Harry vtrhl mezi svazáky

Druhý den Harryho poznali svazáci v jejich klubovně. Nemusel ani skládat svazácký slib. Naše dvojhlasná píseň Marína a jiné hity dostaly svou perektní naladěností do kolen i cikánského muzikantského génia Rudu Berkiho. Bulharka

Liliana Gitschewa se k nám svým hlasem přidala a Harry vlezl nad její hlas ještě o oktávu výš. Pojednou se to začalo růžovět s naší připravovanou estrádou.

Harry dostal pojednou velkou žízeň a nechal se omladinou nasměrovat do hospody U Kapra poblíž. Tam se zadíval Heleně Kovaříků do očí se slovy: „Slečno, víte kde je Smečno? Tam v noci chodit je nebezpečno... Byl bych rád, kdybyste šla se mnou někdy do biografu, teď ale musím začít hasit,“ V hospodě, kde zrovna ordinoval pan doktor Novák, jako skoro každý den, a pacientům tam vypisoval recepty, se Harry přisedl aniž věděl, že ten pán je doktor. Harry si myslel, že je to jen legrace, když doktor vypisoval recepty a ptal se nejdříve na bolístky oné osoby. Harrymu jsem vysvětlil, že ten ustavičně kašlající pán je opravdu lékař.

Harry poprosil u stolu doktora, jestli se k nim může přidat a hrát s nimi také karty. Ten večer se Harry svými žvásty zapsal do srdcí štamgastů tak hluboce, že byli v domnění, že ho znají už léta.

Jiný den jsem se domluvil s Nubiánkou a Helenou Kovaříků, že v sobotu bychom mohli jít s Harrym do kina Oko u sokolovského nádraží. Bylo ale pernou prací Harryho přemluvit sednout si na dvě hodiny někam, kde neteče pivo. Aspoň jednu láhev tam s sebou propašoval. V kině jsme si vybrali místo zcela vzadu v rohu na balkoně. Harry si k sobě, po zhasnutí světel, přitáhl Helenu a zašeptal jí nahlas do ucha, aby to celé kino slyšelo: „Slečno Helenko, pokud byste s tím souhlasila, mohli bychom spolu během promítání stvořit holčičku tak krásnou jako jste sama...“ kino se rozeřvalo a Harry dodal: „Ale nejdřív si, slečno, musím dát aspoň deset piv...“ Celý balkon se místo na plátno díval dozadu na nás.

Pak se Harry přidával k dialogům na plátně a vylepšoval je svými doplňky. Kino řvalo do konce představení. Pokud seděla v první řadě babička Picková se svou nahluchlou kamarádkou, určitě ty dvě neměly ve svém spodním prádle v tu chvíli suchého místečka.

Při přítomnosti Harryho mohu klidně oněmět, celou cestu domů do Dolního Rychnova, bylo o zábavu postaráno. Jen jsme se ale přiblížili v Rychnově ke zdejší další hospodě U Krátkého, byl Harry k neudržení. Ještě jsem mu narychlo stačil říct, že přistrčím k našemu manželskému oknu zepředu od silnice žebřík a nechám otevřené okno.

Ale přece jen jsem se za Harrym vydal do hospody, kam jinak nechodím kvůli kouři, Harry tam zrovna celé hospodě kladl své hádanky tak nahlas, že to mohli slyšet i ti na záchodě. Po chvíli už měl celou hospodu v hrsti. Dostával, tak jako na vojně ve znojemských hospůdkách, frťany a pozvánky přisednout si ke stolu.

Zakouřené hlučné místnosti nejsou můj svět, mám rád společnost bezkouřovou.

Za tři dny pobytu v Rychnově tu Harryho znalo víc lidí než mě. Nezáviděl jsem mu to. Mít takového človíčka za kamaráda je jako trefa v loterii. S odstupem času si dovolím tvrdit, kdyby šel Harry disciplovaně za hereckým cílem, byl by stejně úspěšný jako Menšík a Sovák, možnán by je dokonce trumfl.

Povedený 1. MÁJ!