Jak jsem poznal Nubiánku

Není daleko do Vánoc, přesto tento den pracuje slunce ještě na plný úvazek. Parta mladých rychnovských lidiček mě táhne Dolním Rychnovem s mou kytarou. Jsou to ti, kteří se odhodlali nacvičit estrádu pro své maminky. Přibyla k

nim holčina jejich věku, jejíž obličej je oproti ostatním hnědší. Má hezkou chůzi a postavu a hnědé, krátce střižené vlasy.

Veselá rozjařená skupina mě táhne na fotbalové hřiště Jiskry Dolní Rychnov, za kterou jsem jako žák hrál, než několik z nás lepších přebral Baník Sokolov. Hřiště je naproti hřbitovu. Za kabinou hřiště je řídký lesík, v němž převažují břízy.

Zakotvili jsme u tam stojící lavice a já začal vypouštět ty svoje žvásty. Oné dívenky jsem se ptal, jestli není mulatkou. Nebo jestli náhodou nebyla na Bahamech. Poprvé rozevřela více své hezké dívčí rtíky a já zahlédl malou mezírku mezi jejími vrchními zoubky. „Žádné Bahamy, to je nubián...“ Nepochopil jsem ji a myslel, že raději budu mlčet, abych si neudělal ostudu. Zřejmě vycítila mou nevědomost, vytáhla odněkud malou tubu s nápisem Nubián. Menšími písmeny je na tubě dodatek – hnědý opalovací krém.

„Nubiánku, teď zazpívám písničku jen pro tebe,“ všichni se přezdívce zasmáli a přivlastnili si ji také, narodil se Nubiánek. Také jsem si všiml, že když ta holčina mluví rychle, jako by si neznatelně šlapala na jazyk. Je to roztomilé.

Ten den je jedinou ženou mezi námi, její kamarádi, a možná spolužáci, si z ní neustále utahují, dokáže jim ale vtipně vzdorovat. Nejzuřivěji se předvádí Bert Bartl, zvaný Bartlík. Přítomní Jirka Fečík a Míla Zadák jsou kamarádi mého mladšího brášky Haralda, aniž to tuším. Patří k nim také pověstný Franta Védl, mám ho zevrubně poznat později.

Kvůli Nubiánce se vracíme zavčas ke klubovně svazáků. Ona, oproti těm raubířům, musí být doma včas. Bývalý spolubojoivník z vojny, Mirek Picka, se mě zase nedočkal.

xx

Na osobní oddělení Velkodolu Přátelství jsem nadále chodil každé ráno jako do práce. Některým mužským v kancelářích jsem už zřejmě lezl na nervy, ale dámy – věku všelikého – mě trpěly a dokonce se mnou cítily.

Když se blížil druhý měsíc mého otravování, a já opět klepal na dveře osobního oddělení, podala mi radostně jedna soudružka jeden cár papíru k podepsání se slovy: „Tak jste se, mladý muži, dočkal, přeji vám pracovní úspěchy na novém pracovišti!“ Chtěl jsem jí z vděčnosti dát pusu, ale měl jsem s tímto špatné zkušenosti.

Vyrazil jsem rychlým krokem z Tisové k Sokolovu a pak nahoru do kopce kolem chemických závodů na Ovčárnu do ČSAD. Autobusy jsem nikdy nepoužíval, i do těch nejvzdálenějších míst chodím šourem.

V ČSAD se všechno rychle vyřešilo. Mistr Pavíza, pětatřicetiletý usměvavý sympaťák, si mě vyzvedl z osobního od paní Váńové a seznámil mě na novém pracovišti v elektrodílně s parťákem autoelektrikářů Mílou Vokáčem, veselým třicátníkem, a Jindřichem Haunem z Lomnice, osmnáctiletým Egerlanďákem po vyučení. S dalším, Pavlem Krejčou, jsem kdysi chodil do školy. On teď má první odpolední směnu od 14:00. Mistr Pavíza mi dal vědět, že mě bude měsíc zaučovat Míla Vokáč, abych také mohl chodit samostatně na odpolední. Mistr Pavíza mi jako ostatním tykal, ale ne tím soudružským způsobem, nýbrž kamarádsky, otcovsky. A tak jsem se stal zaměstnancem ČSAD Sokolov...