I školení na poli erotickém může skončit vyhazovem

Pohřební vůz, i když bez rakve, vyplaší osazenstvo jedné mateřské školky. Mužské pokolení se rádo nají, jinak ale chce mít klid. Také pod automobil se někdy musí se skafandrem. Sauna může být pro autoopraváře zdarma.

  Boženka měla práce nad hlavu hlavně po dešti, při mytí aut s čekajícím majitelem ale vedla dialog, aniž to mělo vliv na kvalitu očisty. Její veselá povaha si vybudovala v krátkém čase velkou klientelu. Když se její mycí úkon chýlil ke konci a zákazník ji věkově i fyzicky vyhovoval, snažila se ho chytit do sítě. Lákala vyhlédnuté oběti na večeři k sobě domů, i druh vína si mohl třepotající se na háčku vybrat. U doma neukojených ženáčů mívala úspěch. Když jsme registrovali, že její vnady a um slovní triumfovaly, namířili jsme směrem k Božence zvednutý palec. Ať ulovila nebo ne, při odjezdu zákazníka z mycího boxu, letěla vždy za vozidlem a stírala kůží kapky, které na poslední chvíli ještě objevila. A hlavně za odjíždějícím mávala.Ráno při jejím příchodu do práce, jsme vždy marně hledali stopy po probdělé noci. „Tak co, Boženko, jak jsi včera dopadla s večeří?“ byla sborová potutelná otázka dílenských kolegů. Odpověď byla většinou podobného rázu: „Ale, ať se jdou všichni vycpat, nadlábne se to, napije a usne…“ Ve svém lovení ale pokračovala. Pokud zrovna měla chvilku, a v boxu bylo prázdno, měla čas sledovat dění v dílně. Jednou nás překvapila. Někdo z nás si potřeboval odskočit a Boženka pronesla tuto památnou větu: „Chlapci, podívejte se na ty vaše špinavé ruce, není vám líto při čůrání sahat na cimprlína? Stačí říct a já vám ho podržím…“  Náš smysl pro humor byl vystaven velké zkoušce, až na Kopeckého jsme mohli být její synové. Jestli někdo tuto nabídku využil, neprozradím. Ale…Uplynula nějaká doba a jeden z urostlejších učedníků třetím rokem nevydržel být džentlmenem. Božence se povedlo ho nalákat na získávání zkušeností. „No a co?“ byla zvědavá otázka směřující ráno na odvážného učedníka.  „No a co, co, dostal jsem najíst, ale o to mi nešlo. Jel jsem jako fretka a snažil se při tom myslet na fotbal, jak zkušení radí, najednou jsem cítil, jak mi Bertík začal olizovat chodidla, no a co, co! Jsem lechtivej, neudržel jsem smích, Boženka si to špatně vyložila a vyhodila mě…“ Náhled do kuchyně opravny: Pracovali jsme formou podílové mzdy. Cenové tabulky byly šetrnější pro zákazníka. Demontáž, montáž, oprava, vše mělo svou stálou neměnnou položku. Cena za opravu byla pro zákazníka stejná, ať mu opravu dělal zručný a zkušený mechanik hodinu, nebo méně zručný hodiny dvě. K našemu platu jsme měli zdarma saunu. Kulatý dokola prosklený autoservis, mohl v krizi být využit jako skleník pro cizokrajné rostliny. My, opraváři, tedy v létě také rostli. Nechali jsme na sebe Boženkou stříkat hadicí studenou vodu, také jsme si pouštěli jinou hadicí, za montérky krátkodobě vzduch z kompresoru. Mé pracovní místo na východ slunce a vedle kotelny, mě zásobovalo teplem až nesnesitelným. Proklínal jsem architekta této stavby a snažil jsem se zmírnit tok slunečních paprsků tím, že jsem natřel skla na východ barvou. Stačilo by, kdyby byly naplánované žaluzie. Strop se snažila držet silná ocelová lana, ale věř jim při velkém množství sněhu na střeše. Ale vrátím se k létu. Mé počínání s barvou nikdo nenásledoval, jen je to pobavilo. Spršku od Boženky ale neodmítli, hadice od kompresoru také moc nekolovala. Kopecký zavedl stříkání spodků gumoasfaltem. Tři dny strávila jeho žena pod vozem na zvedáku, drátěným kartáčem a smirkovým plátnem prováděla přípravy k nástřiku. Šátkem a brýlemi se snažila zabránit prachu k průniku pod montérky. Stalo se, při kýchnutí spolkla zlatou korunku. Doneslo se nám, že chodila doma několik dnů na zahradu „velkostranit,“ než se dostavil úspěch. Jednou za týden jsme po pracovní době prováděli na venkovním zvedáku nástřik. Jarda Kopecký si zhotovil jakýsi skafandr, já mu asistoval, aby se paní Kopecká mohla doma věnovat dětem a domácnosti. Po ukončení stříkání a vypnutí kompresoru, mi dalo práci s Jardy dostat gumoasfaltem oblepený ochranný oblek. Zájem zákazníků o tuto službu stoupal, doufali tím, aspoň z části ochránit své miláčky před sežráním posypovou solí. Jaroslava jednoho dne vystřídal na postu vedoucího studovanější. Přešel opět na mistrování. Když ale časem zjistil, že naše opravna přilákala zákazníky od Aše po Chomutov a opraváři si začali slušně vydělávat, vzdal se i funkce mistra. O deset let starší Kopecký mi nabídl práci ve dvojici. Každý jsme pracovali na svém přiděleném voze, když bylo zapotřebí vytáhnout motor nebo celý agregát, navzájem jsme si pomohli a šli zase pracovat na svém. Výdělky šly do jednoho hrnce, koncem měsíce se dělily na půl. Jaroslav, mě autoelektrikáře, naučil dělat motory, převodovky a jiné automechanické práce. Prý ze mě udělá obojetníka. Já mu to oplácel asistencí kolem skafandru.Jedno odpoledne jsem si vzpomněl, že je na mně řada k vyzvednutí dcery ze školky ve vzdálenějším Dolním Rychnově. „Vem si ten pohřebák, dneska jsem ho dodělal, přijdou si pro něj až ráno,“ navrhl mi v legraci Jaroslav. Ale já opravdu zaparkoval černý vůz na dvoře školky. Vyvolal hrůzu u vychovatelek. Kámen ze srdce jim spadl teprve po mém vystoupení z vozu a oznámení, že si jdu vyzvednout jen dceru. Některé dámy se přesvědčovaly pohledem do nitra vozu, jestli tam je ona truhla pro poslední odpočinek.