Jak jsme s Harrym vtrhli domů k Pickům

Mirek Picka se začal mlátit do obou - vlastních - stehen v podřepu, usměvavá manželka Bohunka sejmula ze svého klína novopečenou dcerušku Janu a šla reflexně ohřát, co se nedojedlo při obědě. Poznala na Harrym, že má hlady scvrklý

žaludek. Mirek se stále ještě plácá do stehen, kroutí hlavou a jako pro sebe říká: „To snad není pravda, já nemůžu věřit vlastním vočím... Ruksak přišel do Sokolova, no to bude pohroma... to tedy bude pohroma...“

Harry vylízal talíř tak důkladně, že by se ten obešel bez dřezu. Čtyřnohá Zorina na to smutně koukala, sama by talíř lépe nevylízala ani se svým dlouhým jazykem. Vytahovaly se lahve, svatební fotografie a vzpomínky na vojnu. Najednou tu s námi byl zase major Spejbl, kapitán Hurvínek, poručík Hasák, nadporučík hrabě Dikidej, smradlavé nohy svobodníka Lettla a kradené uzeniny s kárky rotného s jménem Provaz.

Harry se dostal po najedení okamžitě do své staré formy, líčil menšíkovským způsobem své zážitky z Ostravska i ty během přemisťování se sem na západ republiky.

Do toho mumraje se objevila novopečená babička paní Picková a za ní její další syn Ruda s kamarádem Fandou Vaníčkem. Harry vstal a rozpřáhl obě ruce směrem k paní Pickové. „Mladá, krásná paní, ve vás tuším maminku mého kamaráda, i když je to k neuvěření, že už máte tak velké syny... a ti co přišli s vámi, jsou určitě vaši milenci, že?“ Tak se seznámila část rodiny Picourů s Harrym Valdou. Dlouho se z něho nemohla babička Picková těšit, i když se smíchy kroutila jako při žlučníkovém záchvatu. Ruksak Harry totiž dostal chuť na točené. My, mužská část, jsme tudíž vyrazili do hospody Na Střeláku. Takové vzrůšo tato hospoda ještě nezažila. Harry tu byl okamžitě jako doma a ve svém hospodském živlu. Hosté se okamžitě domnívali, že tuto kopii Vladimíra Menšíka s jinou hlavou, znají už léta.

Žaludky Mirka a Harryho jsou bezedné, co se týká zeleného moku. Jejich kroky zůstávají rovné i po velké konzumaci půllitrů.

K ránu jsme své sto sedmdesát centimetrů velké kostry, táhli s Harrym směrem domů na Dolní Rychnov. Harry není trénovaný chodec a dost nadával na nekonečnost cesty. Mé tehdejší zálety na vojně do deset kilometrů vzdáleného Kravska u Znojma a zase nazpět do kasáren by určitě nezvládl. Jelikož jsem neměl klíče od domu, tak ještě větší práci jsem s Harrym měl, dostat ho po žebříku na střechu verandy. Když mě viděl mizet v malém okénku na záchod, ozval se, že raději spáchá sebevraždu. Zevnitř otevřeným větším oknem ale přece jen vlezl dovnitř.

Po otevření mého kutlochu si to namířil k šatníkové skříni mé maminky a pozdravil se v zrcadle této skříně: „No nazdar, ty zase vypadáš, Harrýku!“ Pak se mi přece jen povedlo pracně ho nalákat do starých manželských postelí, které jsou mým pohodlným ložem.

„Pokud si pamatuji, tak spolu nejsme oddání,“ ozval se Harry, když se svlékal a poté se svalil na místo vedle mě.

„Doufám, kamaráde,“ pokračoval, „že svatební noc už máme za sebou...“ Byla to jeho předposlední věta, před usnutím si ještě postěžoval, že je tady zima jako v morně.

Harry se v říjnu 2024 přemístil do nebeských pajzlů, kde mu místo u stolu už drželi kamarád Mirek Picka se ženou Bohunkou, kteří tam emigrovali několik let předtím. Teď drží všichni místo mně. Svatej Péťa je z nich určitě na infarkt. Pán Bůh z nich má ale dozajista radost.