Jak jsem málem dostal před civilem prokurátora - hrabě Dikidej

Já metr nestřihám, u druhých jsem zjistil, že zbývá šest centimetrů do civilu. Nálada byla ještě lepší, protože si z vojny nic nedělali ani ti nejvíc pokakaní strachem. Odpoledne k nám vtrhl na pokoj od druhé roty nadporučík

Klaška zvaný hrabě Dikidej. Nelíbila se mu naše mladistvá rozjařenost a chtěl nám ukázat svou moc tím, že nás chtěl přinutit ke klidu. Dal jsem se s ním do ostré řeči, on začal být arogantně nadřazený a chtěl dát najevo, že jsme proti němu pouhý trus.

„Ty hajzle, máš štěstí, že nosíš uniformu,“ sykl jsem a vrhl se na něj, chytil ho oběma rukama za obě jeho ramena a třískal s ním o zeď tak dlouho, než mu spadla brigadýrka. Při pohledu na jeho nahou lebku jsem ho pustil a on s rudou tváří prchal pryč. Kluci zmlkli.

„Ty vole, to bude prokouš, to je v prdeli...“ bylo slyšet.

Druhý den si mě zavolal na koberec major Spejbl, podíval se na mě otcovsky vyčítavě a bezradně: „Házlbauer, bylo to před koncem vojny zapotřebí? Vlastně bych vás měl poslat k prokurátorovi... nemyslete si, já o vás vím i to, že chodíte skoro denně na černo ven... měli jste s Pickou a Valdou velké štěstí, že vás nikdy nikdo nechytil. Dost jste pro náš tankový prapor udělal, s nadporučíkem Klaškou si to vyřídím sám, mám obavu, že byste se neudržel a nedokázal se mu v klidu ani omluvit. Mezi námi, on ten člověk si to svým provokatérstvím říká sám. Zkuste to ještě týden vydržet, chlapče, nestojí to za to. Máte pro svou kvalifikaci plánovanou hodnost staršiny, naschvál jsem váš postup zabrzdil, nevěřil jsem, že vy tři byste mohli být tak mazaní, aby vás nikdo nechytil venku na černo. To by byla degradace. Obyčejný vojín to má u prokurátora trochu snazší než ten s frčkami a hvězdičkami. Vím ale, že na takové, jako jste vy, Picka a Valda, by v případě války bylo větší spolehnutí než na ty vyznamenané Vzorným vojákem...“

Odcházel jsem zahanben, že tomu výbornému muži jsem připravil tuto nepříjemnost. Klaškovi bych ale opravdu ještě s chutí rozbil čuňu.

xx

Civil

Začal se blížit jeden z nejhezčích dnů v životě vojáka, civil. I ti nejvystrašenější vyráželi pomoci našeho patentu, na černé výpady z kláštera, který nám byl vnucen místo budov kasáren.

Rozesmál nás pohled z Ostravy s horníkem držícím hrdě v ruce sbíječku. Text oznamoval: To je můj šílený parťák, už se mu několikrát povedlo vrazit mi tu špičku sbíječky do mého konečníku. Brzdí mě tím při práci, abych nemohl překonat jeho pracovní rekordy. Váš Ruksak Permoník.

Polobotka mě táhla v neděli ke své mámě na oběd, musel jsem si vzít výjimečně vycházku, aby si ta žena nemyslela, že jsem vylezl z ostravských bání. Pocítil jsem malou nevolnost, když mi Polobotka prozradila, že máma je jakousi funkcionářkou v městské radě.

Dáma dost při těle si mě s funkcionářským úsměvem vtáhla do bytu a usadila mě v prostorné kuchyni k velikému stolu. Po celé jedné zdi byla nalepená zrcadla jako kachličky. Brzy jsem měl poznat, k jakému účelu slouží.

Nandala nám hojně na talíře, sama si ale nevzala. Já se do toho pustil. Polobotka jen tak uždibovala a její máma se postavila před tu zrcadlovou stěnu a začal výslech, při kterém se pozorovala v zrcadlech, asi si trénovala funkcionářské řečnění. Dívala se na sebe tak zálibně, že mi trochu přestalo chutnat, ale takovou příležitost musí hladový voják využít.

Polobotka, při mém pohledu na ni, jen pokrčila rameny. Dávala mi na vědomí, že všechno je v normálu. Na zrcadlech jsem neobjevil tu nejmenší čmouhu. Matka se zřejmě chtěla vidět dobře zaostřená.

„Smím se zeptat, čím jsi?“ Byl jsem potěšen tím, že mi tykala, ale pak mě napadlo, že mě považuje za uvědomělého soudruha a soudruzi si přece tykají, i když se neznají. Trochu to zakalilo mou prvotní radost. Čekal jsem, že se zeptá, jestli máme v rodině alkoholika, nebo kolik je v naší rodině straníků. Polobotka své mámě zřejmě neřekla, že jsem Němec, nebo mě máma považuje za Němce východního? Mé povolání se jí zamlouvalo velice, až zajásala, má prý velice úzký a přátelský vztah se soudruhem předsedou jedné traktorové stanice, zařídí mi, aabych tam mohl začít jako mechanizátor.

Začalo to smrdět a byl jsem rád, když začala na zrcadla řečnit jako na velký dav shromážděných soudruhů. Byla čím dál spokojenější se svým obrazem řečnice v zrcadlech. Tak zálibně se na sebe dívat v zrcadle jsem ještě nikoho neviděl. No, asi mě to teprve čeká a budu si na to muset zvykat. Snažil jsem se jí odpovídat dobrou artikulací, možná mi ještě přidá na talíř. Byla ale zaměstnána sama sebou tak vehementně, že i kdybychom odešli, tak by si určitě ničeho nevšimla. Dál by hovořila sama se svým obrazem v zrcadle.

I při loučení se na sebe dívala do zrcadel, i při tom, když mi řekla, že je s tím, co viděla a slyšela velice spokojena.

Venku jsem poté vyfoukl nashromážděný špatný vzduch a zjistil, že poprvé bych se tentokrát obešel i bez lukostřelby. Mladé tělo ale přemůže všechno...

(Všem, kdo jste sem dočetli, přeji hezký předvánoční den, poté i ty dny vánoční!)