Jihlavanka a její další osud (8)

A tak jsem se dozvěděl v kostce od své Bohdanky o průběhu jednání o Jihlavance bez ní. Její vnučka prý s právničkou chvíli debatovala v angličtině. Se svou mámou to poté probíraly v češtině. Byly to většinou věci, 

které my dva už věděli.

            Ke konci právnička četla z lejstra všechny nemoci, které se v těle Jihlavanky nalézají. Šokem pro nás byla ta čtyřiceti procentní demence. Proto ona pořád tvrdila, že jí bylo něco ukradeno. My to nakonec ale s její dcerou našly ve skříni mezi ostatními věcmi.

            Pak právnička hodila na stůl před nás osobní doklady Jihlavanky a celý štos papírů týkajících se života Jihlavanky. Pokud od dcery teď dostane podpis, vše jí předá a mámu si může převzít. Upozornila, že ta žena musí mít čtyřiadvaceti hodinový dohled. Sama v žádném případě doma nemůže být. Dcera s vnučkou se pak domlouvaly, vtom případě, nemůže být ani u nich doma. Obě chodí do práce, musí tedy najít nějaký ústav pro seniory na Jihlavsku.

            Podpis tedy nenásledoval, Jihlavanka bude muset nadále zůstat v téhle tvrzi, než její holky vše vyřídí pro její přemístění do Čech. Tento smutný příběh tedy ještě nekončí. Dcera Jihlavanky nám ještě před odjezdem do Jihlavy oznámila, mámě že tam z jejího bytu odvezly televizi, na zeď kolem postele pověsily obrázky z bytu a teď se pokusí co nejdříve zařídit potřebné pro mámu, aby se dostala z tohoto vězení ven.

            Už do Jihlavy jsem druhý den oznámil, že mi její máma telefonovala, jestli bych nezašel do jejího bytu a vzal nějaký její černý kostým a v zrcadlové skříni z jiného kostýmu její peněženku a klíče od bytu a také českou bankomat kartu. S tureckou sousedkou jsme prohledali, co se dalo, zmíněné věci jsme ale nikde nenašli. Vzpomínej, kam jsi ty věci dala. Ten černý kostým mamince odvezla Bohdana. Řekla, že ty jsi nám oznámila, že ty klíče byly tvoje a vzala jsi je k sobě. O žádné peněžence že nevíš. A bankomat kartu jsi našla doma mezi knihami, které jste vzaly z ústavu.

            Po příchodu Bohdany od Jihlavanky, přinesla zprávu, že si máme z jejího bytu vzít všechno, co potřebujeme, dcera ani vnučka prý nic nechtějí, že všechno mají. My samozřejmě také nic nepotřebujeme.

            Odpoledne jsem po příchodu domů z garáže zaslechl už ve dveřích, jak Bohdanka někomu říká do telefonu: „To ne, to snad není pravda!“ Mně pak vysvětlila, že volal nějaký policista, nejdřív myslela, že se něco stalo mně, ale bohužel oznámil, že si Jihlavanka podřezala žíly na rukou. Policista něco chtěl vědět, že u ní byla poslední a také chtěl kontakt na jihlavskou dceru.

            Ta žena nechtěla být nikomu na obtíž, proto vzala svůj osud do vlastních rukou.