Hledání čtyřlístku s Moravankou a má nezkušenost

Tady je za příkopem zrovna jetel, pokud je mezi ním dost čtyřlístků, mohlo by to klapnout. Už to mám, už vím, jak to provedu. „Hele, nejdřív jsem ti chtěl říct, že sem Bohumil Hasl, abys podle ména nepoznala, že sem Němec. Jsem

Horst s typickým německým ménem.“

„Já jsem Drahuna, obyčejná Draha, možná by bylo lepší, kdybych dělala u dráhy a ne u ševců.“

„Dráho, to musíme oslavit, poď se mnou hledat v jetelíčku čtyřlístek pro štěstí.“ A hned jsem ji také přetahoval přes hluboký příkop. „V té tmě najdeme čtyřlístek jedině v leže.“ Jemně jsem Drahomíru položil na jetel. Pozorovala pobaveně mé jednání a to mi dodalo ještě větší kuráž. Nejdříve jsem jí oblízal obě uši a zkoušel při tom dostat se rukama pod její oblečení až pod podprsenku, abych odhadem změřil velikost toho pod ní. Vymlouval se při tom, že si potřebuji ohřát zkřehlé ruce.

Od jejích uší jsem přemístil své rty na ty její a zase používal předlohy z biografů. Jednu ruku jsem přemístil pod sukni a jel s ní vzhůru třesoucími se prsty tak, že ukazováček a prsteníček pochodovaly pod gumu kalhotek. Tuhle přebytečnost jsem ji stáhl přes její obuv, kterou si možná sama vyrobila v továrně. Zdálo se mi, že mi při tom byla tak trochu i nápomocná. Začal jsem zase probírat scénky z italských milostných filmů, s ústy stále na těch jejich. Levou rukou na ňadrech a volnou pravou jsem rozepínal své zadrátované knoflíky u kalhot. Svou mlsnou pusu jsem měl stále přilepenou na její a začal jsem zaměstnávat také svůj jazyk. Nevěděl jsem ale přesně co má dělat, v kinech to totiž není zřetelně vidět.

Aby to nebylo nudné, začal jsem vydávat zvuky, jako když prase žere ze žlabu. Občas se pode mnou ozvalo kviknutí, to mě utvrdilo, že jsem na dobré cestě. Opět jsem se začal dobývat na její ňadra a zabořil mezi ně svůj rypák. Přál jsem si, aby bylo zatmění měsíce. Můj šíp lezl samovolně z toulce, aniž jsem ho vytahoval, nemohl ale najít terčovnici. Poslal jsem tedy na průzkum svou pravou ruku po nahém těle obuvnice. Vrátil se při tom myšlenkami do let, kdy mé sestry ještě byly malé a často létaly po místnosti tak, jak je příroda stvořila. Přece jsem to tady v těch místech u nich viděl. Že by to ten mnou hledaný objekt věkem cestoval jinam? Když má průzkumnice ruka přesto stále nic takového nenalézala, i když se opravdu moc snažila, vzpomněl jsem si, o čem si chlapi jednou v práci povídali. To bude ono, zajásal jsem a opatrně svému podnosu položil otázku: „Hele, holčičko, nemáš ty ovčí?“ Hrozně ji to rozesmálo, považovala to zřejmě za žert, který používám jako zkušený harcovník – za kterého mě zřejmě považovala – k prodloužení předehry ke slávě. Ty velké oči mě považují za otřelého děvkaře. Její domněnku jsem jí raději nevyvracel a znovu se vrátil do dětských let svých sestřiček. Nutil jsem svůj mozek, aby zavzpomínal, kde se ta potvora všude objevovala, když nahaté sestřičky prováděly artistické kousky a měnily polohy svým tělem při přelézání židlí a při dělání kotrmelců. Možná bych tu obuvnici měl vyprovokovat, aby udělala kotrmelec... ne, to by se mi taky mohla v tom jeteli ztratit.

Mé prsty proto nadále dělaly pavouka, který hledá místo, kde by rozprostřel svou síť. Prostředníček narazil na pupík, to je určitě moc vysoko, musím hodně dolů. Najednou jsem si uvědomil, že má průzkumnice narazila na chuchvalec chloupků v místech, kde ségry tenkrát ještě žádné neměly. To bude ono, naroste to až později. Mé prsta se tím houštím začaly prodírat a málem spadly do bažiny. Tady je ta důležitá věc, která přivádí nás mužský k šílenství. Moravanka, narozena dva měsíce přede mnou, je jistě na tomto úseku zkušená, také se pobaveně směje. Určitě si myslí, že tak zkušeného lukostřelce ještě na sobě ještě neměla, že si dává hezky na čas a není jak ostatní hrc prc. Natáhl jsem tětivu a vystřelil svůj nedočkavý šíp do oné houštiny. Zajásal jsem opět, střelil totiž desítku jako správný sportovec. Dlouho jsem se z toho radovat nemohl, měl jsem po celém těle najednou pocit, jako když se strčí prst do zásuvky na 380 voltů. Takový krásný pocit jsem v životě ještě neměl a začal jsem chápat muže, že jsou diví na lukostřelbu. Dokonce jsem sám sebe začal proklínat, že jsem nevyužil ty příležitosti k lukostřelbě už dřív. Je sportem určitě nejlepším, a hlavně nejpříjemnějším, i když nebezpečným, jeden může přijít o svobodu. Ale teď mi letí elektrika od hlavy až k patám. Tak takové to je, konstatoval můj vyplašený mozek a rychle si vše naprogramoval do své paměti, aby už příště z toho nebyl tak vyjukaný.

Jako sportovec jsem také chtěl hned trhat rekordy, ale mé šípy opouštěly předčasně tětivu. Když jsem zjistil, že je zle, rychle jsem z cílovnice šíp bleskově vytáhl. Dědkové v práci si o tom povídali, prý bleskově opustit pouzdro rozkoše nutné. Brzo ale nebylo na bříšku Moravanky pro tento nápoj lásky místo. Ona už si určitě poradí, jedině že bych to utřel čtyřlístkama. Malinko trapně jsem se při tom tedy cítil. Ale co, poklad se mi podařilo po počátečních neúspěších přece jen najít a utěsnit. Musela se mi v tu chvíli nad hlavou rozsvítit svatozář. To je šílený, jak je to krásný, oči mi lezou z důlků, jak celým tělem frčí 1 000 voltů. Mám obavu, aby mi nezačaly hořet onuce v půllitrech. S radostí zjišťuji, že se má lampička bez dlouhéhon čekání stále zase rozsvěcuje a že si mohu okamžitě zase posvítit do hlouby té obuvnické duše.

Zapřemýšlel jsem, jestli tady toho lukostřelectví se člověk může vůbec přejíst. Z myšlenek mě vytrhl hlas mé jetelové společnice, že prý už musíme jít, aby teta doma neměla starost. Rychle jsem ještě jednou vystřelil šíp do desítky a namířil svůj zrak na svou vojenskou obuv, abych se přesvědčil, jestli se mi z ní nekouří.

Nešli jsme ani sto metrů, na kterých jsem se dozvěděl, že Moravanka bydlí u své tety, máma že se rozvedla a žije s jiným partnerem ve znojemském bytě.

Když se mi Amórek zase hlásil ke slovu, byl naštěstí zase jetel za příkopem, teta musí počkat. V mé vejtahácké předtuše jsem si byl jistý, že mi onuce musely doutnat aspoň desetkrát a nebýt tetičky, určtě by chytly plamenem.

A zase jsme šli a šli, míjeli domy a obce a naštěstí nebyla pro její klíč nikde patřičná dírka. Mohli jsme lukostřelbu v malých přestávkách neustále oživovat.

A šlapali jsme dál, za chůze jsem se přisával na její moravské rty a slzel při tom už zase do khaki trenýrek. Začal jsem to považovat za mou novou sportovní disciplínu. Také jsem pomalu začal pochybovat, že brom má na mé tělo vliv.

Šli jsme stále, zas a zas, na čtyřlístky, kde jsem jiskřil na pupík pode mnou. Znova a znova jsme si upravovali výstroj a přeskakovali ruku v ruce příkopem nazpět na asfalt. Pokaždé, už ale za pět minut, mi můj mozek našeptával, že dostal hlášení z vojenských trenýrek. Tak tohle je ten správný sport, napadlo mě, žádné ohraničení časem, žádné měření času, žádný rozhodčí, jen soupeř, který je zároveň spoluhráčem, a to se mi tedy začíná moc líbit. Není to nudné, i když se vše neustále opakuja. Cesta nám tedy neubíhala vůbec.

Už jsem nevyhlížel domy a obce, dokonce se přistihl, že si ani nepřeji, abychom došli k jejímu bydlišti. Až před tabulí Kravsko jsem dostal vědět, že jsme v cíli. Kravsko, co to je za blbost? To bude nějaký fór z její strany!? Nebyl, ještě u plotu toho domečku jsem vystřelil poslední šíp na terč a byl konec s jetelíčkováním.

„Teta už usnula, jdi ať tě nezavřou, mám celý týden odpolední... už ale raději nepřijdeš, viď? Je to daleko, já jinak jezdím autobusem, vždyť je to deset kilometrů,“ zasmála se pobaveně, když zjistila, že jsem myslel, že tu štreku ona chodí denně pěšky. Byli tři hodiny po půlnoci. Vyrazil jsem rázným vojenským krokem a vystřídal ho občas za běh. Pokud se objevilo světlo auta, skočil jsem do příkopu, mohla to být vojenská lítačka. Dostal jsem nápad, proběhnu Znojmem až do tankoparku, kluky by mohlo napadnout to říct, pokud budu hledán. Lampasáci nemají přehled, když se jim řekne, že autobaterie je nutné v určitou dobu vypnout od nabíječek. A dobře to dopadlo...