Interview na sokolovském hřbitově - aneb...

...dotazování se, aneb depth interview (hloubkový rozhovor - jednostranný). Ať stojím před fotografii na urně anebo náhrobním kameni, dávám kamarádům, bývalým spolupracovníkům i spoluhráčům, tu samou otázku: proč hned museli odejít tam odkud neni návratu? Když já místo toho raději odešel do emigrace, odkud návrat možný bývá.

HLÍDÁN SOKOLOVSKÝM SOVÁKEM FANDOU V.VÁŽENÁ DÁMA VLASTA ŠÁLKOVÁ

Hloupá otázka, na kterou nemohu čekat odpověď. Někteří odešli (museli) nedávno, jiní dokonce již před mnoha lety. Před každou fotografii se přede mnou začíná odvíjet vzpomínkový film, co jsme spolu zažili. Najednou mi mozek prozrazuje věci dávno zapomenuté. O každém tom obličeji by se dala napsat STORY. Byli pracovití, šikovní, veselí a sportovně na výši. Každý z nich měl jiné přednosti, jiné tiky. Při pohledu do jejich obličejů se mi vybavují jejich soukromá vozidla, s kterými za mnou jezdili do kulatého autoservisu. U bývalých zaměstnanců ČSAD mi dokonce ještě naskakují espezetky autobusů a nákladních vozů. U dílenských se mi na hřbitovních fotografiich dělají šmouhy (víte vůbec, že se dá používat také čmouhy?) na tvářích. Také se mi u některých zjevují obličeje jejich partnerek, kterým bych měl zatelefonovat. Spíše ale ne, mohl bych otevřít ještě ne zcela zahojené rány.

Je to procházka po hřbitově s četnými zastávkami. Co zastávka, to nezapomenutelný přítel, který už nemá možnost s tebou poklábosit, vypít pivo, plácnout si na rameno. Jak ten čas uběhl, teprve tady zjišťuji, že už jsem také stařec. Jednou mě na to poukázali dva pětiletí šprti na kolech, když jsem jim ze svého kola (ano, ještě jezdím), dal zvoněním znamení, že je budu předjíždět. „Máš strach, dědo?“ vykřikl mi do zad jeden z nich. Tím dědou jsem byl překvapen, do té doby jsem to slýchával jen od vnoučat. Asi se ten věk na mně už podepsal, když jsem byl odhalen cizími kluky. Sám sebe člověk ani v zrcadle neidentifikuje jako starce, to by se na sebe musel dívat jednou za dvacet let (i když dědou se může člověk stát i ve čtyřiceti).

Při setkání se před hřbitovní zdí s ještě žijícími kamarády, slyším většinou: „Ty si pořád stejnej, ty vole! Ty už se asi do smrti nezměníš.“ Myslí tím ale mou ukecanost, a jistě ne vzhled. I když? Stejně staří se mi jeví přece jen starší než já. Proto když opravdu chválí mou pomalu stárnoucí vizáž, mám na skladě odpověď: „Jo, kamaráde, kdybys viděl, jak to u mě vypadá uvnitř, i mě může každou chvíli přejet auto (to používám místo: klepnout PEPKA).“  Prý je se mnou stále legrace jako za mlada, politika že mi je stále ukradená, na zdraví si nestěžuji. „Máš ty vůbec nějaký starosti?“

„Mám, aby mě nepřejelo auto, vole!“

Hřbitov bude jednou mou záchranou (myslím to jinak), až mi dojde materiál na psaní, vtrhnu tam s blokem a tužkou, a u fotografií mi blok ani nebude stačit. A vy tam, v té hloubce nebo plechovce, budete nesmrtelní!

TO VÁM ZA VĚRNÉ KAMARÁDSTVÍ DLUŽÍM, PROTO NA MĚ NEPOSÍLEJTE AUTOMOBILY...