Jak jsem šel poslední do civilu

Úplně jsem zapomněl na ten největší svátek vojáka. Sluníčko pražilo a já se z lukostřeleb vracel poprvé za bílého dne. Divil jsem se, že vidím v dálce přicházet od kláštera vojáky v civilu. Chvíli mi trvalo, než jsem byl schopen

si to v hlavě srovnat. Najednou žádná khaki barva proti mně nejde. Kluci jsou veselí, táhnou kufry, křičí naa mě: „Ruksaku, neváhej a sundej si to zelený svinstvo...“ Do Mirka Picky je zavěšena jeho Bohunka, oba křičí, abych si pospíšil, jinak mi ujede vlak.

KLášterní brána je otevřena dokořán a proudí z ní pro změnu kluci v civilu. Mám problém se probojovat dovnitř. Tak radostnou a veselou bandu vidět je zážitek.

Už jsem nemusel pokládat na parapet mé vlastní rukou vyškubané chlupy z prsou. Po schození toho zeleného a navlíknutí civilu, jsem přátelsky plácl do zad kamaráda Zdeňka Vítka, který jako bažant teď bude mazákem. Možná ho v životě už nikdy nepotkám...

xx

Jen jsem se doma objevil v civilu, začaly přicházet sáhodlouhé dopisy z Kravska nebo ze Znojma. Všechny začínaly: Drahý Medvídku. Máma byla v sedmém nebi, když mi dopisy předávala. Šibalsky mrkala a nutila mě hned odepisovat. Když si vymohla k nahlédnutí fotku s Polobotkou, zářila ještě víc a nabádala mě, abych ji pozval k nám.

Mé odpovědi putovaly ke spokojenosti mé maminky 400 kilometrů nazpět. Dopisy mi chodili skoro denně, bylo tedy slušné na ně také hned odpovídat. Ze stálého psaní se ze mě stával skoro hrbáč.

V Sokolově jsem potkal bývalého spoluhráče za Baník Sokolov Vencu Makovce ve vojenském. Prý byl navštívit spolupracovníky v ČSAD.

„Ty bláho, ty jsi přece autoelektrikář... mistr Pavíza zrovna jednoho hledá, chtějí aby autoelektrikáři začali dělat na dvě směny... zajdi si tam na osobní a řekni, že jsem tě poslal já. Na osobním je paní Váňová a paní Koubová.“

Obě zmíněné dámy byly velice vstřícné. Paní Dagmara Váňová mi napsala potvrzení pro mého zaměstnavatele před vojnou, že mě přijmou hned, co mi vyprší výpovědní lhůta na mezitím z Dolu Sylvestr vzniklém Velkodolu Přátelství.

Zašel jsem do práce za mistrem Dietrichem do mé předvojenské elektrodílny. Kluci mě radostně přivítali, ale mistrovi zmrzl úsměv na rtech, když jsem mu řekl o své výpovědi. Poslal mě do kanceláří do Tisové, on že s takovými věcmi nemá co dělat.

O mé výpovědi tam příslušní soudruzi nechtěli ani slyšet, že nemám šanci, národ že potřebuje uhlí, abych prý nastoupil co nejdříve. Nic nepomohlo, že jsem se oháněl svým povoláním autoelektrikáře, které mám konečně možnost vykonávat v ČSAD v Sokolově. Tam min slíbili, že nikoho jiného nepřijmou, počkají si na mě. Ještě mi jedna paní mezi čtyřma očima poradila, abych do kanceláří na Velkodole Přátelství chodil denně a neustupoval, hlavně tam nemám nastoupit do práce, to bych všechno pokazil. Budou mě prý strašit zákony a soudem, nemají ale v tom mém případu šanci na úspěch. Hlavně ať prý u sebe neustále nosím to potvrzení z ČSAD, že mě přijímají v případě rozvázání pracovního poměru s Velkodolem.

Na Přátelství na mě po počáteční zdvořilosti začali být zlí. Posílali mě stále za vyššími soudruhy a ti se mě zase zbytečně snažili přemlouvat k nástupu do práce na své staré pracoviště. Skončil jsem až u ředitele Velkodolu Přátelství. Ten svůj přátelský postoj ke mně sice nezměnil, ale stejně jsem odolal...