Hurá směr Šumava

„Jede se na Šumavu!“ je slyšet z úst některých kamarádů vyzvědačů. Ještě se ale neví kdy a jak. Do vojenského prostoru v Boleticích na Šumavě pojedeme poprvé, měli jsme jen zprávy od našich bývalých mazáků - strašili nás

Boleticemi co chvíli. Vytahovali se, že tam v rezervních nádržích jednoho z tanku propašovali pravé moravské víno. Tank mazáka, řidiče Rozsívala, zvaného Baron, pro jeho aristokratický vzhled, byl schůzkou pro milovníky vína. Po večerech ho tam z nádrže konzumovali. Hurvínek se divil, že jsou cítit alkoholem aniž měli vycházku. Vrtalo mu to hlavou dokonce tak, že si několik večerů lehl na čekanou a doufal, že někoho načapá.

Náš trojlístek, Mirek Picka, Harry Valda a já, si do zásoby nahrabával denními vycházkami z kasáren na černo svobodu. Nevědělo se totiž ani, jak dlouho budeme v onom prostoru drženi a jestli se vůbec ještě od západních hranic vrátíme do Znojma. Železná opona je nám strašidlem. Už se šušká, že se do těch míst přepraví po železnici nejen naše všechna samochodná děla, ale také všechny naše tanky a vozový park i s vojenskou kuchyní. To říká mnohé.

Na černo ven chodí z našeho tankového praporu jen náš trojlístek. Nikomu jsme neprozradili jakým způsobem. Ven, přes tři metry vysokou zeď se dostal i jednotlivec, z vnitřní strany je zeď nahlodaná tak, že i nehorolezec se po ní vyškrábe. Nazpět se ale lze dostat jen aspoň ve dvou, po zádech stojícího nahoru. Návrat je ztížen našim pozměněným stavem ze střízlivého na opačný.

Venku jsme navazovali mnohá přátelství s obyvateli Znojma, kteří měli stejné záliby. Pátelství byla tak pevná, že nás brali i do svých vinných sklípků.

Jedné půlnoci máme částečnou jistotu. Poplach nás vyhání do tankoparku, motory začínají burácet. To už je podezřelá jistota a Kačírek se nám směje. Zůstává ve Znojmě se zbytkem pluku jako stráž a bude moci nadále ohledávat těla Znojemčanek, aby zjistil jejich bezuhrovatost.

Tanky najížděly s rachotem na wagony zvláštního vlaku na znojemském nádraží. Vétřiesky a polní kuchyň i naše pojízdná dílna se přidávají. Připadáme si jako na začátku třetí světové války. Velitel praporu major Spejbl nás bude sledovat gázem po vlastní ose. Na každém větším nádraží směrem Šumava nás budou očekávat a kontrolovat, jestli nemíříme na západ moc. Velitelský gazík bude doprovázet motospojka vojínj Kriegelstein. Kdo bude sledovat jeho, aby nefoukl, nevíme.

„No, ty vole, ten jim na hranici zmizí do rajchu a motorku tam prodá...“

„Zelenou motorku tam nikdo nekoupí,“ takové i jiné úvahy bylo slyšet během naloďování na znojmském nádraží. Harry se obával nejvíce toho, že v tuto roční dobu už bude zřejmě na Šumavě zima jako sviňa. Možná také už půl metru sněhu.

„Vždyť tam, kluci, v tý mrazírně můžem i zmrznout.“ „To bude i má smrt,“ přidali se další zmrzlíci.

Harrymu nevyšel tah, který měl v úmyslu udělat, aby nemusel na Šumavu. Když zaslechl slovo Šumava, dostal v tu ránu žaludeční křeče a hnal na marodku. Trochu si přidal a sám lékaři navrhl, aby mu vypumpoval žaludek. Ani nám dvěma z trojlístku o tom neřekl. Jen sám sebe ujistil, že tohle bude jeho jediná záchrana, aby do té zimy nemusel. Jeho herecký part se ujal, nechal si žaludek vypumpovat ještě víckrát.

Harryho plán zhatil rozkaz – všechno, co má aspoň jednu ruku a nohu, musí z marodky pryč. A to byl moment, kdy nočním poplachem začala pro Harryho obávaná Šumava. Přišel nazpět k rotě viditelně zlámaný, psychicky i tělesně. Hned začal zjišťovat novinky kolem Šumavy. Dozvěděl se však jen, že vojín Havel se zase venku porval.

Teď nás dobytčáky drkotavě vezou na západ...

Pokračování jindy