I v Německu jsou bagry, buldozery a milovníci lihovin (20 R)

(Pro mé rodinné příslušníky, příbuzné, známé a osoby chtivé poznat charakter ZÁPADNÍHO NĚMCE. DEDERÁKA jsme měli tu čest kdysi poznat). Jak Petra usmečovala několik německých mladíků pod širým nebem. Místo radosti je jí ale v obličeji vepsán smutek. Halekání za živým plotem.

Petra u Kasselu a zeleného stoluHAH

Já se snažím na sobě smutek nedávat znát. Ale ať kombinuji, jak chci, pro tu patnáctiletou holčičku je opravdu lepší, vrátit se do Československa.  Má tam sestru, mámu a plno kamarádů. A tady by bez dobré znalosti němčiny nemohla studovat dále, ani se něčím vyučit. Já budu mít těžký začátek jen na svých vlastních bedrech, jsem bojovník, o sebe se umím postarat. Ale ta holka by tady v NSR byla velice nešťastná. Sice s tátou, ale ten jí kamarády nahradit nedokáže. A pak, spoléhám na sílu HELSINSKÉ SMLOUVY. O té se tu ale nehodlám rozepisovat.

Naše poslední cesta před návratem do Amberku  vede směr Kassel. U tohoto města se nalézá o něco menší Kaufungen. Po vysídlení 1948 se tam s rodinou usadil bratr mého biologického otce Fredyho. Strejda Willibald, se oproti mému tátovi, z ruské fronty vrátil. Sice jako částečný mrzák a válečný nekomplet bez jedné ruky a jedné nohy, ale vrátil. Jeho máma – má babička – mi často posílala do Československa balíky, a to tak dlouho, dokud byla naživu. Mezitím zemřel také strejda Willi. S jeho dcerou Hannelore a synem Herbertem, máme ale nadále velice dobré kontakty. Jsou o deset let mladší než já, mají každý po dvou dětech. Herbert s rodinou bydlí v domě po rodičích v Kaufungenu a Hannelore s rodinou ve dvacet kilometrů vzdáleném EITERHAGENU, v domě rodičů jejího muže Kurta. Musel jsem podat toto vysvětlení, protože je to větev ze strany mého táty, kterého jsem kvůli nějakému Hitlerovi nepoznal. Jediné dobré, a to moc dobré, je, bez Hitlera bych dnes neuměl slušně – i neslušně – česky.

Přivítání, posezení a odjezd směr Eiterhagen k sestřenici. Herbert je za volantem svého služebního mercedesu. Hned jsem poznal, že mi dva nemáme jen stejné příjmení. Řídil velice soustředěně a svižně. Debat osádky se nezůčastňoval. Na mé narážky veselejšího kalibru, odpovídal jen ano nebo ne. Vzadu s Petrou sedící, jeho žena Waltraud, mi pošeptala do ucha na sedadlo spolujezdce, že se snažím zbytečně, Haslbauer když řídí, tak ho nic jiného nezajímá. Poznal jsem sebe. Řídím šíleně rád, a to rychle, ale ne šíleně. I Bratranec jezdí v zatáčkách ideální stopou. Už se bavím jen s těmi vzadu. V noci je ovšem nutné, na tak soustreděném řidiči vylákat nějakou odpověď. Přesvědčit se, zda neklimbá. Za sebe mohu říct, mohu být utahaný jako horník po vyfárání, jakmile ale zasednu za volant, únava ze mě okamžitě vyprchá a těším se, jak mě ta mašinka bude poslouchat. Lidem rozkazovat nedokážu, ale autíčku dávám povely rád. HeHa (já HoHa), jede bez chyb. Svou ženu Waltraud oslovuje tímto jménem, a ne, jak se obvykle říká Trauda. On a jeho sestra Hannelore, jsou přece jen o něco většího vzrůstu než já. On asi poroučet umí, a dokonce musí. U velké firmy dělá obchodního manažéra. Pronajímají a prodávají podnikům stavební obludy, jako bagry a buldozery. Tento bratranec a jeho sestra, jsou sice podobného prušáckého ražení jako rodina sestřenice u frankfurtského letiště, ale přece jen jsou veselejší a se smyslem pro humor. Sdílnější a upovídanější, pokud zrovna nedrží volant. U nich se člověk aspoň cítí ve své kůži. Obě rodiny si ale žijí na dost velké noze. Už se to pozná podle drahých značek lihovin. Mé nožičky se, při sebemenší konzumaci lihu, hned motají. A tady je konečně rozdíl mezi He a Ho. Já alkohol nemusím, po dobrém obědu pivo ale neodmítnu.

Jedeme prý k Herbertovo sestře na hudební dýchánek. Když mi to Trauda ze zadu oznamuje, ústa řidiče propuknou v jakýsi krátký smích. Znamení, že nás slyší. A znamení záhadné. Neumím si představit, o jaký dýchánek půjde. Takže, muž sestřenice Hannelore je muzikant, ale vážnější hudby. Jako přísně věřící, hraje také na varhany v kostelíčkách v celém okolí. Jinak je členem jednoho „simfoorchestru.“ To bude zábava, pomyslel jsem. Ne jako u Harrýka RUKSAKA.

Obrovský patrový dům spíše připomíná městskou vilu, jen velká ovocná zahrada by se k žádnému domu ve městě nevešla. Do prostorného skleníku by se schoval celý cirkus i se zvířaty. Byli jsme po přívítání nasměrovaní do obývacího pokoje, jaké bývají v útrobách zámků. Stůl a židle zámeckého stylu, mohly usadit rotu vojáků. Stůl se začal plnit nejen věcmi k snědku, četné lahve vína a ostřejšího moku, tu stály v pozoru jako hradní stráž. Sklenice, se kterými jsme si připili na shledání našeho rodu, naplnil dychtivě Herbert Ha, okamžitě zase po vyprázdnění. Nejdříve jsem se nechtěl pustit do zábavy po našem. Tedy veselého ražení. Překvapila mě jejich vstřícnost a chtivost, naslouchat mému podání humoru československého. Žádný upnutý opatrný humor. Hlavně šestnáctiletá dcera hostitelů, byla hladová po zážitcích z neznámého světa. Se svým patnáctiletým bratrem se k mé spokojenosti, dali oba použít jako terče. Dospělí začali pochybovat, že jsme z jednoho vrhu. Ten komunizmus mě prý poznamenal, a prý nemusí být tak špatný, když je tam taková legrace (jo, ničím jiným jsme se tehdy bavit nemohli, legrace, alkohol, ženy, chalupy a podobné).

Německá ŠESTNÁCTKA se okamžitě spřátelila s českou PATNÁCTKOU, i když dorozumívací bariéra byla málem nepřekonatelná. Němka to vyřešila tím, že si sedla ke klavíru a začala vyluzovat známé šlágry. Její otec Kurt jí to po chvíli překazil, chopil se houslí tak okatě, aby si toho klavíristka všimla. Všimla, a hned věděla, o co jde. Změnila repertoár sice s úšklebkem, ale přistoupila na otcovu hru. Litoval jsem toho, že muzika toho druhu si ke mně nedokáže najít cestu. Kurt přece jen po půlhodince odložil smyčec, dceruška přešla na modernu a její bratr zastoupil houslistu, ale doprovodem na kytaru. Při tom muzicírování jsem měl ústní útrum. Dal jsem tedy své ústní dutině jinou, konzumovací možnost. Bratranec He, svou pusu také nešidil, jícném svědomitě naplňoval svůj žaludek tekutinami alkoholickými. Dokonce se to snažil maskovat zpěvem k melodiím klavíristky. Muzikant Kurt s absolutním hudebním sluchem, si zacpával ušiska tak silně, že i barvoslepý mohl poznat jejich komunistickou barvu.

Netušil jsem, jak daleko až míří Herbertovo nalévání sobě hrdlem, a jak se to na něm podepíše. Využil jsem příležitosti po přesunu dospělích do prostorné kuchyně, tam jsem všem prozradil svůj nekalý úmysl. He, mě okamžitě překvapil zcela střízlivým (ještě) pochopením situace. Nabídl se, pokud bude zapotřebí, zajet mi do Československa, pro ještě potřebné věci, anebo tam vyřídit cokoliv. Velkým překvapením mé rozhodnutí bylo pro všechny. Musel jsem začít vysvětlovat dopodrobna, co mám dále v Německu v úmyslu a proč chci poslat Petru nazpět. Bujarost pojednou dost opadla. Snažili se vžít do mé situace. He šel u klavíru stojící Petru pohladit po vlasech, nechápala ani to, když si k ní Hannelore přisedla a objala ji. Kurt si své děti zavolal stranou, kde jim vysvětlil ONU věc. He do sebe hodil na ex plnou sklenici čehosi a dal povel k odjezdu domů. Hostitelé mi poradili: „HALT DIE OHREN STEIF!“ Což nahrazuje ZLOM VAZ!

Zpět řídila Trauda, dokázala u toho žvanit a bavit se s námi. Na ženy my mužský nemáme, sice nejela bezchybně, ale život nikomu neohrožovala. He ji nepoučoval, byl ke mně stále otočený dozadu a vyptával se na mé úmysly. V tom jsme se také lišili, já být otočený za jízdy dozadu a ještě alkoholizovaný, nevím, jestli bych, jak říká jeden známý alkoholik, nehodil šavličku. U nich doma bylo u garáže veselo. Při umělém osvětlení tam probíhal jakýsi mač stolního tenisu. Hostitelů syn tam měl snad všechny své kamarády a kamarádky. Byli jsme si představeni přátelskou a neformální formou. Petra ožila při spatření zeleného stolu a letícího bílého míčku. Poprosil jsem, jestli by si s ní někdo chvilku nepinknul. Byla stolem jako hypnotizovaná, doma je v karlovarské oblasti na špici mezi mládeží. Od deseti let hraje v sokolovském oddílu za ženy. Před vyučováním trénink v tělocvičně, po škole je pokračování.

Kluci kolem osmnácti, se tvářili divně, pinkat si s holčičkou? Nuda! Pak přece jen přistrčili jednoho, zřejmě nejslabšího v tomto sportu. Petra nedočkavě vyhrabala svou pálku z kupátka a šla na věc. Po její třetí ostré smeči, odevzdal překvapený soupeř pálku jinému, asi lepšímu. Hoši měli otevřená ústa a jejich německá děvčátka se chystala fandit české holčině. Ta doma trénovala většinou s muži, a měla také jejich ostřejší styl. Chlapce po jednom hladce odrovnala, až na jednoho, který se obranným způsobem snažil jakž takž držet. Prý hraje za kasselský oddíl. Hned se snažil, za mé překladatelské pomoci, Petru přemluvit ke vstupu do jejich oddílu. Mládež začala hrát raději obíhanou, při které nezáleží na kvalitě hráče a je u toho větší legrace. Příbuzní mě odtáhli na zahradu, kde na každém ovocném stromu visely lampióny, a u velkého grilu mě představili svým přátelům. Nevím, kde se tu tak rychle objevili, že by alkohol? A zase se mi potvrdilo, proč Češi říkají Německým turistům VEPŘI. Mastné brady, po nich teče občas alkohol, který se nepodařilo umístit čistě do úst. Všude ale byly k dispozici ubrousky a nádoba s čistou vodou. Nechtěl jsem trhat partu, a proto občas nabídnutou skleničku vyprázdnil, později i do křoví. Nechtěl jsem dopadnout jako sedláci u chlumce.

Pojednou jsem nechtěl věřit svým uším, že bych to přece jen přehnal s konzumací? V jednom místě, se za živým plotem ozval dámský dvojhlas, ve slovenštině zněla jakási halekačka tak nahlas, že i němečtí alkoholici zpozorněli. Herbert svého překvapeného bratrance odvedl k místu, kde se za živým plotem míhaly dvě hlavy zralých žen. Po dohalekání jsem zase svou češtinou šokoval já je. I začali jsme hudrovat uprostřed Německa po ČESKU a po SLOVENSKU. Do dnešního dne nevím, jestli to byly emigrantky anebo turistky.

V našem odjezdu nám druhý den hostitelé zabránili, musíme prý poznat město a okolí. Další den ale byla cesta nazpět na Amberk nutná. Bude to s Petrou naše poslední společná noc. Po ní musí zpět přes hranice. Při té myšlence mi přeběhl mráz po zádech.