sou to jen prdelatý a kozatý ženský, kterých běhá po světě habaděj.“

„Kadle, v Československu je tohle zakázaný, prej by to vrhalo špatný světlo na socialistickou společnost, narušilo by to socialistickou morálku, ponižovalo by to ženu jako takovou. Československá žena nabízející své tělo za peníze, by šla do lochu. Obohacovala by se na úkor druhých. Československá žena může být beztrestně jen nevěrná, pokud ji tedy neuškrtí manžel.“

„Jo, a když jsou oslavy MDŽ,“ skočí mi do projevu Karel, „tak obšťastňuje kámen kosu…“

„Ale jen kvůli požitku, nikdy kvůli penězům, Kadle.“ Ten si mezitím zapaluje jednu cigaretu od druhé a vytlačuje mě z té nebezpečné zóny.

Jsme opět v mém bytečku, Karla už jsem na začátku upozonil na to, že může nouzově kouřit jen zavřen v kuchyni. „Tady se můžeš třeba udusit, protože když otevřeš okno, tak zase zmrzneš, při těch venkovních mrazech.“

Marjána byla v kuchyni neustále zavřená s Karlem, snažila se vařit, abychom se v tom studeném bytě aspoň trochu zahřáli jídlem, když už ho nestačilo vyhřát plynové topení umístěné jen v kuchyni. Můj první byt v Německu tedy byla trefa. Bylo to v něm v zimním období životu nebezpečné pro návštěvníky, ještě že já zimu miluji a jsem otužilý jako lední medvěd.  Nikdo u mě dlouho nevydržel, návštěvníkům cvakaly nahlas zimou zuby, tím pádem nemohli ani mluvit. To tedy byla zábava.

Když sestra zrovna nevařila, byl jsem s ní v obýváku a snažila se se mnou žvatlat při puštěném rádiu. Karel nechává tajně dveře mezi kuchyní a obývákem trochu otevřené a mezi čoudy ke škvíře přibíhá občas něco říct, anebo si poslechnout nás. Po určité době ho to běhání přestává bavit a sedá si naproti nám na koberec se zkříženýma nohama. Mezi ně si nacpal popelník a vyfukuje kouř ohleduplně na opačnou stranu, než sedíme my. To stále otáčení hlavy od nás ho také brzo přestává bavit. Dýmová clona nás pomalu zahaluje. „Kadle, teď už ale běž doprdele, v tom musíme, ty vole spát. Já nechám celou noc votevřená vokna a vy tady do rána zmrznete, já sem zvyklej.“

Noc jsme přečkali, a po snídani jsme va městě narazili na zvláštní nabídku. Hudební věž v kombinaci rádio, gramofon a dva kazetové přehrávače. Karla hlavně upoutala možnost vše ovládat dálkově. Chvíli běhá kolem vystavené a řvoucí věže, v tranzu si dokonce zapaluje cigaretu. Po upozornění že v obchodě nelze, típne žváro o vystavenou žehličku. Marjána je hodná a souhlasí, aby za drahé koupené valuty tu potvoru koupili. Od té chvíle je Carlos ztracen pro okolní svět. Ještě dlouho po půlnoci sedí doma u té aparatury se zkříženýma nohama na koberci. Popelníček má tentokrát vedle sebe, překážel by. Se sluchátkama na uších zkouší ten šťastlivec maximální decibely. Každou chvíli ten svůj maharadžový poses nervózně mění. Pak vstává a přibližuje se ke své milované věži ze všech stran, zkouší funkci dálkového ovládání dokonce přes noviny, kapesník i přes ženu Marjánu. Začíná si přehrávat s mých kazet, nakonec si chce nahrát i mé skřípání zubů. Je ztracen pro celý svět a dění kolem, jen na labužnické vtahování nikotinu nezapomíná. Má drahá sousedka DEVATENÁCTSETDVACÍTKA  si určtě myslí, že mi přeskočilo. Jen aby nevolala hasiče, až uvidí vycházející kouř klíčovou dirkou na chodbu.

Týden uplynul velmi pomalu, opět sedíme u „BRÁCHOVCŮ“ v jejich bytě. Všichni hezky pohromadě, jako doma v Československu u naší maminky s ostatními příbuznými. I tam maminka trpěla kouření, radostí že jsme se u ní tak hezky sešli. Tady se k hulení Karla bratrsky přidává bratrovo žena Božena, nyní vlastně v Německu Beatrix. Ze všech sil pomáhá Kájovi v zamořování. Je veselá nálada, zatím se nikdo neudusil. Já do řevu překřikujících se, jsem ještě schopen nahlas křiknout: „POZOR, TEĎ JSEM ZAHLÍD KOMÁRA V PLYNOVÝ MASCE!“