Jak jsme učili létat vlaštovky

I při porodu v sanitce se může něco ztratit. Stařičký doktor se snaží nejen naučit uklizečku luxovat rychleji, ale dokáže si to rozdat také s píchlou pneumatikou. My, opraváři, naproti tomu měli strach, že v dílně nastěhovaná rodina vlaštovek, nezvládne včas odletět do teplých krajin. Ze všech sil jsme se jim snažili pomoci.

Ueitelé létání - vlaštovekHaslbauer            Vjezd do komplexu branou. Na nádvoří do čtverce garáž vedle garáže, přerušené v levém rohu dílnou na východ pro dvě vozidla vedle sebe. Montážní jáma a zvedák pro celý vůz vedle ní. Hned jsem ji nazval dílnou špinavou, pro opravu výfuků, brzd, výměnu oleje, tlumičů pérování a podobně. Za řadou dalších garáží směrem vpravo, v dalším rohu, zase dílna pro dva vozy vedle sebe. Kanál jen krátký a mělký, zvedák žádný. Nazval jsem ji dílnou čistou pro seřizovací práce na motoru, menší opravy na motoru, pro opravu převodových skříní a na hledání a odstraňování závad na „autoelektrice.“ Z této dílny je vchod do malé místnosti se stolečkem a několika židlemi ke svačení. Je tam i malý ponk se svěrákem k provádění jemnějších prací, alternátory, dynama, spouštěče. Několik regálů pro nářadí a dvě plechové skříně velikosti člověka (později v nich najde občas skrýš jistý mladý člověk).Podél dalších garáží vedle sebe, se po jejich ukončení v rohu na západ, nalézá vchod do umyvárny se sprchou a šatnou. Vedle, v rohu, mycí box se zvedákem. Poslední řada garáží vede k již zmiňované bráně. U té je vrátnice a nad ní kancelář garážmistra a jeho sekretářky kolem čtyřicítky. Bylo důležité trochu vykreslit naše nové působiště, kde se někdy odehrají zvláštní věci.Jelikož zase přibilo několik sanitek a já to sám nemohl zvládnout, začal jsem jednat. Jeden z mých dlouholetých kamarádů, spolu pisatel divadelních scénářů a amatérský herecký partner, s výučním listem strojního zámečníka, zrovna vykonával funkci krmiče myší a potkanů, jak sám nazýval svou práci u deratizační služby. Oboustranná domluva a několik slov s garážmistrem a František Vaníček s přezdívkou Sovák (pro shodnou mluvu se známým hercem a komikem), se stal spolupracovníkem. Zaučil jsem ho ze začátku jen na hrubší práce, hlavně děravé výfuky byly na denním pořádku. U sanitek začalo být ještě veseleji. Fanda, dobrý vypravěč vtipů, byl řidiči hned oblíben. Začali se o svých volných chvilkách, zdržovat převážně u nás v dílnách. Dovídali jsme se různé. Jednomu saniťákovi nováčkovi, porodila žena ve voze. Byl to jeho první porod a nervozita veliká. Když se sloužící lékař po přebrání pacientky a novorozeněte zeptal řidiče, kde má lůžko, bylo mu horlivě donesené lůžko lehátkové ze sanitky.Na nádvoří přijel se svým soukromým embéčkem obvodní lékař pro zaměstnance OÚNZu. Již starší pán, ale živelný. Doneslo se nám, že jednou vytrhl uklizečce z ruky vysavač a začal jí předvádět bleskovější luxování. Zamotal se v zápalu boje do kabelu, ten vytrhl ze zásuvky a vysavač se umlčel. Doktor si toho nevšiml a bezradně mačkal zuřivě vypínač, když za sebou zaslechl konejšivý hlas uklizečky: „No vidíte, pane doktore, on vás nemá rád, už je starší a chce svůj klídek, i vy byste se měl uklidnit…“Teď vjel se svým embéčkem na dvůr jako hasič. Vletěl do dílny, prý píchl, rezervu už ale nahodil. Jen ať mu zapůjčíme „montpáky“ a poradíme postup, všechno si rád udělá sám. Po vysvětlení postupu, jak dostat pneumatiku z ráfku a dostat se na duši (jo, tenkrát ještě duše byly i v pneumatikách), se vrhl do práce. My po něm nenápadně hodili občas očkem. Dědeček bojoval s montážními pákami sveřepě, ale mezi disk a gumu pochopitelně žádnou nedostal. Po chvíli si zřejmě vzpomněl, že nejdříve se musí odlepit pneumatika od ráfku a začal po položeném kole zuřivě skákat. Každou chvíli po pryži uklouzl a spadl, ani se nerozhlédl, jestli je sledován a pokračoval. Diplomaticky jsme mu nabídli, najet na položenou pneumatiku sanitou, že se to tak dělá, když nejde odlepit. Trvalo nějakou dobu, než při naší nenápadné pomoci, bylo konečně hotovo. Doktor nám vítězoslavně vracel montážní páky s dodatkem: „dobrý to bylo, akorát jsem si asi zlomil palec…“ Ještě jsme za ním křičeli, aby si kolo nechal vyvážit, že vyvažovačku ještě nemáme. Do dílny se nám nastěhovaly vlaštovky. Po odchodu z práce jsme nechali otevřené okno s mříží. Jedno ráno, nám cvrlikaly z hnízda mláďata. Jejich rodiče létali jako o závod a strkali do hladových otevřených zobáků potravu. Ubíhaly dny, ty v hnízdě se zvětšovaly a Fanda při pohledu k nim pronesl: „Ty vole, už je dost pokročilá doba, bojím se, že nebudou mít sílu odletět do teplejch krajin, oni nám tady zmrznou.“ „Tak je, Fando, naučíme lítat,“ navrhl jsem. „To je nápad,“ byla odpověď. A každý den jsme odhadovali, jestli už jsou dost veliké k začátku tréninku. V ten den to začalo. Výskoky, tleskáním a výkřiky: „Hop, hop, jdeme na to, děti naše,“ jsme se snažili donutit k prvním létacím pokusům dočasné obyvatele v dílně. Zatím jen vyjeveně reagovali rodiče. My své úsilí stupňovali, hlasitost výkřiků již nutila hlasivky do chrapotu a v legraci jsme se snažili jódlovat. Z kanceláře přiběhl garážmistr, v patách se sekretářkou, aby zjistili důvod křiku. Po našem vysvětlení souhlasili s naší snahou a s hlasitým smíchem odcházeli. Trvalo ještě několik dalších dnů a úspěch se dostavil. Radostí jsme křičeli ještě víc, při prvním výletu mladých vlaštovek z dílny. Každým dnem byl jejich let delší, vracely se později a později. A nastal okamžik bez návratu. Oddychli jsme si my s Fandou, i řidiči sanitek. Ti ale z jiného důvodu, na střechách jejich vozů v dílně, už nebudou vlaštovčí podpisy