Jak chodím, od jisté doby, večer s hrůzou píchat do postele

Pozor, tento článek je přístupný pouze starším ročníkům. Tak od osmdesáti výše. Děkuji, a omlouvám se těm "PODOSMDESÁTILETÝM."  Opelichaný - již delší dobu - KOCOUR HORST

Vlevo muj otec, vpravo komik Frigo?Neznamy

Některé z vás, kteří ještě nemohou vychutnávat důchodový čas, to zřejmě bude teprve čekat. Hodně bude záležet na tom, jak byl člověk závislý na svém povolání a jak ho miloval. Já byl velice spokojený v ČSAD, kam jsem nastoupil jako autoelektrikář po základní vojenské službě. V žádné jiné, pozdější firmě, jsem se necítil jako ve vlastní rodině. Řidičům a pracovním kolegům předdůchodovým, my zelenáči, mohli automaticky tykat. Byl to nádherný pocit, mít za kamaráda staršího a zkušenějšího.

  Mé usnutí začíná bezmála každý den, nevyjímaje sobot, nedělí a svátků tím, že stojím ve frontě před píchacími hodinami. Většinou už tady začínají problémy. Své „píchačky" nemohu najít, překážím stojícím za mnou. Zmatky, z okna vykloňený vrátný se rozčiluje, místo aby situaci začal řešit. Nakonec odcházím do šatny bez píchání. Nohy mám olověné, trvá mi to. V šatně se mi až po dlouhé době, daří otevřít skříňku s montérkami. Do pracovních bot se nedostávám, po zjištění, že jsou obě levé a ještě k tomu mají místo tkaniček svářecí dráty, odcházím do dílny v ponožkách. Mistr, po mém oznámení, že se mi ztratily píchačky, jich vytahuje ze šuplíku velké množství, hází mi je na hlavu. Většina z nich zůstává viset ve vzduchu. Snažím se utéct z kanceláře, nemohu najít žádné dveře. Pojednou stojím před vozidlem, na kterém mám cosi opravit. Auto však také nemá žádné dveře, ani kapota nejde otevřít. Dokonce začíná přede mnou ujíždět. Snažím se ho dohnat, co bych řekl mistrovi? Nemohu ho dohnat, slyším, jak se mi směje. A tak to pokračuje až do rána.

Probouzím se (a určitě rád) propocený a rozlámaný, musela to být fuška. Mé funění probouzí, ženu mou milovanou. Se slovy: „nezapomeň odejít bez píchání!" do mě rýpne.

Celý den mám hrůzu z toho, že ten VEČER zase přijde. A když je tu, slyším vedle v posteli mou spolu ležící: „Tak si rychle píchni, ať zejtra máme co k jídlu!"

Jsem případ pro psychiatra, anebo je nás víc?